Boj o lásku 12

„Jsem ráda, že jste pro mě přišli,“ říká po cestě Michi.
„Jo, Hokage dostala tvůj vzkaz a hned nás tam poslala.“

Druhý den
Konečně dorazili do Konohy. Všichni jí přišli uvítat. Ale Yanai místo toho, aby ji přivítala a byla ráda, že je naživu bleskurychle jí dala facku.
„Co tě tak naštvalo?“ nechápe Michi.
„Ty se eště ptáš jo?!“
„No vážně netušim,“ dělala neviňátko.
„Couráš si bůh ví kde, někdo tě mohl zabít nebo unést a pak se z ničeho nic prostě objevíš?!“
„Tak promiň, nevěděla sem, že tě to naštve.“
„Tss,“ povrchně zasyčela a nakonec se uklidnila.

„Konečně doma,“ plácla sebou na postel dívenka, „Ale dlouho se tu nikdo o to nestaral.“
Ach jo, Akatsuki to určitě brzy zjistí a půjdou po mně zase. Možná bych se měla dát na cestování. Procestovala bych všechny země, poznávala různé kultury a co je hlavní...Akatsuki by mě nikdy nedohnali. Ale ne, to je hloupost. Takhle se před tím skrývat....co mě to napadlo..? Tomu prostě neuteču. Ale pak už není jiná možnost než bojovat. To, že bych se své síly měla kvůli nim vzdát a oni mě tak mohli využít, na to nechci ani pomyslet. Kdybych to udělala to by nemělo smysl. Ale já nejsem dost silná, abych je porazila. Vždyť neporazím ani Naruta! I když on je docela silný. Na jeho úroveň se dostanu až budu mít vnoučata. Naruto vždycky říkal, že stačí tvrdá práce a vůle k tomu všemu. Jenže to není všechno. Je to hlupák. Ke svému postu Hokage se nedostane jen tréninkem nebo vůlí. Takže, jak bych mohla ještě zesílit? Hmm, nic mě nenapadá. Speciální schopnost Kekei Genkai nemám. Ani nijak vyjímečná nejsem, sakra to je pech! Ale co kdyby mi třeba taky inplantovali třeba Sharingan. To je skvělý nápad. Ale žádný dárce by se jistě nenašel. Takže tenhle plán padá. Je to trochu smůla..... Ále proč si s tím vůbec dělám hlavu, akorát mi ještě bude hůř. Už dlouho si říkám, že je tu nějak smutno, ticho. Někdy nesnášim tu samotu. Asi si pořídím nějaké zvíře. Asi toho ninja psa....bezva nápad. Dobře ti to myslí Michi.Pochvalovala si. A hned jí bylo líp. Ona asi nikoho na rozveselení vážně nepotřebuje.

Další den si šla koupit nějaké to zvířátko.
„A sakra, to je těžká volba! Ale asi si nevezmu ani jednoho a koupim si tohohle roztomilého pejska. Kolik stojí?“ koukne se na cedulku vedle krabice s psi, „Ehm, cože?! Tolik?!“ a hned vyvalí oči.
„Promiňte slečno, máte nějaký problém?“ přijde k ní prodavačka.
„No, co je vlastně na těch psech zvláštního? Jsou příliš drazí.“
„Jsou to ninja psi s velice vyvinutým čichem a napomáhají při obtížných misích.“
„No to vím, ale...tohle jsou jen štěňata,“ podiví se.
„No ano, jsou to štěňata jedné fenky, která byla dokonce oceněna za svou úžasnou práci v pomoci jiným ninjům.“
A to Michi sklaplo. Ts, no tak dobře, já si na jedno našetřím.

Hned jak vyjde z krámu, kde se prodávají zvířata, ptala se všude okolo: „Hele, pane, nepotřebujete náhodou servírku? Nebo někoho na pomoc. Budu za peníze klidně i uklízet. “
„Ne, nikoho nehledám.“
„No tak jdu dál, moje úžasné schopnosti byste jistě ocenil. Chm,“ řekla ještě drze.
Ale když prošla všechny obchody a všude jí odmítli, byla vyčerpaná.
„Hlupáci, semnou by se jim dařilo dobře!“ řekla si, „Ale myslím, že jsem viděla ještě jeden stánek poblíž. Prý ho vlastní nějaký mladý podnikatel.“

O chvilku později se tam Michi přihnala jako hurikán div se nepřerazila o židli, která jí stála v dráze.
„Dobrej, nehledáte náhodou nějakou pracovní výpomoc? Třeba uklízečku nebo tak?“
„Je mi líto, nikoho nehledáme.“
„Sakra, už toho mám dost! Oběhla jsem všechny stánky a krámy v celé téhle vesnici a všichni mě odmítli. S mými úžasnými schopnostmi by se vašemu podniku jistě dařilo! Buď mě přijměte nebo to nechte být. Udělal byste beztak chybu, kdybyste mě odmítl!“ vypěnila.
Chlápek se jen ušklíbl, prsty si třel bradu a povídá: „Dobrá tedy, zkusíme to s tebou. Vypadáš jako hyperaktivní děvče, tak uvidíme. Ale jen tak pro příště, neměla bys křičet na zákazníky a být snad trochu milejší,“ škodolibě se usmál a odešel.
„Páni, konečně mám práci. A moment, pane, kdy nastupuju?“ to už ale neslyšel, „Raději začnu od zítra. Brzy vstanu a půjdu normálně do práce,“ usměje se.

Další den
Hned brzy ráno Yoshida vstala a hodila na sebe to nejslušnější oblečení co měla. A také to nejlepší. Je asi šest hodin ráno, Michi zrovna dorazila před obchod. Ale je zavřeno. Nikde nikdo. Ještě asi dvě hodiny tam čeká. A najednou se k ní přibližuje nějaký muž. A vida, to je majitel.
„Jdete pozdě,“ hned na něj vyhrkne.
„Pozdě? Prober se. My o víkendech začínáme později,“ smál se.
„V-vážně? Pfff. “

„Takže, budeš zametat, rovnat oblečení a dělat i jiné práce pokud ti to tady můj zástupce nařídí.“
„To nestačí, že už pod jedním hrozným šéfem pracuju. To musím mít ještě jednoho?“ tiše zamumlá.
„Mě můžeš říkat šéfe a nebo prostě pane Mizuki. Tohle je tvoje vedoucí Leila, a tvoji spolupracující Sayu, Daichi a Kai.“
„Těší mě, já jsem Michi Yoshida. Ale prostě jen Michi,“ mile se na ně koukne a trošku se jí rozhýbají koutky.
„No a co!“ odsekne její šéfová
„Ahoj, já jsem Kai Mizuiro, ale pro tebe Kai. Jsi tu nová, co? Jo, slyšel jsem tvůj výstup před šéfem. Docela odvážné,“ usměje se.
„Já vím,“ oplatí mu ho, „Já tuhle práci potřebuju.“
„Ostatně tak jako my všichni tady.“
„Jsi vtipnej, to se mi líbí.“
„Jo, díky.“
„A ty jsi Daichi, viď? To je opravdu hezké jméno,“ odchytne si Michi Daichiho, když zrovna okolo nich prochází.
„Jo, to asi jo,“ hned zrudne hnědovlásek.
Týjo, ti jsou docela pěkní. Asi z toho něco bude... Rozzáří se Michi.
„Ahoj, Sayu, je to správně, ne? Hned jsem si tě všimla, strašně se mi líbí tvůj účes.“
„Díky.“
„Jo a mám na tebe dotaz, ty jsi tu už nějakou tu dobu, tak nemohla bys mi něco říct o těch dvou?“
„Ty myslíš kluky? To-tobě se líběj? “
„Jasně, vždyť jsou opravdu pěkní. Tak co? Nějaké pikantnosti?“ šklebí se Michi.
„Vlastně nic moc. Kai je takový ten frajírek a Daichi....ten je....“
„No? Nevadí...Jdeme do práce, ne?“ usměje se.

Michi pracovala jako zběsilá, celý den tvrdé práce, ale když už se musí pracovat tak ať je u toho sranda, né? Toho se taky Michi držela. Neustále flirtovala s Kaiem, ale Daichi jejím hlubokým pohledům uhýbal. Je to opravdový stydlín. Ten se bude k Sayu hodit. Pomyslí si Michi.
„Hele, je mi jedno jestli se ti já nelíbím, ale líbí se ti Sayu? Zmínila se mi, že se jí docela líbíš.“
„To jako vážně?“ opět zrudl, „Já jsem nad tím ještě nepřemýšlel.“
„Tak nad tím popřemýšlej, protože vy dva se k sobě hodíte,“ mrkla na něj.