NFFORPG - Kirigakure no Sato

Satsuki Min, tým D

Byla unavená, vyčerpaná a také v bolesti. Vražedná kombinace toť byla hlavně u ženské. Měla chuť vraždit, ještě více než obvykle. Opřela se o kmen stromu a zaposlouchala se do víru bitvy. Kanec slábl, ale pořád měl dost sil na nadělání paseky. Satsuki si povzdechla a silou vůle vstala. Udělala krok dva směrem k Ieyasuovi. Hlásila se dobrovolně na jakékoli pokusy, hlavně ať jí pomůže od bolesti. Bezbolestná vidina byla krásná, jenže kanec se jí snad rozhodl dodělat a vyrazil směrem k ní místo Yuriho. Vypustila ze svých úst nepěknou nadávku. Otočila se na kance, přičemž skládala pečetě na Suiton: Mizzurapa. Počkala, až se Yuri dostanev do bezpečnější vzdálenost a vypustila vodní techniku se zbývající silou, která jí ještě kolovala v žilách. Divočák si vybral sakra špatný tým a ona byla rozhodnuta mu to dokázat.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

Kaiju spravil tak, ako som mu povedal, ale chcel to ešte okoreniť. Vyštartoval za čuníkem.
,,Ou, počkaj, nie!" zakričal som naňho, pretože aj keď bol diviak dočasne indisponovaný, stále predstavoval hrozbu. Kaiju to ale prekvapivo zvládol, porezal mu nohu a diviak ho iba o kúsok minul. Divočáka sa tam nejakú chvíľu kmital bolesťou. Už musel byť blízko smrti.
Yare yare daze, nemalo by nám to trom trvať tak dlho, kým skolíme jedného prasiaka, aj keď je tak obrovský, lamentoval som v mysli. Už som čakal, že diviak sa konečne strepe na zem. Už to tak aj vyzeralo, jeho silueta sa na chvíľu zastavila, ale pád nenastal. Mesačný svit mu osvietil oči, oči plné hnevu a odhodlania. Toto bol jeho posledný vzdor, zabiť nás predtým, než on sám zomrie, aby mohol zomrieť s hrdosťou. To som videl v jeho mesiacom osvietených očiach. Diviak nabral posledné sily a rozbehol sa. Kaiju bol po poslednom útoku out, videl som jeho siluetu pri strome opodiaľ, potom som ho už kvôli tme nezazrel. Satsuki musela mať po tom, ako spadla tiež dosť a Ieyasu bol kto vie kde. Takže bolo to na mne, na Yurim, aby som zachránil deň. Diviak na poslednú chvíľu zmenil smer a rozbehol sa tam, kde by v tme mala ležať Satsuki. Preto som svižnejším krokom vyštartoval za ním, tak rýchlo, ako to drevená noha dovolila, následne som vyskočil do vzduchu a smeroval kop priamo na diviaka.
,,Yuri Gateba Senpuu! ORA!" zakričal som na diviaka. Ano, je pravda, že kop sa nazýval Konoha Senpuu, ale vzhľadom na našu geografickú lokáciu a fakt, že Kirigakurské vzťahy s Konohou neboli práve najlepšie som sa rozhodol názov pre vlastné použitie trochu poupraviť. Kop smeroval diviakovi drevenou nohou priamo na hlavu a následne som mu plánoval podkopnúť nohy svojou zdravou nohou a zapichnúť nôž s červenou rukoväťou do brucha. To by malo stačiť, alebo aspoň získať nejaký čas pre Satsuki.

Ieyasu Kitabatake
tým D
les

Prášky proti bolesti začaly konečně zabírat a nahrazovaly tak účinky upadající hladiny adrenalinu, která vzhledem k bezpečné vzdálenosti od monstra pomalu, ale jistě, klesala. Provizorně ošetřená rána i nadále ronila krev, nedbaje hutné vrstvy obvazů – s tím však medik počítal, takže ho to příliš nevyvádělo z míry. Mnohem větší pocit znepokojení mu přinášel fakt, že neví, co se na bojišti děje.
Nepředpokládal sice, že by Mia-sensei nechala vědomě někoho zemřít. Na sto procent na tuto skutečnost však spoléhat nemohl, poněvadž některým nehodám nemůže zabránit ani sebelepší shinobi.
Za neustálého kontrolování svého zranění dokulhal až na místo bitevní vřavy. Nepotřeboval zrak na to, aby poznal, že stojí zhruba tak dvacet, pětadvacet metrů od prasečího velikána. Na druhou stranu neměl sebemenší tušení, co se tam zrovna děje.
Ostatní geninové mohli mít klidně svůj plán, o kterém nevěděl, nechtěl tedy přímo interferovat. Posadil se na zem, zhluboka se nadechl a utvořil pečeť tygra. Chakry měl už málo. Díky částečné analgezii a dostatečné vzdálenosti od přímého boje se ovšem mohl dostatečně koncentrovat na to, aby utvořil nejspíše poslední mýdlový klon.
Klon – tentokráte už alespoň zčásti oděný do Ieyasovy bojové výstroje – podepřel svého tvůrce a pomohl mu přiblížit se do centra dění. Tam medik plánoval pátrat po raněných, popřípadě informovat své kolegy o připravené pasti.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Tvor v temnotě BM
Hněv a bolest...To bylo to jediné,co byl schopný vnímat.Jakmile však pocítil snížení odporu na tom vláknu,co mu svazovalo nohy, zabral a následně se neřízeně hnal dopředu,protože jeden z vetřelců vlákno následně pustil.Zachrčel bolestí,když pocítil,jak se mu několik dalších z těch ostrých drápů,co měli vetřelci zařezává do zadnice.Jeho kůže byla tlustá a tuhá a svalstvo mohutné,ale ty jejich drápy byly ostřejší než ten nejšpičatější trn,takže cítil jak mu prorazily kůži a jako nenažraní červy se mu zavrtaly do masa.Znova zachrčel plivajíc krev a vykopnul,aby zasáhl nepřítele,ale nikdo tam nebyl,jen bolest.V tu chvíli ucítil,jak mu něco trhá maso na nohách a prudce máchnul hlavou po nepříteli.Prťavého vetřelce minuly jeho kly jen o vlásek,ale kromě poryvu vzduchu a silného pižma ho jinak nic nezasáhlo.Pokusil se za ním rychle vyrazit,ale ucítil,jak se mu levá noha podlamuje a on o kus klesnul.Mocně zafrkal a v rychlosti vyzkoušel,co se děje.Cítil,že jeho noha je podivně slabá a pokud na ni došlápne hned se podlomí,jak suchá větev.Nervózně zakvičel a rypákem začal pátrat po vetřelcích.Jestli mu ta ponrava roztrhla šlachy bude chromý a tím pádem slabý.Moc dobře věděl,že i když je momentálně nejsilnější ze svého rodu,stačí aby projevil jen špetku slabosti a jeho příbuzní ho roztrhají na kusy...takový byl zákon!To nehodlal dopustit,ale i kdyby měl zemřít,třeba i rovnou tady,zemře jako vítěz!Zemře s krví jeho nepřátel v hubě a jejich mrtvolami před ním!
Už se nedokázal tak rychle pohybovat,jeho zrak byl rozmazaný a ze ztráty krve cítil,jak z něj vyprchává jeho ohromná síla,ale ještě byl schopný bojovat a zabíjet.Vetřelci byli rozptýlení,jeden z nich ležel opodál,další se schovávali mezi stromy a jeden....ten s vůní,která ho sem přivábila...ten co voněl po rudém květu!Si jen tak stál uprostřed prostranství.Výzva?Jak chceš!Naposledy se nadechl a pak s hlasitým rykem vyrazil na nepřítele trhavým během,který místy přecházel až do trysku!Nebude žádný zítřek!Až vyjde hřejivý kotouč bude pravděpodobně už mrtvý kvůli krvácení,nebo se mu rány zanítí a zemře do několika dní,ale postará se,aby ani ti vetřelci se už nedočkali úsvitu!Sklonil hlavu a vycenil zuby,ale pár kroků před tím ohniváčem,najednou změnil směr a s vítězoslavým zakvičením se vrhnul na vetřelce schovávajícího se opodál vonícího po barevném lučním kvítí!

Tako Jahiro
Tým A
Země Pomerančů
Tako vyčkal, co řekne Mikayo, protože jemu samotnému se zdálo, že kdyby začal rozhazovat své nápady, mohl by moc zasahovat do pravomocí své sensei a moc dobře věděl, jak je nepříjemné, když velitel nemá dostatečnou autoritu. Ta prakticky řekla to, na co si sám myslel a tak jen přikývl.
"Správně," přisvědčil a pokračoval, "Pokud bych měl stejného protivníka, nejsem si jistý, jestli bych byl schopný vyhrát. Proto bych si vzal toho Renza. Pokud si dokážu udržet krátkou vzdálenost a vyhnout se lapení v genjutsu, mohl bych mít celkem dobrou šanci," prohlásil sebevědomě a pohlédl na Tenshi. Už nějakou chvíli nic neříkala a on si nebyl jistý, jak na tom je. Tělo se vždy hojilo lépe, než mysl.
"Pro tebe, Tenshi, by se nejvíc hodil ten, kterého jsem měl já. Je rychlej a silnej, ale kdyby sis ho dokázala udržet od těla, mohlo by to jít," oslovoval sice samotnou Tenshi, ale jinak mluvil spíše ke všem. Stále to byl jen jeho názor. Rozhodnutí tady dělala Mikayo.
"Pak už tu zbývá jen led proti ledu," prohlásil a pohlédl na Mikayo. Nebyl si jistý, jak se k tomu sama postaví, ale už dávno si všiml, že není jako ostatní ze svého klanu. Tako už s několika dělal, o několika slyšel a neměl je rád. Na Mikayo bylo ale něco jiného. Tako si nebyl jistý, jak dlouho se na modrovlásku díval a jen co si to uvědomil, sklonil pohled. Tohle se mu běžně nestávalo a doufal, že si toho nikdo nevšiml. Měl v Kirigakure děvče. Ta byla nakonec taky z klanu… .
Chlapec se najednou zarazil a zatvářil se lehce zmateně. Jestli by to takhle šlo dál, mohl by být v klanu Yuki probýraným tématem, což by mohl být problém. Hlavně proto, že kromě Makuri měl ještě pár známostí.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Kaiju tahal celou svou silou. Ale bylo to na něj příliš. Sice se držel onoho lana, ale stále to nestačilo. 'Sakra, Satsuki už to konečně skol. Už to konečně dostaň na zem. Za chvíli to pustím.' křičel si v hlavě, avšak bezvýznamně. Snažil se něco vymyslet, ale kdykoliv lehce povolil svaly, divočák ho tahal k sobě. Viděl jak divočák společně se Satsuki narazil do stromu.
,,Satsuki!" To Kaijua naštvalo. Sice se s ní moc nemusel, ale byla to jeho týmová kolegyně a nechtěl, aby se zranila. Chtěl něco vymyslet, ale neměl čas. Neměl čas moc přemýšlet a tak to nechal na ostatních. Přeci jen měl teď za úkol držet lano. Snažil se na nic nemyslet a celou svoji energii tak soustředit do svalů. Celkem se mu to dařilo a držel i své místo, ale když na něj Yuri zavolal, tak opět povolil svaly a byl přitáhl. Neměl sílu ani na něj zavolat a věděl, že když je bude chtít hodit, musí ho pustit. Kunae měl v kapse na pravé noze. Podíval se na ně a pak zpět na svoje ruce s lanem. 'Tohle bude bolet, ale musím to udělat. Musím s tím něco udělat.' řekl si. připravil se na pokyn a když Yuri řekl dva, Kaiju si pravou rukou omotal lano a levou se pustil. Na tři po něm hodil Kunae a v tu chvílí letěl společně s lanem za divočákem. S tím počítal a tak se připravil. Vytáhl si svůj poslední kunai a sevřel ho levou rukou. Sice se kus před ním zastavil, ale na nic nečekal a rozeběhl se na něj. Byl už unavený, ale protože byl hodně unavený, musel konat. Naštěstí stihl něco vymyslet a tak mu proběhl kolem zadních nohou a pořezal mu je. Nakonec skončil u jednoho stromu, kde si dřepl na zadek. Byl bez energie. Podíval se na divočáka, aby měl o situaci přehled. Byl si jist, že bude ještě schopen posledních pár pohybů, než odpadne úplně.

Satsuki Min, tým D

Divočák byl snad tvrdohlavější než babičky v bylinkářství. Satsuki ztrácela trpělivost a také sílu. Při dalším divočákově vzepření cítila, jak ruka povoluje rukojeť kunaie a sama se přesouvá spíše na bok prasete. Zavřela oči a připravila se na rozmáčknutí o kmen. Rozmáčknutí přišlo, ale né v takové míře, které očekávala. Ozvalo se zapraštění kostí, další příval bolesti v rameni i v jiných částech těla, o které se dosud nezajímala. Pustila se divočáka a sletěla dolů. Její dopad se nemohl nazvat elegantní, jak bylo zvykem v jejím případě. Dopadla na plosky nohou, načež se skácela na kolena. Nesetrvávala na místě moc dlouho a radši se odplazila dál od divočáka. Doufala, že kluci divočáka skolí, znehybní, pak už jí bylo jedno, co se s tou hromadou masa stane.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui tiše poslouchala a v hlavě si kreslila obrázek situace. Při těch slovech se mračila. Otrokář. Jeho bratr nebyl nic jiného než sprostý otrokář. Otrokář, který tak trochu ovládal počasí. Stiskla ruce v pěst. Tohle bude těžké. Rozdělení na dvě skupiny rozuměla a chápala ho. A také chápala Renjirovu poznámku. Rozhodně bude nejlepší, když Kenshin zaměstná toho chlapa, oni zatím osvobodí vězně, a nakonec se spojí. Nevěděla ale, jak by si s tímhle bojem poradili muži z lodě. Vždyť přeci neuměli ovládat chakru. Navíc budou si s ním schopní poradit oni? Kenshin možná a Renjiro také, ale co ona? Naposledy to podělala… A co Makura? O tu měla asi největší starost. Ta se jí zaleskla v očích, když na modrovlásku pohlédla. Tsuki to vycítila.
„Nyebude pak lepší, když někdo zůstanye se zraněnými? Třeba Makuchan by je mohla pohlídat-nyan,“ nadhodilo kotě. I jí se Makura zdála divná.

Mise týmu A: Kněžka a démon

Mikayo počkala, jestli někdo něco neřekne, ale nakonec zbylo plánování na ní. „Máme několik možností, jak zvýšit svoje šance. Pravděpodobně by pomohlo, kdybychom si prohodili protivníky. Kamenem proti kameni se jde špatně, ale když my budeme papír, měli bychom mít šanci. Další možností je zkusit je nějak překvapit. Vybrat si bojiště, zbavit se jich po jednom. Problém je, že je tu strašně moc neznámých. Tako, Tenshi,“ oslovila své dva žáky. „Nenapadá vás něco?“

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

Plán vyšiel a diviak bol znehybnený.
Pff, vraj rýchlejší než ja, pomyslel som si nad Kaijuovou predošlou poznámkou a smutne som sklonil zrak na drevenú nohu. Potom som ale hlavu zdvihol, pretože kanec sa stále vrtel a udieral do stromu. Poriadne som v tej tme nevidel, ale vyzeralo to, že Satsuki mu niečo zapichla do hlavy.
Huh? S nožom v hlave sa ešte dokáže takto hýbať? Asi musí byť odhodlaný, pomyslel som si a prudšie som ťahal drôt. Zvládal som to oveľa lepšie než Kaiju, u ktorého som v tme postrehol, že diviak s ním dokázal pohnúť. Ja som si zatiaľ, horko-ťažko, držal svoje miesto aj lano, ale zviera nevyzeralo, že by chcelo zastaviť. Práve naopak, naštvalo ho to ešte viac. Silueta, ktorá sa predo mnou zvíjala naháňala strach.
,,Oi, Kaiju! Až napočítam do troch, vytiahni dva kunaie a hoď ich doňho. Ak nebudeš schopný udržať drôt, tak ho kľudne pusti, s tým, ako sa tu pohybuje typujem, že ak ho pustíme, tak aj tak okamžite neujde a nevyhne sa im! zakričal som na Kaijua. Na druhej strane. Ja som plánoval urobiť to isté, hodiť doňho dva kunaie. Párkrát som sa nadýchol.
,,Raz..." začal som počítať a stále som pevne zvieral drôt.
,,Dva..." pokračoval som v počítaní a zaťal som zuby.
,,Triiii!" zakričal som a v tom momente som pustil drôt jednou rukou a siahol do kapsy na kunaie. V mžiku sekundy som dva vytiahol a hodil som do divočáka. Ako som ale predvídal, ani ja som ho nedokázal udržať jednou rukou a kancove pohyby spôsobili, že mi drôt ruku svojim pohybom porezal, takže som bol nútený uvoľniť zovretie úplne. To už sa ale jeho smerom rútili dva, možno aj štyri, ak Kaiju s plánom súhlasil, dýky.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Že tričko není validním substitutem obvazového materiálu, věděl. To, že začne nasakovat krví tak rychle už ne. „Tímhle stylem si klidně můžu bodnout ostrej kus větve do krku a budu to mít aspoň rychlejší,“ vynadal si v duchu za nedostatek zkušeností s používáním základní techniky lékařských shinobi. Každý pohyb za zády, který neviděl, každý výkřik kolegů, jenž nebyl s to identifikovat, každý otřes země kolem, co pociťoval, ho pomalu ale jistě posouval dál a dál do stavu beznaděje. PO dlouhé době si nevěděl rady. Nemohl jim pomoct. Nebo… nebo mohl…?
Jistěže mohl! Možná nebyl rozený bojovník, ale pomoct mohl určitě. Základní prerekvizitou však bylo nezemřít. Fakt, že ho to nenapadlo dříve, přikládal bolesti, únavě a celkovému rozrušení. Zavřel oči. Teď se potřeboval soustředit.
Pečetě skládal pomalu a pečlivě, snažil se přitom navíc nevnímat své okolí. „…had, beran, pes… Sekken Bunshin no Jutsu,“ zašeptal. Pomalu otevřel víčka a pohlédl do očí své identické kopii.
„To se vážně tak hrbím…?“ dodal skepticky, když uchopil klonovu ruku a nechal si pomoct na nohy. Nařídil své kopii, aby ho dovedla oklikou až ke svému lůžku.
Přesun k přístřešku se sice nedal považovat za nejrychlejší, obešel se však díky zaneprázdněnosti divočáka se zbytkem týmu bez větších problémů. V pevném sevření svého klonu zalezl až pod stříšku z větví a chvojí.
Cesta ho vyčerpala, ztratil hodně krve. To se projevilo mimo jiné tím, že falešná podobizna medika praskla jako bublina. Rozhodl se neztrácet čas šitím rány – stejně by to v jeho nesoustředěném stavu bylo spíše ke škodě. Ránu pouze vydezinfikoval, stáhl pomocí erárních mašliček a celou převázal sterilním obvazem. Nemohlo to vystačit na dlouho; po dobu boje však toto řešení postačit muselo. Spolkl hrst prášků proti bolesti, natáhl si alespoň kalhoty a obul se. Na záda si připevnil lékařskou brašnu a vybavil se několika taštičkami s vybavením.
Vystoupil ze stanu a rozhlédl se kolem. Jít přímo proti přerostlému zvířeti v tomto stavu se rovnalo sebevraždě – a on se měl rád. Poodešel o kus dál od tábora a mezi dvojici mohutných stromů za pomoci klona namotal několik vrstev drátu ve výšce kancových nožek. Za ně pomocí Fuubaku Houjin rozmístil čtveřici výbušných lístků v rozestupech tří metrů. Doprostřed lajny tenkých kovových lanek umístil flashbang a nastavil ho na ruční pečeť.
Nevěděl, zda se dostane k týmu zpátky včas. Proto ani netušil, zda tuto past využijí. Najít cestu zpět nebylo těžké, stačilo jen následovat hluk. Prozpěvujíce si jednu z písní, která mu uvízla v hlavě, začal kulhat právě tímto směrem.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Tvor v temnotě
Ten proradný vetřelec se po celou dobu udržel a dokonce do něj znova zaryl jeho dráp,takže cítil,jak mu po rypáku teče nová stružka krve.Pokusil se pohodit hlavou dozadu a srazit dotěrného otravu,ale cítil jak mu to jeho mohutné vazy vzadu za hlavou nedovolí,takže místo toho sebou prudce trhnul a následně vyrazil opět zpět.Zasáhla ho dávka uspokojení,když cítil,jak vetřelec na něm o kus sklouznul a dostal se tak mezi jeho mohutný bok a kmen stromu.Teď opět narazí a tentokrát ho při tom rozmáčne o strom jako červa!V tu chvíli však ucítil,jak mu něco začíná svírat nohy a jak se mu něco podobné vláknu ze sítě těch malých černých mnohonožců zařezává do kůže,takže jeho výpad ke stromu připomínal spíše jen klopýtnutí.
Hlasitě zaryčel a pokusil se osvobodit,ale to něco ho nehodlalo pustit.Jako když ti beznozí syčivci obtáčí svoji kořist,ale tentokrát je ta kořist on!To nehodlal dopustit...byl nejsilnější ze svého rodu,nejsilnější na celém světě!Porážka nepřipadala v úvahu!Ohrnul pysky a prudce se zapřel,nedbaje na bolest v nohách a stahování se zastavilo.Zapojil sílu svých svalů a přední levou prudce vyrazil dopředu s úmyslem vyvléci se z toho sevření.Málem ztratil rovnováhu kvůli tomu,že povolil na pravé straně,ale cítil jak to s tím,kdo to vlákno držel prudce škublo.Od huby mu začala odlétávat pěna,jak zatínal svaly a celou svou silou se zapřel a pokračoval ve střídavém škubání nohama.A vetřelci na druhé straně vlákna mohli cítit,jak pomalu začíná dostávat navrch.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Kaiju dřepěl vedle stromu a sledoval toho divočáka, přičemž na půl ucha poslouchal plán, který vymyslela zlodějka a tlumočil mu ho Yuri. Vyslechl si celý plán a chvilku nad ním přemýšlel. 'Provazem mu zamotat nohy? A když ho složíme tak co potom? Když ho složíme, tak se zase zvedne. Ale za zkoušku to stojí.' pomyslel si Kaiju a připravil se na onen úkol. Jenže než se stihli rozejít, mu svázat nohy, divočák se opřel silou o strom, u kterého byly. Podíval se po Yurim a ten už si to hopsal kolem divočáka, zatím co je opřený o strom. Rychle vystartoval kolem divočáka a když byl za ním, setkal se tam s Yuri.
,?Ty buď tady, já sem rychlejší." řekl jen a dal si druhou polovinu kolečka, zatímco Yuri stál naproti. Sledoval Yuriho a jakmile začal tahat, tak Kaiju se svou malou váhou zatáhl ze všech sil. Nevěděl, jestli to zabere, ale nyní, když byl opřený o ten strom, tak stačilo jen lehce podkopnout nohu a skolil se sám, kvůli své ohromné váze. Tím si byl Kaiju jistý, ale nevěděl, jestli to dokážou.

Renjiro Kaiba
Neznámý ostrov
Pozorně naslouchal Kenshinovu plánu. Smutek z celé situace teď prostě musel počkat. Podle toho, co jim Kenshin vykládal, to znělo, jako by se snad jeho bratr snažil postavit si armádu z kamene a flotilu. Něco takového mohl potřebovat jen dobyvatel, a nejblíž na ráně byla Země vody.
„Takže chcete odlákat pozornost vašeho bratra, zatímco my osvobodíme vaše sourozence a ty lidi v laguně?“ vzhlédl od mapy Renjiro a zahleděl se na Kenshina. Byli v hrozné nevýhodě. Soupeř byl někdo, kdo se mohl rovnat v boji Kenshinovi, možná ho i porazit, a navíc měl rukojmí. Jejich jedinou šancí bylo dostat jejich spojence do bezpečí co nejrychleji a připojit se ke Kenshinovi. Společně by snad proti tomu levitujícímu vládci počasí mohli mít šanci. Uvnitř bělovláska ale bodl osten pochybností a strachu. Strachu o svůj tým. Co když to bude nad jejich síly...?

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Satsuki Min, tým D

Držela se pevně, na to jak vypadala. Nehodlala dát divočákovy sebemenší šanci na další otravný útok. Mohl divočet jak chtěl, ale Sat se držela jak klíště, kunai tlačila stále do lebky. Po pohození divočákou hlavou jí podjela noha, vypískla. Kunai byl zabodnutý v jeho hlavě, kolem rukojeti její prsty, ztracenou rovnováhu opět našla, aspoň částečně. Dobrý pokus, ale k ničemu. Divočák se nehodlal vzdát a uráčil se zaparkovat bokem do stromu. Volnou rukou se chytla jeho štětin na hlavě a druhou ještě pevněji sevřela kunai. Náraz s ní trhl. Praseti vytrhla nějaké ty štětiny, druhá ruka stále svírala jílec, ovšem v rameni pocítila nepěknou bolest. Kusy větví a letící kůry si nevšímala, ani když si kusy našly cestu k jejímu tělu. Vyřkla pěknou nadávku, která se absolutně nehodila k dívce. Kluci by museli trpět stařeckou hluchostí, aby to přeslechli.
Zvedla ruku s kunaiem a bodla znovu, snad s ještě větší horlivostí i přes ostrou bolest v rameni. Doufala, že ti dva idioti svoji část práce jsou schopni udělat. Další takový naráz by asi už neustála, cítila to hlavně v rameni. Aspoň se Ieyasu nebude nudit, když teď se flákal, a také sensei by se mohla objevit, na škodu by to nebylo. Mohla by jim připravit dušeninu z divočáka, nebo něco jiného, na tom nezáleželo, jen na kuchařském umění Mii.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

Pomohol som Ieyasuovi vstať.
,,Dobre, teraz ťa muž divočiny, Yuri, odnesie do bezpečia do výšin stromu, povedal som mu potichu, ale on ma zastavil. Sadol si pod strom a tam si začal liečiť ranu. Z ničoho nič som započul Kaijuov hlas, ktorý po chvíli zmizol a nedal mi čas ani odpovedať. Spomenul, žeby som to tu mohol rozsvietiť ohnivou technikou, ale niekde v zadu v hlave som dostal flashback na jabloní sad a to fiasko, ktoré sa tam stalo. V tom mi na hlavu spadlo nejaké tenké zmotané vlákno.
,,Huh? Zatracené pavúky, furt len-" hovoril som ako som si dával dole vlákno z hlavy, ale Satsuki zo stromu ma prerušila. Po bližšej inšpekcii rukami som zistil, že to nie je pavučina, ale drôt. Šuštanie lístia naznačilo, že Satsuki už nad nami nebola. V tom sa tam opäť odnikiaľ zjavil malý muž a zavalil ma otázkami.
,,Katonu by som sa chcel vyhnúť ak nechceme mať problémy s Oddelením Ochrany Zelene Kirigakure a Blízkeho Okolia, kedže takýto hustý les a oheň nie je dobrá kombinácia. Satsuki na niečo prišla, nepoznám detaily, ale vraj mu máme zviazať nohy," povedal som. V skutočnosti som netušil, či také oddelenie existuje, ale možno ano. Pomaly som vykročil zpoza stromu, za ktorým sedel Ieyasu, a naznačil Kaijuovi nech spraví to isté. Chvíľu som sa mu snažil podať druhý koniec drôtu, kedže ho v tej tme bolo ťažké poznať a chytiť. V tom som už ale uvidel jemné siluety diviaka a Satsuki a v ten moment som oľutoval, že som to tu nezasvietil ohňom. Z toho, čo som videl to totiž vyzeralo tak, akoby Satsuki na kancovi jazdila ako na zdivočelom býkovi. Pri tej myšlienke som sa nemohol nesmiať. Samotné siluety vyzerali vtipne, ale pri svetle by to bolo ešte lepšie. Smiech ma ale prešiel, keď som videl ako sa diviak rozbehol našim smerom priamo na nás. Obrátil som sa na Kaijua.
,,Dobrenemámeveľačasuvezmitolanopotknememunohy," bleskurychle som mu povedal a už som aj s drôtom odskočil od stromu a potom som sa odrazil smerom bližšie k divakovi. Nemohol som kvôli nohe utekať, tak som sa mohol iba odrážať, čo nebolo veľmi efektívne. Nakoniec som s drôtom prišiel až za kanca, ktorý práve narafal do stromu a dúfal som, že Kaiju spraví to isté z druhej strany. Potom som pokračoval až na miesto, kde predtým stál Kaiju a dúfal som, že Kaiju teraz stojí tam, kde som bol ja, takže diviak by mal teraz zamotané nohy.
"Dobre, ŤAHAJ!" zakričal som melému mužovi, ktorý držal druhý koniec lana a sám som potiahol lano s cieľom omotať nohy zvieraťu ešte tesnejšie.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Palčivá bolest, i když tlumená návalem stresových hormonů, mu pátrání po raněných příliš neusnadnila. Ba naopak – po několika šmajdavých krocích znovu upadl na zem a instinktivně stlačil své stehno rukou. Chtěl volat o pomoc, ale okolnosti mu to nedovolily; přebytečná hlasitost by v tuhle chvíli měla na kance asi tak podobný efekt, jako rudé plátno pro rozzuřeného býka.
Byla to vlastně dost nezvyklá situace. Jistě, čelil už mnoha krizovým situacím, které vyžadovaly rychlé jednání, ale vždy měl po ruce špičkové vybavení a pomocníky. Co měl teď? Podvlékací tričko a trenýrky. Dokonce při nárazu ztratil svou jedinou zbraň.
Pomyslel, jak moc by se teď hodil sterilní tlakový obvaz. Ten obvaz, kterého měl doslova plnou lékařskou brašnu. Ve stanu. Ve tmě. Mimo dosah – dokonce mimo zorné pole. Neměl však v povaze vzdávat se příliš snadno.
Z přemýšlení ho vytrhl až Yuri, který mu podal svou pomocnou ruku – to doslova. Pevně mu sevřel zápěstí a nechal si pomoct na nohy, načež se ho zachytil rukou kolem ramen. „Arigatō,“ šeptl hlasem značně deformovaným bolestí a únavou.
Na vrchol stromu se od kolegy vynést nenechal. Komentoval to faktem, že při ošetřování potřebuje prostor, který by mu větev zcela jistě neposkytovala. Yuri ho tedy posadil za mohutný kmen jednoho z majestátních stromů.
Nedostatek obvazového materiálu ho donutil improvizovat. Divočák naštěstí nepoškodil tepny – což bylo medikovi už dávno jasné, poněvadž svou krví nevymaloval celé své okolí. Ránu však i tak považoval za poměrně hlubokou. Sundal si triko, zhotovené z elastického materiálu, pečlivě s ním zacpal ránu a rukávů využil na uvázání. Na ránu poté aplikoval značný tlak pomocí svých rukou.
Shousen no Jutsu nemělo význam používat hned ze dvou důvodů – bolesti, která silně omezovala jeho schopnost koncentrovat se, a nedostatečných zkušeností s danou technikou.
Zrovna přemítal nad tím, co se asi děje na bojišti, když se zaznamenal obrovský otřes kmene za svými zády. Vzápětí už kolem lítaly třísky a dvě z mohutných větví přistály těsně vedle medika. Hned po vydatné spršce vulgarismů se za kmenem ozval tichý monolog rezignovaného genina: „To ***** nestačí, že tady sedim v napůl rozřízlejch trenkách a krvácející nohou omotanou pos***** tričkem?! To musím mít fakt v hlavě ještě narvanou větev…?“ Jeho tlumená slova naštěstí zanikla v humbuku, který těžce raněný kolos vytvořil.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Tvor v temnotě
KREV!CÍTIL KREV!Nebylo jí mnoho a necítil z ní čpavý pach vnitřností,takže vetřelce nevyřídil,ale ta vůně ho naplňovala rozrušením a chtíčem dohromady.Zasaženého vetřelce cítil opodál za velkým stromem,další se dal na útěk,třetí byl v korunách nad ním a poslední byl...kde byl?Kvůli pachu krve se nedokázal pořádně soustředit na jeho pach po rudém květu,ale to vlastně bylo jedno....Krev zasaženého byla pro něj ta nejlepší stopa.
V tu chvíli zachytil pohyb a před ním se objevil nejmenší z vetřelců,který začal něco kníkat a dorážet na něj.Odporný tvor...ukážu ti tvoje místo!A prudce se ohnal po nepříteli.Chtěl vyřídit nejdříve toho zraněného,ale to mláďě ho pořád dráždilo a uskakovalo,jak ti slizcí čtyřnozí tvorové,co tak hlasitě v močálech povykují.Už ho měl dost!Hlasitě zaryčel a svými kly vyryl v místě,kde ten zakrslík před chvílí stál mohutný šrám,až vzduchem začala lítat hlína a kořeny.Najednou ucítil vůni barevné zeleně, poryv vzduchu a prudkou bolest,jak mu něco úzkého a ostrého,jak pařáty létavců,probodlo jeho tlustou kůži na čele,až ucítil špici té věci škrtnout o jeho lebku.Pach jeho vlastní krve ho připravil o poslední zbytek soudnosti.Vzepjal se a prudce trhnul hlavou,až uslyšel,jak zuby toho vetřelce na něm o sebe zacvakaly.Začal se třepat a házet sebou,aby toho drzouna shodil dolů,ale ten se pořád držel na tom jeho drápu,který vězel v jeho mase!S odhodláním ho dostat dolů za každou cenu,prudce vystartoval a narazil do stromu,za kterým se schovával ten,co krvácel,až se kmen stromu prudce zatřásl a okolní vzduch byl najednou plný tříštící se kůry,listí a utržených větví.

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Kaiju se zachytl jedné větve a tak tam visel a sledoval dění pod sebou. Viděl vše, co se odehrálo. Avšak zatím neměl v plánu se pustit a zapojit se do souboje. Zkoušel vymyslet plán, který by jim pomohl, ale napadla ho jen jedna věc. Začal hledat Yuriho. V té tmě nic neviděl a tak se zhoupl na ten strom a seskákal dolů. Jelikož si jeho oči už skoro zvykli na tu tmu, viděl o něco lépe. Běhal kolem divočáka a snažil se najít Yuriho. Toho našel ve společnosti jejich medika.
,,Hele Yuri, potřebujeme tu trošku rozsvítit. Co takhle nějaký Katon, který by to tu osvětlil. Takhle s ním moc bojovat nejde." řekne Kaiju a zase odskáče pryč. Odskákal před toho kance. Kaiju měl jediný cíl a to toho kance odlákat. Proto před ním dělal povyk a snažil se upoutat jeho pozornost. Věděl, že je pro kance těžký cíl, kvůli svoji výšce. Na druhou stranu byl hbitější a tak se lehce vyhýbal. Jak se vyhýbal, uviděl Sat, která rozdává rozkazy. Sice ji neslyšel, ale věděl, že ona něco vymyslela. Když skočila na kance, Kaiju se plnou rychlosti dostal k Ieasovi a Yurimu.
,,Tak co vymyslela? Má nějaký plán? Co budeme dělat?" Zeptal se jich Kaiju a dál stále pozoroval onoho divočáka.

Tým G: Ztracený ostrov

Kenshin přikývl na znamení, že se mu o jeho sourozencích podařilo něco zjistit. Podle jeho výrazu to ale nebyla moc dobrá zpráva.

"Podívejte," pravip věcně a naklonil se nad mapu, kde jeho prst označil cestu vesdoucí od chrámu k laguně na druhé straně hory. "tady drží většinu vězňů a nutí je stavět lodě," poklepal na lagunu, než prst přesunul zpět ke chrámu.
"Tady si nejsem úplně jistej, protože jsem se odvážil přiblížit jen jednou a to mě zvětřil. Mám ale za to, že tam vyrábí ty sochy a přesně tam drží i mého bratra a sestru." povzdechl si, zatnul ruku v pěst a málem i udeřil do mapy, kdyby se v poslední vteřině neuklidnil a nenechal pěst opět povolit.
"Jestli podnikneme akci, musíme zaútočit na obě místa najednou. To znamená vytvořit dvě zkupiny. Laguna bude důležitá, neboť musíme osvobodit naše lidi a zajistit použitelnou loď. Druhá zkupina bude muset zaútočit na chrám, který bude dobře střežen," dořekl a otočil se k nim zády. Snaživše se zamaskovat placatku, ze které si přihnul.

Satsuki Min, tým D

Párkrát ve tmě zamrkala, aby si oči přivykly. Na noční eskapady neměla čas. Chtěla se, co nejdříve zbavit toho divočáka, aby se mohla opět vrátit ke spánku. Odpověď na svoji otázku nečekala a ani ji moc neslyšela, jelikož se vrátila do stanu a začala přehrabovat své věci v vaku. Na dívku tam dokázala udělat slušný bordel, ale onu věc nenašla. Zaklela a ze vší svojí drzostí se pustila do přehrabování věcí Ieyasua. Vylétla ze stanu jek střela, celá nadšená, že to našla. Její nadšení opadlo, když si všimla, jak se jejich směrem řítí divočák. Jen tak tak stihla uskočit od strany, vyválet v hlíně ji najednou nedělalo žádný problém. Složila pečetě na Suiton: Suihoume a začala tvořit bublinu, která vzápětí se vznesla k nebi. Nehodlala bojovat slepá a mohla aspoň kluky upozornit, kdyby přibylo něco dalšího a také chtěla vědět, kde jsou ti idioti. Mezitím, co bublina mířila vstříc výšinám, Sat vyskočila na strom. Nehodlala být svačinkou nějaké potvory. Bublina praskla a Sat získala neviditelné oči, přičemž kluci mohli pocítit, jak na ně dopadly malé kapičky vody. Přeskákala z jedné větve na druhou a nacházela se nad Yurim s Ieyasuem. Hodila jim tam dolů smotané lanko.
"Zkusíme té bestii svázat nohy. Yuri, ty a..." pořádně zaostřila na Ieyasuovo zranění a zamračila se, "Yuri a Kaiju, jděte mu po nohách, snad to lanko to dá. Já se pokusím tubestii rozptýlit., Ieyasu, schovej se," křikla na kluky rozkazy.
Byla celkem naštvaná. Po druhé honí nějakou divnou bestii a podruhé se jim vyřadí jako první medik. To čert jí snad byl dlužen tohle. Zrovna jeho potřebovala, Kaijua chtěla využít na rozptýlení, ale plány se musely překopat. Vyčkala na vhodný okamžik a seskočila bestii na hlavu, do které zabodla kunai. Menší rodeo snad nemohlo vadit, v nejhorším mohli divočáka podpálit.

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 4.

Dopadol som na zem tvárou do hliny. Pár sekúnd som tam iba ležal a potom som zdvihol hlavu a sledoval nahnevaného diviaka ako útočí na zvyšok tímu. To sa tam objavil už aj Kaiju a začal mu nadávať. Potom sa o niečo pokúsil, ale to mu nevyšlo, aj keď som to v tme moc nerozoznal, že čo by to mohlo byť. Celá tá situácia mi prišla celkom vtipná, až som sa potichu zasmial. Najprv chaos s psychotropnými látkami a teraz hon na divoké prasa. Došlo mi, že diviak sa riadi pravdepodobne čuchom a sluchom, takže som pomaly vstal a začal ustupovať na strom. Tam som si dal dole tričko a potom som zoskočil opodial. Vzal som hlinu a natrel si tvár, telo aj nohavice. Potom som opäť vyliezol na strom a preskákal na miesto činu. Pod sebou som niečo začul. Najprv som tam nevidel, ale z kriku mi došlo, že čo to asi bude. Boli to stony zraneného Ieyasua. Zoskočil som k nemu.
,,Ak plánuješ loviť diviaky, je lepšie nerobiť to v spodkách," povedal som mu a podal mu ruku. Ak by ju prial, plánoval som ho odniesť na strom, kde by bol viac v bezpečí.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

Připomínku o své hlasitosti ignoroval, na druhou otázku se však rozhodl nyní už tichým tónem odpovědět: „Vidím velký kulový, odhadoval bych to ale na nějaký zvíře,“ řekl „...nebo uřvanou smažku na éčku a houbách dohromady,“ domyslel si v duchu. Nad svou myšlenkou se pousmál – nutno říct, že si uvědomoval, že nahlas by už ona poznámka příliš vtipně nevyzněla.
Oči pomalu začaly navykat na všudypřítomnou tmu a Ieyasu tak ve stínech zaznamenal černou vřeštící kouli. K bližší identifikaci nedospěl – té však ani nebylo třeba. Instinktivním přejetím palce přes tělo šipky odstranil plastovou čepičku z jejího hrotu, načež projektil svižně zasunul do tubu foukačky.
Přiložil konec ocelové trubky ke rtům a zamířil na přibližující se stvůru. Nadechl se. Pokud vše vyjde, tak, jak plánoval, dostane nepřítel zásah jednou z jeho nejméně etických substancí, on sám stačí uskočit a tvor se bude za pár chvil svíjet na zemi v ošklivých křečích.
Plán nevyšel. Užuž se chystal vypálit na svůj cíl, když zničehonic z korun stromů seskočila malá postava – dle medikova tipu Kaiju – a skočila přímo do plánované trajektorie střely. Na svém místě však Kaiju dlouho nezůstal. Odrazil se od nepřítele, nejspíše s cílem zastavit ho. Neuspěl. Bestie se zdála ještě více rozzuřená.
Sám netušil, proč zůstal stát na místě. Dle jeho úvah se nejspíše jednalo o multifaktoriální příčinu: Zmatení Kaijuovým zásahem, možnost jednoduchého zásahu efektivní zbraní, ochrana Satsuki, která se s nejvyšší pravděpodobností nacházela stále za ním.
Neměl moc času na další přemýšlení. Rychle vystřelil jedem napuštěnou šipku proti netvorovi a sám se na poslední chvíli pokusil uhnout stranou. Což mu úplně nevyšlo. Vyhnul se sice přímé kolizi s divočákem, ale mohutná hlava s ostrými kly ho na poslední chvíli zasáhla a odhodila o kus dál.
Těžce dopadl na zem. Nebýt toho, že měl v tomto momentě stimulován snad každý příslušný adrenergní receptor v těle, by asi řval bolestí, poněvadž pocit teplé tekutiny na boční straně stehna mu evokoval ošklivou tržnou ránu od jednoho z ostrých špičatých výčnělků.
V návalu adrenalinu se pokusil bleskově vydrápat na nohy. Chtěl utéct, opravdu moc chtěl utéct. Na takovou situaci nebyl připravený; veškeré vybavení leželo naprosto mimo dosah. Strach, že zvíře ošklivě poranilo i osobu stojící původně za ním mu však dodalo potřebnou odvahu na to, aby svůj pohled odvrátil od kmenu stromu, jenž se přímo vybízel jako úkryt před běsnící čtyřnohou hrůzou. Svůj zrak upřel k místu, kde původně stál a očima pátral v temnotemné tmě po případných raněných.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Tvor v temnotě
První vetřelec mu vyběhl vstříc a něco zakvičel,což ho rozzuřilo snad ještě víc.Roztrhá toho drzého dvounožce na kusy za jeho nestoudnost!V tu chvíli však ucítil dalšího vetřelce ve větvích nad ním,ale svůj trysk vstříc nepříteli ani trochu nezpomalil.Před ním už byli vetřelci dva...jeden s dlouhými chlupy na hlavě,co páchl jak barevná luční zeleň a ten,jehož cizácká vůně mu byla neznámá.Toho ve větvích si nevšímal,o něj se postará později!V mžiku překonal vzdálenost,která ho dělila od jeho cílů a sklonil svou mohutnou hlavu až k zemi,přičemž ještě více vynikly jeho kly připomínající u svého kořene malé stromky a u špiček ty nejostřejší útesy.V tu chvíli uslyšel,jak něco letí vzduchem a ucítíl náraz do čela.Byl to další z těch vetřelců,který vzápětí odletěl mimo jeho dosah.Ten náraz neměl moc šancí ho zpomalit,protože byl několikanásobně větší a několikanásobně těžší něž ten drzoun,ale rozhodně ho nenadálý střet vyvedl ze soustředěného útoku.Pořád jěště v trysku,začal chňapat a házet hlavou kolem,aby roztrhal neviditelného útočníka a přitom celou svou ohromnou vahou naběhl na vetřelce před ním.Rozmačká je!Rozmačká je na krvavou kaši!A pak vyřídí i ten zbytek,co tu poskakuje ve větvích!

Kaiju Hisayo
Team D
Ostrov
Po svém odvyprávění, nebo spíš strašidelném pohledu skoro usnul. Připomínku od Sat slyšel, ale nehnul ani brvou. Jen se na ní podíval očima. 'Co ty o mě víš? Je to moje poslední rodina. Ty máš určitě celou a šťastnou rodinu. Nikoho si nikdy neztratila. Nevíš jaké to je. Až to poznáš, pak mě možná pochopíš.' řekl si pro sebe v duchu, na připomínku Sat. Následně začala mluvit sensei a tak ji začal poslouchat. Snažil poslouchat svoji sensei a její strašidelný příběh. Kdyby byl hoch trochu víc při síle, určitě by se lehce bál, jenže když na něj padala takové únava, poslouchal jen z malé části. Velkou část své zbývající síly patřili tomu, aby neusnul. Jenže na konci, když sensei domluvila a než stačila rozkázat spánek, Kaiju už spal. Nějakou dobu se již nepohnul a tak nikdo nemohl vědět, jestli poslouchá, nebo spí. Neměl nejmenší tušení, co dělají nebo dělali ostatní a ani ho to nijak nezajímalo. On prostě spal a to bylo vše. Spal jen chvilku, snad půl hodiny, když ho něco vzbudilo. Otevřel oči a uviděl kousek od sebe přerostlého divočáka. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl Sat s Ieyasem, kteří stáli před ním. Nikde neviděl Yuriho a ani sensei. Nechtělo se mu vstávat, byl příliš unavený. Ale věděl, že je to hrozba, kterou je nutno zahnat. Proto se v tichosti probral a vstal. Snažil se nedělat rámus, aby o něm onen divočák nevěděl. Vstal, ustoupil za strom, který byl hned za ním a schoval se za něj. 'Tak jo, co s ním udělám. Pochybuji, že mu nějak ublížím. Moje Taijutsu není moc silné a tak mohu jen odvést pozornost a nechat prostor ostatním. Oni mají šanci ho skolit. Větší šanci než já sám.' Pomyslel si v duchu Kaiju. Následně se podíval na svoje kotníky. 'S tím pozornost neodvedu, ale když si to sundám, mohl bych něco provést. Tak to zkusíme.' řekl si a sehnul se ke svým kotníkům. Rozepnul závaží a položil je ke stromu (Shibari Kaihou). Podíval se z poza stromu a zhodnotil situaci. Bez závaží a s únavou, byla jeho rychlost o něco pomalejší. 'Tohle špatně dopadne.' pomyslel si naposledy.
,,Hej ty, jak si dovoluješ nás tu otravovat. Teď dostaneš přes hubu." řekne, když vykoukne zpoza stromu. Podíval se mu do očí a vyskočí. Dopadne na jednu větev, která je výš na stromě a následně se odrazí na divočáka. Míří mu nohou na hlavu, aby se ho pokusil sundat. Hned po dopadu se ovšem odrazí do vzduchu a nechá malý prostor svému teamu na nějakou akci. Sám sleduje situaci pod sebou.

Satsuki Min

Zrada! Byla to taková zrada! A co hůř, přišla od těch, kterých to (ne)čekala! Samozřejmě, že si dva ze tří kluků z týmu zvykli na její úsměv, ani jí to nepřekvapilo. Její kouzlo úsměvu pominulo, aspoň Kaiju, jí udělal radost, kterou nikterak nepřiznala. No, vrátila se ke svému nic neříkajícímu výrazu. Pohlédla na medika, když si všimla, že na ni hledí, tváře jí lehce zrudly, ale to už se dívala do ohně, vlasy jí zakrývaly obličej. Ani na Kaijua nepohlédla, když začal zase tu svoji ohranou o jeho sestřičce.
"Seš blbej," přeci na něj koukla z pod vlasů, "jen blbec bude vykládat ostatním své slabiny." Měla pravdu, i kdyby někdo se jí snažil tvrdit opak. Kdokoliv z nich se mohl obrátit proti svému týmu a využít slabiny proti jejich vlastníkům.
Po dobu, co sensei mluvila, hleděla do pomalu umírajícího ohně. Sensei měla pravdu, byli z vesnice, která v jednu dobu přímo topila v krvi, ale od té doby se toho hodně změnilo. S poslední větou souhlasila. Svět byl jedna velká hororová povídka, i když se našly i světlé části, jen těch bylo méně. Dostali rozkaz spát, samozřejmě, že Ieyasu se vrhl nejdříve na tvoření čeho si. Užuž otevírala pusu, že mu vyčte, že nejde spát, ale dělat nějaké kraviny a nebude vyspátý, nakonec mu jen řekla, ať to nepřehání a jde si co nejdříve lehnout, načež sama vyrazila do Ieyasuova stanu. Převlékla se do něčeho pohodlnějšího, zachumlala se do deky, hlavu zabořila do polštáře a jen co zavřela oči, usnula. Spalo se jí krásně, ani si nevšimla, že zakuklenec přišel a dal jí něco do jejích věcí. Být vzhůru, vyjela by na něj.
Z poklidného spánku byla probuzena divným kvíkotem. Netrvalo jí moc dlouho se vyhrabat z deky, popadnout kunai a vylézt ze stanu.
"Víc zařvat, nemůžeš? pronesla tišeji za zády Ieyasua.
"Co to vlastně je?"

Yuri Gateba
Tím D
Ostrov

Tréning na ostrie noža, deň 3.

Kaiju sa príbehu, ako sa dalo očakávať, zľakol. Podobne asi aj Ieyasu, pretože si zakryl tvár, aby strach v jeho tvári nikto nevidel. Satsuki sa zasmiala, ale vždy som tušil, že je tak trochu psychopat, takže to tiež nebolo prekvapujúce. Satsuki žiadny príbeh nemala, iba sa zasmiala svojim prirodzeným desivým úsmevom, ktorý ma, už po toľkom čase s ňou až tak nedesil. To sa ale nedá povedať o Kaijuovi. Najviac ma ale zaujala Ieyasuova reakcia. Síce som mu nevedel veľmi odčítať nič z tváre, kedže bola za maskou, ale chvíľu len tak zízal na Satsuki.
Hmmm, žeby sa nadýchal trochu z toho jedu sám? pomyslel som si, ale potom som to už neriešil. Kaiju sa potom ujal slova. Tiež nemal žiaden príbeh, iba pohrozil, že ak niekto ublíži jeho sestre, spozná jeho hnev.
Radšej by som čelil jeho hnevu, než hnevu Satsuki, alebo, bože chráň, sensei, skonštatoval som v duchu. Sensei nám potom začala rozprávať o tom, ako Mlžná bola kedysi krvavá a podobné veci.
Pfff, kebyže ja mám nejaký bombový meč, tak by som im ukázal ôsmeho legendárneho šermiaria, opäť som povedal ale radšej iba v hlave. Sensei potom dokončila a aj plameň dohorel. Ja sám som vstal a pozrel som na strom, na ktorom som predtým spal. Trochu som sa zamračil. Takéto stromy sa ma pred chvíľou pokúšali zabiť. Ale svoj strach som dobyl. Vyliezol som naň a ľahol si. Chvíľu som iba tak pozeral do neba. A potom som zaspal.
Niečo som zacítil. Okamžite som sa zo spánku zobudil a uvidel pri sebe Ieyasua, zlovestne osvieteného iba mesačným svitom.
,,Aha! Takže predsa len si zloduch a teraz si ma prišiel zabiť pretože som ťa odha-" zakričal som naňho, ale on mi potom iba dal nejakú fľašku s tekutinou a lístok. Pozrel som na to prekvapene a Ieyasu sa stratil. Otvoril som lístok.
Hmpf, iba som skrivil ústa a fľašku si odložil. Neviem, či to má byť protijed, alebo také niečo, alebo ďalší fór. Tak či tak, protijed som už nepotreboval. Pozrel som sa za ním dole a uvidel som ako sa vyzlieka. Pri tom pohľade som sa pousmial. Bol to vlastne celkom pekný pohľad. Potom vliezol za Satsuki do stanu. Naspäť som si ľahol a pozeral na nebo. Niečo mi ale nedalo spať. Mal som zvláštny pocit, že nás niečo sleduje. Taký pocit, ako zvykne mať muž divočiny. A ja predsa som muž divočiny, takže ten pocit bude správny, nie? A nebola to Mia, pocit zo sledovania Miou bol oveľa desivejší, ale na ten som si už zvykol. Stratil som kvôli tomu pocitu pojem o čase, ale nakoniec som sa rozhodol to preskúmať. Tajne, aby som nikoho nezobudil, som začal skákať cez stromy a skúmal perimeter. Odrazu som započul hrozný rev tak som utekal za jeho zdrojom. Po chvíli zaznel aj Ieyasuov výkrik. Doskákal som nad neho a zistil, že Ieyasu, stále vyzlečený, stojí oproti diviakovi, ktorý bol veľmi naštvaný a Ieyasu v ruke drží fukačku.
Zatracene! Mal si po ňom rovno fúkať, pomyslel som si a nečakal ani sekundu a vrhol sa na diviaka, ktorý bol z mojej prítomnosti ešte naštvanejší, Červeným nožom.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les

„Uh... to je v pořádku, řekl bych, že jsem si to tak nějak zasloužil,“ odpověděl Yurimu a nervózně se podrbal na zátylku. Opravdu mu neměl co vyčítat, způsobil si to sám.
Netrvalo dlouho a Yuri se chopil slova. Ze začátku Ieyasovi připadal kolegův pompézní projev za frašku, po několika krátkých chvílích však sám sebe přistihl, jak se uculuje. Co naplat, Yuri byl zkrátka perfektní vypravěč. Příběh mu sice nepřipadal strašidelný, jeho pointa – jestli se tak onomu zakončení dalo říkat – však v kombinaci s jednonožkovým vypravěčským umem vytvářela poněkud bizarní a vtipný zážitek.
Nechtěl zbytečně působit neprofesionálně, a tak si – aby zakryl své veselím zakřivené koutky úst – opět nasadil na obličej dýchací masku a pečlivě předstíral, že kontroluje škody napáchané Yuriho kopem do hlavy.
Nějakou dobu panovalo ticho. Ne že by si medik stěžoval, ticho zbožňoval. Vzápětí se však ozvalo zdvořilé zakašlání, které upoutalo jeho pozornost. Otočil hlavu směrem zdroje zvuku a spatřil smějící se Satsuki. Na chvilku se zarazil. Taktéž si nemohl nevšimnout Kaijuova zděšeného výrazu. Položil sám sobě v duchu otázku, co ho vlastně na jejím úsměvu tak zaráží, a znovu se na Sat otočil.
„Vlastně...“ naklonil hlavu na stranu, „...vlastně je to celkem pěknej pohled,“ přimhouřil zkoumavě oči a sám se nenuceně pod maskou zazubil.
Z myšlenek ho vyrušil až Kaiju. Aby se vzpamatoval, zavrtěl lehce hlavou; snad nezíral příliš dlouho.
Na nejmenším z členů týmu D byly stále znatelné známky únavy, nejistoty a... a něčeho, co nebyl s to pojmenovat. Chápal, že chlapec momentálně neměl zrovna myšlenky na strašidelné příběhy, když si před chvílí jeden tak nějak svým způsobem prožil. Malá sestra pro něj musela znamenat všechno. Cítil se lehce provinile – a dostal nápad, jak to alespoň trochu odčinit. To však muselo počkat.

Při vyprávění stříbrnovlasé sensei už začínaly oranžové plamínky v ohništi slábnout; na jeho epickém zakončení v něm už spíše jen doutnaly žhavé uhlíky. Sensei se mrštně vyšvihla do korun stromů a zbytek týmu také jeden po druhém odešel na svá spací místa.
Cítil únavu, to ano. Na druhou stranu se ale chtěl všem omluvit za použití silného halucinogenu. Sensei kvůli oné události musela obtěžovat dikobrazího stopaře. Yuri na tom nebyl zas až tak zle. Vlastně celý incident s jednonohým kolegou shledával (mimo kopu do hlavu) zábavným. Zbytek týmu z toho ovšem nevyšel tak radostně. Kaiju si protrpěl, soudě jeho výkřiků do tmy, velice nepříjemnou záležitost. Netušil, co se stalo Satsuki. Její posmutnělý výraz v něm však zanechal jistý otisk.
Potichu si u žhnoucích kousků spáleného dřeva rozestavil veškeré potřebné propriety a dal se do přípravy účinné protilátky na daný halucinogen.

Zhruba za dvě hodiny, když už zíval o sto šest, byly čtyři pečlivě uzavřené zkumavky s narůžovělou sladkou kapalinou hotovy. Na tři z nich upevnil malé lístečky se vzkazy. Jednak proto, aby tým nebudil... a také proto, aby nemusel druhý den vést křečovitou omluvnou řeč při předávání zmíněných nádobek s protilátkou.
Jednu ze zkumavek (tu bez lístku) položil na místo u ohně, kde celý večer posedávala sensei. Nebyl si tím jistý, ale předpokládal, že ho stejně celou dobu z košatých korun stromů pozoruje. Pohlédl tedy vzhůru k větvím a kývnul do prázdna, načež ukázal prstem na zkumavku.
Poté postupně navštívil Kaijua s Yurim a opatrně vedle každého z nich položil lahvičku protijedu s příslušným vzkazem.
Nakonec ze sebe shodil přebytečné věci a převlékl se do podvlékacího trička s dlouhými rukávy a trenýrek po kolena. Zalezl do stanu, kde už spala Sat. Potichu vzal poslední lahvičku a jemně ji vsunul mezi její věci.
Přehodil přes sebe deku a uvelebil se na zemi. Spánek se mu dlouho nevyhýbal; po několika chvílích tiše dřímal.

Yuriho lísteček

„Něco proti stromům Omlouvám se.“

Probudilo ho hlasité zavrčení ve tmě. Nehodlal se zbytečně zdržovat, rychle popadl popruh s taštičkami, hodil si ho přes rameno a s foukačkou v ruce vyběhl na mýtinu.
Byla tma. A to velká tma. Větve listnatých stromů tvořily dokonalou bariéru, přes kterou prošlo pouze minimum měsíčních paprsků. Medik zatápal pohledem ve tmě. Nic neviděl. Jeho sluch mu však napověděl, že něco nelidského stojí přímo na jeho šesti hodinách. S chirurgickou přesností po paměti otevřel jednu z kapsiček na popruhu a vyňal z ní malou šipku do své zbraně.
S foukačkou v pravačce a municí v levé ruce se, mhouřejíc očima, otočil směrem ke zdroji disharmonického vrčení.
„Ehm.. budíček?“ zařval do éteru. Možnost, že zbytek týmu hlasitý ryk zaspal, se sice jevila jako velice nepravděpodobná – to teď ovšem nehodlal řešit.

Trénink na ostří nože

-Den třetí
Mia Sashikizu
Když všichni dokončili svůj díl "strašení",Mia chvíli koukala do ohně,než konečně promluvila."Teda...večírky omladiny skryté mlžné musí být pořádná nuda.Pominuli hromadnou drogovou sekvenci ala rozprchněte se všichni po lese,která se už nikdy u týmového ohně opakovat nebude..."Při tom si změřila Ieasua nevrlím pohledem."Tak se nám tu Satsuki jenom kření jak sluníčko a jediný,kdo se s něčím pořádným vytasil byl Yuri,který má přitom jen jednu nohu a nejsem si jistá jestli mi po té příhodě s toastem zbyly ještě nějaké mozkové buňky.Vždyť jste z Kirigure no sato!Vesnice,která se dřív jmenovala vesnice krvavé mlhy,kde se děti jako vy navzájem vraždili...z vesnice odkud pocházelo hned několik generací slavných Sedmi šermířů,jedněch z nejlepších a nejbrutálnějších zabijáků své doby...z vesnice známé svou krvežíznivostí a neústupností."
To už se Mia začala lehce usmívat."A nejen vaše vesnice...celá země Vody,by se měla spíš přejmenovat na "země Krve".Pominuli hlavní ostrovy,je tu hromada menších ostrovů a ostrůvků, jako je například ten,na kterém zrovna spočívají vaše zadnice.Některé ty ostrovy jsou dosud neprozkoumané a o některých kolují nejrůznější zvěsti,které slyšeli určitě i měšťáci z kiri.O ostrovech plných kanibalů,ostrovu prokletých mnichů mlhy,kteří nikdy nenajdou klid nebo o ostrovech tak izolovaných,že se na nich vyvinuli neznámé formy lidí,zvířat a věcí mezi nimi,které si z neopatrných návštěvníků udělají hlavní chod i svačinu jakmile padne tma.Svět je totiž mláďata ta nejkrutější hororová povídka,kterou kdy uslyšíte..."
Chvíli bylo ticho,až na občasné zapraskání dřeva v táboráku."No spěte sladce,zejtra brzo stáváme a půlnoc se blíží."Zašveholila Mia,protáhla si končetiny,jako divoká kočka a zmizela v korunách stromů nad jeich hlavami.

Team D
Ostrov
Kaiju byl překvapen, když mu sensei nic neudělala. Proto si jen sedl a byl potichu, přeci jen neměl co mluvit. Neměl žádnou dobrou historku a tak přemýšlel, co by řekl.
Ovšem z jeho přemýšlení ho vyrušil Yuri. Přestal přemýšlt a začal poslouchat. Ze začátku to pro něj nebylo moc děsivé, ale jak pokračval, začínal mít trošku bobky. Když byl skoro u konce, Kaiju se raději zachumlal do deky a nechal si koukat pouze obličej a koukal do ohně. Takto se cítil nejbezpečněji. Na konci si byl jist, že má v trenkách nějaký ten bobek. Avšak realita byla jiná, nic tam neměl, jen si tak připadal. Po skončení jen hlasitě polkl, což museli slyšet všichni okolo ohně.
Stále nevěděl, co říct a tak to odkládal na co nejdelší dobu. Naštěstí pro něj, se slova ujala Sat, která stejně jako Kaiju, neměla historku. 'Takže nejsem sám jo? To se mi ulevilo.' pomyslel si kluk a jen očima se podíval na Sat. Ta se děsivě usmála a Kaiju jen vyvalil oči.
,,Hej, Hej, Hej!!!! Nezabíjej nás. Nic jsme ti neudělali, teda alespoň já ne." řekl vystrašeně Kaiju. Věděl, že je řada na něm a tak chvíli čekal. Než se rozhostilo nepříjemné ticho.
,,Takže jsem na řadě já jo? To bohužel moc nepůjde. Promiňte sensei, ale neznám žádnou takovou historku. Od mala sem byl jen se sestrou a babičkou. Takže na takové věci nebyl čas. Ale mohu říct jednu věc." řekne a na chvilku se odmlčí. Zatváří se a poví: ,,Každý, kdo ublíží mé sestřičce, pozná můj hněv." řekne jenom a dál mlčí. Nevěděl, jestli to někoho vystrašilo, ale s ničím lepším nemohl přijít. Dal si deku i přes pusu a nos a nechal si koukat jen oči. Začínala mu být lehce zima. Pohlédl na sensei a dál čekal na další instrukce.

Tým C
starý sklad

Funův manévr vyšel, tedy alespoň z části. Jelikož byly samurajovy pohyby těžkopádnější než ty geninovy, úspěšně uchopil tsuku protivníkova nodachi. Jeho plán vychýlit obrněný kolos z rovnováhy však bohužel selhal. V jednu chvíli totiž chlapec tahal za tsuku nodachi, drženého samurajem. Druhou chvíli už na jeho ruku působilo dobrých patnáct kilo váhy ocelové zbraně, poněvadž bitvami zocelený válečník svou monumentální zbraň dobrovolně pustil z rukou.
Fun nebyl na tuto situaci zjevně připravený (ostatně, ze strany samuraje se nejednalo o běžnou reakci) a snad jen díky své fyzické kondici a správné koordinaci pohybů dokázal bez upadnutí odklopýtat pár kroků od muže v lakované zbroji.
Jestli samuraje překvapili, poznat nešlo. Hromotluk na sobě nezanechával ani zmínku vyvedení z míry a s řinčením ocelových komponent zbroje vyrazil proti slepému chlapci a jal se ho udeřit pravým hákem do hlavy.
Slabé cinknutí vzniklé sražením Isamem vrženého kunaie a visící zbraně zaregistroval, nevěnoval mu však sebemenší pozornost – stejně jako mladé dívce z klanu Yuki, schovávající se opodál.