V kůži Hokage

Myslela jsem, že Henge nebolí. Ovšem potom, co se mi málem rozpůlila záda ve dví, jsem byla nucena přehodnotit názor. Dva monstrózní balóny, beztak ještě naplněné rtutí, mě nekompromisně táhly k zemi.
Jak to ta ženština vůbec unese? Napadlo mě, když jsem se potřetí hrabala ze země a dál marně hledala rovnováhu. Nakonec jsem si radši kecla do křesla a lokty se opřela o desku pracovního stolu. Světe div se, stabilita se konečně ráčila ukázat! Poprvé od své přeměny jsem tedy měla šanci soustředit se i na něco jiného než nově nabytý nezvladatelný hrudník. Asi bylo na čase. Usoudila jsem tak z brunátného výrazu ženy, jejíž věrnou kopií jsem nyní byla.
„Ehm…“ nevzmohla jsem se na nic smysluplnějšího a s obavami pozorovala její vzdouvající se hruď, jak mohutně oddechovala.
Ono se to umí ještě zvětšovat? Vyděsila jsem se a bezděky si rukou promnula bedra, což byla obrovská chyba.
„Tak už dost!“ Zařvala Hokage, když jsem se škrábala ze stolu poté, co jsem se zřejmě ne dostatečně elegantně převážila.
„Shizune,“ procedila koutkem úst a její asistentka přede mne hbitě postavila kalíšek s tekutinou, která svou vůní připomínala saké, což o to chutí vlastně také.
Není šílené pokusit se mě opít zrovna v takové situaci? Kdo potom uvěří, že… Poslušně jsem dopila druhý pohárek. Že jsem skutečná Hokage! Když se mi ale pokusily vnutit třetí, razantně jsem se postavila na odpor. Doslova. Svou nerozvážnost jsem si ale v lehce rozjařené náladě uvědomila poněkud pozdě a s křečovitě semknutými víčky jsem očekávala bolestivý pád. Nestalo se. Šokována jsem na vratkých nohou popošla pár kroků a s nepopsatelným údivem jsem poznala, že zátěž, která mě ještě před chvílí totálně ničila, nyní perfektně vyvažuje lehce motavou chůzi, kterou bych v tomto stavu jistě měla mít.
„Výborně, ještě se přestaň tvářit nevěřícně blaženě jako Jiraiya ze spaní a půjde to. Shizune, ještě jednu na kuráž. Ale ne jí, mě, abych měla odvahu ji tu nechat,“ opravila svou asistentku, která zjevně nepoznala, že mě by třetí dávka saké už skutečně neprospěla.
„Tak si to shrneme,“ promluvila konečně po několika doušcích pro ni jistě lahodného moku, „Budeš zamračeně sedět za stolem a zírat do nějakých lejster a kdokoliv se odváží přijít, toho podrážděně vyhodíš. Rozumíš tomu?“
„Jistě, Tsunade-sama! Ale co dyž to bue dů-dů-důležté?“
„Nebude a zkus používat zatím jednoslovné věty, než si zvykneš. Jako třeba – ven a zmizte!“
„Hai!“
„To by šlo,“ usoudila spokojeněji a obrátila se na svou asistentu, „A my vyrazíme, jinak si to stihnu rozmyslet.“
Tak o tom jsem dost silně pochybovala. Tvrdila sice, že musí na nějaké strašně tajné politické setkání, tak tajné, že ani vesnice nesmí vědět, že odešla a tudíž potřebuje dvojníka na své místo a snad ještě více nudné, že by raději celý den vyřizovala papírování než aby poslouchala plkání rádoby důležitých věkem pomačkaných páprdů. Já jí to ale nežrala a chřestivý zvuk plastových žetonů z nedalekého casina, které se jí pomalu už ani nevešly do kapes, mě v tom jedině utvrzoval.
Než jsem se stačila myšlenkami vrátit zpět, změnila má Hokage podobu a v doprovodu své teď už také jinak vypadající společnice vyklouzla z místnosti.

Zůstala jsem sama v potemnělé kanceláři velitelky Konohy a s ne zrovna malými obavami přemýšlela o tom, jak tento bizardní den ustojím. Což mi připomnělo, že bych se mohla posadit, aby účinky saké neodezněly zbytečně brzy. Nemohla jsem si totiž nevšimnout, že Tsunade s otevřenou lahví před svým odchodem značně pohla. Nicméně díky stabilizačním účinkům tohoto léku se vlastně ani není čemu divit.
Pootočila jsem se v křesle a zírala z velkého okna dolů na ulice, kterých se začaly dotýkat první sluneční paprsky. Rozednívalo se. Pozvolna tedy začínal den, který prožiji v kůži Hokage.
A začal skutečně brzy. Ještě jsem ani nestačila nahodit dostatečně nepřístupný výraz a dveře, pro dnešek mé kanceláře, se rozlétly dokořán.
„Tsunade-sama!“ Hulákal na mě odpudivě vypadající chlápek v perverzně obtáhnuté kombinézce, „Okamžitě mi musíte dát nějakou misi, nejlépe áčkovou! Eskovou bych při největší snaze nestihl, ale dal bych do toho všechno! Jasně, dejte mi eskovou!“
„He?“ Zmohla jsem se po chvíli a doslova jsem nutila své oči, aby nesklouzávaly tam, kam by mohly přijít k úhoně.
„Mám prostoj mezi koncem tréninku s Leem a soubojem s Kakashim. Celou půl hodinu! Nejspíš i tři čtvrtě jak znám toho lenocha Kakashiho.“
„A?“ Ne že bych poslušně používala jen krátké odpovědi, ale tohle mi hlava prostě nebrala.
„A? Nemůžu si dovolit promeškat celou třicetidvoutinu dne! Dost na tom, že tři prospím a jednu strávím, ehm, řekněme, že se tahle kombinéza nesundává zrovna snadno. To musíte tady zatáhnout…“
„Stačí!“ Napodobila jsem až překvapivě věrohodně Tsunadin podrážděný hlas, protože o názornou ukázku jsem skutečně nestála, zvlášť takhle po ránu.
„Tak jakou misi dostanu?“ Zeptal se netrpělivě a začal poskakovat z jedné nohy na druhou, evidentně mu rozhovor se mnou připadal málo akční.
„Žádnou, dej si na chvíli oddych, Gaii,“ chtěla jsem ho odbýt, jak Hokage navrhovala a pýchou nad tím, že jsem si dokázala vybavit jméno toho podivného zjevu, jsem si na chvíli nevšimla jeho bledé tváře a třesoucích se rukou.
„Pa-pa-pa-pauzu? Nikdy!“
„Dej si šlofíka, zajdi si na oběd nebo do lázní,“ mávla jsem rukou směrem ke dveřím a zabořila pohled do ledabyle rozevřených lejster, které se válely na stole. Chtěla jsem tím naznačit, že je rozhovor u konce, ale zřejmě mě nepochopil nebo přesněji nechtěl.
„Obědvám jen za běhu, občas tak i spím a pokušení pro lenochy ani nevím, kde je!“
Začínal být opravdu otravný a z toho saké na lačno mi začínalo být šoufl i bez těchhle jeho keců.
„Dobrá, tak jdi třeba pomáhat do nemocnice.“
„To je příliš snadné. Potřebuju něco hodného mého mládí!“
„Sprint s plnými bažanty a rychlostní stlaní obsazené postele ti zní jako práce pro starochy?“
„Ne!“ Vykřikl a byla bych přísahala, že jsem v jeho očích na chvíli zahlídla plamínky, „Přestelu všechny postele dvakrát a každého bažanta vynesu hned třikrát, ne čtyřikrát! Děkuji, Tsunade-sama!“
A byl ten tam. Oddechla jsem si, protože rozhovor s tímhle individuem mě značně psychicky vyčerpal. Byl čas na další dávku saké. Za neustálého přidržování se nábytku jsem doklopýtala k lahvi a nalila si tentokrát do mnohem většího poháru, trochu usrkla, abych to nerozlila a odnesla si jej na stůl. Usoudila jsem, že příležitostné usrkávání mi dnes nejspíš přijde vhod. Opět jsem se pohodlně usadila do křesla a spokojeně přemítala nad tím, jakou jsem za sebe sehnala skvělou náhradu do nemocnice. Jen jsem se trochu bála, aby nám žádného pacienta nezastlal příliš hluboko třeba rovnou pod matraci a nesnažil se ten hrbol narovnat nějakým nechutně vypadajícím kopem.

Další tři hodiny jsem měla volno. Buďto má Tsunade fakt klidnou práci nebo nikdo další není takový kamikadze, aby ji obtěžoval před devátou hodinou ranní. Za bé je správně. Sotva odbyla devátá, ozvalo se tiché klepání a dveře se pomalu otevřely. Vešel již od pohledu znuděný chlapec v doprovodu cvalíka a fifleny. Zřejmě děcka Nary, Akimichiho a Yamanaky blesklo mi hlavou.
„Tsunade-sama,“ ujala se afektovaně slova bloncka.
Ani jsem se nestačila nadechnout a štětináč odpověděl za mě: „Jsem říkal, že půjdeme na trénink. Kvůli tomu jsme nemuseli lézt ty schody. Taková otrava…“
„Ale Asuma-sensei říkal než odešel, že se máme raději optat, jestli pro nás Hokage-sama nemá nějakou misi.“
„Kdyby měla, dá nám vědět,“ zchladil její nadšení opět chlapec s pomyslným nápisem vopruz na čele.
„Ale když už jsme tady, tak se jí snad můžeme zeptat, ne?! Tsunade-sama…“
„Já jsem taky pro kratší trénink a pak delší barbeque,“ skočil jí do řeči cvalda s drobinkami v koutcích úst.
„Rozhodnuto, jdeme. Zas ty schody, to je otrava.“
Než jsem se rozkoukala, byli všichni pryč. Trochu bizardní, nicméně nevadilo by mi, kdyby takhle pokračoval i zbytek dne. Ale poměrně hodně brzo jsem zjistila, že to vážně nehrozí.
„Bábi, na to zapomeň!“ Ječel na mě klučina, ještě ani dveře pořádně neotevřel. To, že nezaklepal, mě nijak neudivilo. S Narutem už jsem párkrát tu čest měla, byl u nás v nemocnici pečený vařený a já si živě pamatovala, jak těžké ho bylo uvázat v posteli, když zdrhal trénovat, aby mohl být Hokage. Jaká ironie, že jsem jím právě já, tedy jenom na den.
„Neřvi na mě, copak nevíš s kým mluvíš?!“ Chtěla jsem si ho trochu užít, přece jen jsem mu měla z probděných nocí, kdy jsme ho naháněli po Konoze, co vracet.
„Dyť vím, ttebayo, ale ty asi nevíš, kdo jsem já!“
To mě trochu zmátlo, byla bych přísahala, že je to opravdu Uzumaki.
„Já to vím!“ Chtěla jsem si zachovat tvář.
„Asi ne! Já jsem totiž budoucí Hokage a ty mi tu už jenom zahříváš židli!“
„Co si to dovoluješ…!“ Prudce jsem vstala a výhružně se k němu nahnula přes stůl.
Naruto jen s malou snahou potlačil znechucení, když se mi v této póze poněkud víc odkryl výstřih: „Já? Co ty si to dovoluješ! Ninju takových vysokých kvalit jako mám tady jenom já pošleš plenit nějakou ubohou zahrádku? Čtyři hektary pro mě nejsou přece žádná výzva! S Kage Bunshin to zmáknu za pár minut!“
„Tak to ti zbude čas jít pomáhat do nemocnice,“ setřela jsem ho.
„Si ze mě děláš srandu? Z jedné ubohé práce mě pošleš na ještě snadnější? Říká ti něco využití potenciálu?!“
„A tobě?“ Divila jsem se, co za výraz to zrovna z něj vypadl.
To ho trochu rozhodilo, ale nakonec se přece jen zmohl na odpověď: „Do žádný nemocnice prostě nepudu a koukej mi dát nějakou pořádnou misi!“
„Ber to jako trénink.“
„Co je na tom asi tak k trénování? Dyť je to ta nejsnadnější práce na světě!“
Potlačila jsem chuť mu vzteky pohladit čelo podpatkem: „Maito Gai bude dnes v nemocnici trénovat vynášení bažantů, když to není podřadné pro něj, tak ty taky nebudeš držkovat!“
„Gai-sensei? Tos měla říct hned. Z tebe taky všechno leze jak z chlupatý deky. Asi bys neměla nasávat hned po ránu. Tak zatím.“ Zavřel za sebou dřív než se o dveře roztříštil pohárek saké, který jsem po něm ve vzteku mrštila.
„Sakra!“ Ulevila jsem si a pomalu se loudala nalít si další lék, bohužel to vypadalo tak, že bude poslední.

Zbytek dne se jevilo, že už bude klid. Sice sem tam přišel nějaký shinobi s hlášením, ale když viděl můj výraz, tak položil lejstra na stůl nebo ani to ne a zase hezky rychle vypochodoval z kanceláře.
Zdálo se, že má moje předloha pověst prudké fúrie zcela oprávněně. Ale netvářila jsem se podrážděně na její radu, ale proto, že mi stále nešel z mysli výjev Gaie s Narutem, jak stojí před ruinami, které byly ještě ráno nemocnicí. Má nervozita začala pozvolna stoupat až jsem se nakonec rozhodla jít to osobně zkontrolovat, i přes důrazný zákaz opouštět pracovnu a volně se potulovat po Konoze v tomhle přestrojení. Vstala jsem, rázně přešla místnost a s vervou škubla za kliku. V tom jako by se mi něco odrazilo od hrudi a fláklo to sebou o protější zeď chodby. Zřejmě chtěl nějaký ninja otevřít ve stejnou chvíli jako já a lehce se mu to vymstilo. Pomalu a silně otřeseně se vyškrábal na nohy a já mohla konečně spatřit, kdo ten kaskadér vlastně byl. Hatake Kakashi! Čekala jsem, že se mi rozbuší srdce jako hrom, ostatně jako vždy v jeho blízkosti, ale ono nic. Buď jsem byla tak vyvedená z míry z představ o těch dvou umělcích nebo pod tou nepřirozeně velkou vrstvou tuku to prostě nejde cítit.
„Hokage-sama,“ pozdravil, zatímco si čechral svou rozcuchanou kštici do opět perfektního tvaru, „přišel jsem si pro zadání příští mise.“
„Mám na spěch,“ rozhodla jsem se ho odbít, protože jsem nepovažovala za dobrý nápad déle setrvávat v jeho blízkosti.
„To jsem si všimnul,“ ujistil mě tím jeho rozkošným úsměvem a levou rukou si mnul zátylek, do kterého se nepěkně uhodil.
„Dobře, tak pojď,“ ustoupila jsem, protože se mu prostě nedalo odolat.
V nemocnici vznikaly často hádky o to, kdo Kakashiho bude ošetřovat vždy, když ho vyřídil Sharingan, ať už cizí nebo jeho. Pálila za ním totiž skoro celá nemocnice. Já ale stála vždy stranou těchto mnohdy až agresivně hysterických sporů a brávala si zásadně noční směny. Vždycky jsem si našla nepozorovanou chvilku, abych nakoukla do jeho pokoje a podívala se, co skrývá pod peřinou. Byl naprosto úchvatný! Tedy samozřejmě jeho obličej. Alespoň jsem pochopila, proč nikdy nevychází bez své masky. To proto, aby ho všudypřítomný zástup lehce oděných otravných fanynek nevyštval z vesnice jako toho Uchihovic kluka kdysi. Má to prostě vymakaný.
Potlačila jsem zcela nevhodné povzdechnutí a začala hledat zadání jeho mise. Shizune mi vše pečlivě přichystala a tak jsem šla na jistotu, ale dokumenty pro něj tam zkrátka nebyly.
Ještě chvíli jsem se bezradně přehrabovala v papírech, když mi to došlo: „Ty sis měl pro to dojít ale až zítra, ne?!“
„To ano, ale mám dnes nakonec více volného času než jsem myslel, tak jsem si to chtěl lépe nastudovat.“
Trochu jsem se podivila, že chce trávit volný čas studiem mise a né Icha Icha, ale… Více volného času?! Gai!
„Neměli jste mít s Gaiem ten váš souboj?“ Snažila jsem se zeptat ledabyle, ale obávám se, že mi to tak úplně nevyšlo.
„Měli, ale soutěžil v nemocnici s Narutem, kdo dokáže vynést víc bažantů za minutu. Naruto použil Kage Bunshin a pobral celé patro najednou. Tak se ho Gai pokusil překonat a nabral si ty patra dvě do komínku a teď leží s otřesem mozku,“ sdělil mi zcela nevzrušeně.
„A co Naruto?“
„Toho už snad z pod těch porcelánových trosek vyhrabali taky,“ pokrčil nevzrušeně rameny a mě se ulevilo, že obě rizika byla s minimálními škodami eliminována, alespoň prozatím.
Otočila jsem se k němu bokem a přistoupila blíž k oknu, kde bylo hned několik vratce vypadajících komínků z papírů. Představa, že budu takové dobré dvě hodiny hledat složku pro něj a ještě v jeho přítomnosti, mě trochu děsila, ale musím uznat, že vlastně docela příjemně. Nahnula jsem se nad první štos a ještě jsem ani nestačila sáhnout po prvním papíru, když se zdálky ozvalo naprosto charakteristické perverzní hvízdnutí.
Jiraiya! To prase! Kde je zas zalezlej ten chlípnej dědek?! Mám na něho docela pifku od té doby, co mě Tsunade v delíriu poslala místo sebe na sraz Sanninů a já s ním a s tím druhým slizounem musela hrát svlíkací poker. Naštěstí jsem vyhrála na celé čáře, ale i tak nebo možná právě proto mě ještě dodnes budí noční můry s hrůznými výjevy. Tsunade nakonec uznala, že nebylo moudré poslat do jámy lvové tehdy ještě nezkažené jehňátko a že osobu, která zná temná zákoutí charakterů konožské elity prostě nemůže nechat někde volně běhat bez dozoru. Ostatně také proto jsem teď tady.
Ha, za komínem sedí úchylák jeden voayerská! No počkej! Trochu jsem se pootočila, abych byla přesně ve směru jeho absurdně dlouhého dalekohledu, lehce roztáhla ruce a stále ještě v mírném předklonu energicky zatřásla poprsím. Efekt byl okamžitý. Jiraiya se zmohl jen na hlasité zachrochtnutí, jak se dusil přívalem krve z nosních dírek a bezvládně klesal k zemi jako hruška po zásahu bleskem. Teprve až dozněla poslední ozvěna slastně znějícího tupého žuchnutí, potutelně jsem se uchechtla zadostiučiněním a chtěla dál prohrabovat kupy papírů. V tom mi ale došlo, že tohohle až příliš nevhodného výstupu ctěné Hokage byl vlastně svědkem ještě někdo. V mžiku jsem stočila pohled na Kakashiho, který si křečovitě přidržoval čelenku na obou očích a z masky mu pomalu odkapávala krev.
„Já-já-já… Zítra!“ Vykoktal ještě ze sebe a poslepu se vyřítil z kanceláře.
Rezignovaně jsem se svezla zpět do křesla a hodila do sebe zbytek saké. Hm, měl to být klidný den a zatím mám na svědomí dvě lehká zranění, jedno snad těžké, hlubokou psychickou újmu a zruinovanou pověst. Ale co, vždyť mě už je to všechno jedno…
-