Déšť odpuštění 01

Kapky deště padaly z rozhněvaného nebe na střechy domů v mlžné vesnici, okenní tabule se klepaly z ozvěny hromů a blesky zbarvovaly noční oblohu do nachových barev jako předzvěst krveprolití.
Ulice byly vylidněné, až na pár potulných psů, kteří se krčili v tmavých uličkách a vyděšeně vyli. Přesto se vesnicí nesly vzrušené rozhovory a smích z přeplněné hospůdky. Majitel baru “Na půli cesty“ měl co dělat, aby obsloužil rozjařené hosty, nemohl si tedy všimnout nezvaných hostů, schovávajících se za cigaretovým dýmem u zadního stolu. Seděli tam mlčky, nikým nezpozorováni… Hosté netušili, že ti, na jejichž smrt pijí, sedí za jejich zády.
Déšť zprudka ustal a dveře i okna baru se rozlétly dokořán. Po smíchu a rozhovorech zbyla poslední ozvěna. Hrobové ticho a pak jen tiché kroky šesti osob, vycházejících z nyní potemnělého baru. Kráčeli ulicí k nejvyšší budově ve vesnici, to že tudy prošly dokazovaly jen krvavé otisky jejich bot na deštěm umyté ulici. Na jejich tvářích nebyly známky žádných emocí, jen v očích ženy se zrcadlila vina za to, co v baru zanechali.
Mysl jí naplňovaly obrazy mrtvol lidí, kteří se ještě před pár minutami smáli. Stalo se to tak rychle, že se ani nezačali bránit. Jejich tváře, vyděšené, překvapené... někteří zemřeli tak rychle, že jim na rtech zamrzl poslední úsměv. Cítila, jak jí stéká studený pot po spáncích.. tolik krve… Vidiny z baru ji neopustily ani když vystoupali do nejvyššího pata nejvyšší budovy… do jejich útočiště.
„Konan!“ vytrhl ji z myšlenek hlas Peina.
Jeho hlas byl prázdný, bez emocí, přesto cítila jeho bolest z promarněných životů. ..
„Snad nelituješ těch žoldáků z Písečné, kteří se nám postavili do cesty aby zdrželi naše plány?“
Neodpověděla… Nedokázala se nikomu z nich podívat do tváře. Beze slova se odebrala do svého pokoje, kde jí nedovolily spát hrůzy, které se jí vracely v myšlenkách…
Seděl na střeše, shlížel do prázdných ulic a čekal až se rozední. Černé vlasy se leskly ve vycházejících paprscích slunce a oči mu plály nedočkavostí nad výpravou, která započne při východu slunce.
„Je čas jít!“ ozval se za ním nedočkavý hlas Deidary.
Itachi se beze slova zvedl a vydali se spolu na cestu osvětlenou lehkými paprsky vycházejícího slunce.

Mezitím v lese kdesi u hranic Ohnivé země probíhal výcvik. Dívka s tmavě hnědými vlasy, sahajícími po ramena, byla opřená o kmen starého stromu. Její oblečení mělo rudou barvu s modrým zdobením a bylo obtěžkáno množstvím shurikenů a kunaí. Na tváři měla široký úsměv, v tyrkysových očích se jí leskl úžas, zároveň však hrdost.
„Rychle jsi zesílil, Ikuto. Moji pomoc již brzy nebudeš potřebovat.“ Zavolala na drobného chlapce, stojícího uprostřed tréninkového pole.
Chlapec si otřel z čela pot, který lepil jeho modré vlasy ke kůži. Prohlédl si výsledky svého boje, zbytky terčů, stromů a kamenů, které alespoň trochu odolaly jeho tvrdému tréninku.
„Zkusíme to ještě jednou, myslím, že tentokrát dokážu zničit všechny terče,“ odpověděl zadýchaně Ikuto. Jeho tělo se celé třáslo, rukama se opíral o stehna a snažil se udržet na nohou, přesto neztrácel odhodlání.
Hikari se smíchem vykročila směrem k Ikutovi. Jemně stiskla jeho ramena a vesele odpověděla.
„Je čas se najíst, nic se nemá přehánět, cvičili jsme celou noc, za to zasloužíš odměnu.“
„Nejlepší odměna bude, když konečně dokážu trefit skryté cíle najednou.“ Trval zarputile na svém Ikuto.
V té chvíli ho najednou prudce sevřely její paže a přes veškerý odpor, který byl schopen vynaložit, se v Hikařině sevření vzdaloval od cvičiště.
„Máš pravdu, už nemám dost sil na trénink, ale to neznamená, že nemohu dojít do vesnice po svých.“ Řekl po chvíli uraženě a konečně ho Hikari osvobodila ze svého sevření. Jakmile se Ikuto opět dotkl pevné země, rozeběhl se po pěšině do vesnice.
„Ale na to, abych byl rychlejší, mám sil dost.“ uháněl stále vpřed, odpovědí mu byly otřesy půdy a smích Hikari za jeho zády. Pousmál se a zrychlil.