Zní to tak... hloupě.

Úporně svítící slunce mě dohání k šílenství. Sedět tu, sám, bez jakékoli možnosti, že se situace zlepší... je to k neuvěření, jak to zmáhá.
Vězeň vlastních myšlenek, vězeň uvězněný v neviditelném vězení. Pche, možná je neviditelný, ale zato je tak silný, jak jen může být. Nikdy jsem nezažil nic, co by mě svazovalo víc. Víc, než moje vlastní myšlenky, možná moje předsudky. Nevím.

Nic není tak silný, jako ty sám... Nic není tak nepřemožitelný, jako tvoje vlastní obrana... Chytrý kecy, ale pravdivý.
A když bráním sám sobě... Když se bráním, abych něco udělal, nedokážu se překonat. Tak rád bych vstal, odešel pryč, pryč od všeho, co nenávidím a čeho se bojím... Ale asi se ještě víc bojím toho, kam bych odešel. Bojím se stagnace, toho, že zůstanu na místě, ale ještě víc se bojím, kam bych mohl dojít...
Zvláštní, že? Zni to tak... hloupě. Jako bych už nevěděl, co dělat, jako bych už netušil, jak žít... A nejhorší je, že to je asi pravda. Já prostě nevím. Netuším, jak žít, nechápu, jak to ostatní můžou zvládnout. Jak to, že oni dokáží vkročit do neznáma, a já už ne? Proč přemýšlím, jestli se mám bát nebo ne, místo toho, abych raději jednal?

Nedokáži se rozhodnout... Proč teď nevstanu, neudělám jeden, dva, tři kroky směrem pryč? A pak další. A další. Až budu daleko. Tak daleko, že na mě už nedosáhne opovržení, nenávist a pohana. Že už tam nebude nikdo, kdo si na mě bude ukazovat prstem. To, to je on. On za to všechno může.
Slyším jejich hlasy, zní mi v hlavě. Chci utéct, ale neumím to. Chci je umčet, ale zní ještě hlasitěji. Zklamals... A ani teď nedokážeš udělat něco pořádného...

Neudělal jsem nic špatně. Kdybych se ocitl znovu ve stejné situaci, jednal bych stejně. Tak proč se cítím, jako bych jednal zle? Proč se mi zdá, že je něco špatně? Vím to. Vím proč. Všichni to říkají. Všichni to odsuzují. Ale proč? Nechápu to. Nerozumím tomu. Měl jsem je snad nechat umřít? Proč se všichni snaží, aby si myslel, že nejednal dobře?
A proč tady sedím, poslouchám jejich řeči a nic neudělám? Já, jeden z nejmocnějších mužů ve vesnici. Já, kterého se bojí každý nepřátel. Já, kterého se bojím i já sám... Jsem největším nepřítelem sebe samotného. Zvláštní, že? Zní to tak... hloupě. Ale je to tak.
Nikdo jiný nedokázal, co teď já dokážu naprosto bez problémů. Nikdo jiný mě nikdy nesrazil na kolena. Byl jsem legenda... A teď jsem odstrašující příklad. Proč? Proč se tomu nevzepřu, proč něco neudělám?

Sedím, slunce dál pálí, já se stále mučím myšlenkami a kolemjdoucí mě raději obcházejí obloukem. Kdo by se mnou chtěl teď mít něco společného? Se mnou, který zavinil tolik bolesti?
Ale který tolika bolesti zabránil, chce se mi vykřiknout. Ale mlčím. Už se nedokážu bránit, už jsem se vzdal. Sám sobě, svým výčitkám.

Proč stále jsem zde, ve vesnici, která mě zavrhla? Proč nevstanu? Proč neumím překonat tu bariéru věrnosti, kterou mě k ní přivázala? Bariéra věrnosti... Ale jen jednostranná. Vesnice ke mně nic necítí. Jsem odpad, který zahodila při první příležitosti.
Tak proč nevstanu, neodejdu z vesnice, která mě nenávidí, a někde nezačnu znova? To se tolik bojím, že se to stane znovu? Že znovu zklamu a i ti další mě odvrhnou, jako mě odvrhli ti nynější? Říkali, že jsem jejich přítel, ale teď, když je potřebuji, kde jsou? Kam zmizeli? Proč tu nejsou u mě a neutěšují mě? Proč se připojili k těm, kdo si na mě ukazují prstem? To ke mně už nic necítí? Snad jen nenávist, zklamání...
To samý, co cítím já, když na ně myslím. Ale stejně jim to nedokážu vykřičet do obličeje... Byli to mí přátelé... Tak proč?

Nevyřčené otázky mě trhají zevnitř, nevyslovené výkřiky mi ničí duši. Nedokážu je vykřičet, neumím je zadržet. Proč něco neudělám? Proč tu sedím, oči zavřené, abych neviděl pohrdavé pohledy, hlavu zakloněnou, aby oni neviděli můj výraz. Výraz hrůzy, výraz zděšení, bolesti...

Slunce dál pálí na mou hlavu. Začíná mě bolet, ale skoro to nevnímám. Můj zmatek je příliš velký, otázky v mé duši příliš hlasité, a odpovědi žádné... Nechápu to. Nerozumím tomu. Jak se taková věc může stát? Jak se ze mne může stát takováhle troska? Jo, jsem troska. Troska bez své vůle, bez síly něco podniknout.

Pocity se ve mně bez ustání rvou. Pohrdání pálící jako oheň, oheň žhavější, než kdo může snést. Nenávist prudká jako vítr, vichřice ničivější, než lze pochopit. Bolest hlubší, než kde může být oceán. Jejich pohrdání mě pálí nitro, jejich nenávist mnou cloumá, ale bolest, ta je má...
Nenávidím! Nenávidím jejich přetvářku, jejich pohledy... Pohrdám jimi! Tak proč to nevyslovím? Nedokážu to, na to je mám moc rád... Zvláštní, že? Zní to tak... hloupě. Ale bolest, a ta je zase jenom má.

Vidím je, jak šťastni jdou domů - já, který jsem domov ztratil. Vidím, jak se usmívají - já, který jsem zapomněl, co to smích je. Vidím je, jak se milují - já, který jsem v lásku přestal věřit.
Kde jsou, když je potřebuji? Kde se schovali ti, kdo říkali, že mě mají rádi? Jsem sám... Nikdo tu není, není na koho křičet. Jen na sebe. Není koho se bát. Jen sám sebe. Není od koho utíkat... Jen od sebe. Není koho nenávidět... Jen sebe... Zvláštní, že? Zni to tak... hloupě.

Bolest zesiluje, slunce mě mučí. Nikdo není se mnou, i slunce mne nenávidí. Nenávidím se! Proč se nedokážu oprostit od předsudků? Proč nežiji dál, nevšímaje si lidí? Proč neumím jít dál? Proč alespoň neuteču? Jak utéct sám od sebe, jak se dostat dost daleko, aby mě nedostihly myšlenky...

Lidi jsou všude, jen ne tam, kde mají být. Nikdo není tady, u mne... A když přece, tak jen aby řekl, jak jsem zklamal. Jak mnou pohrdá. To už na celým světě není člověk, který by mě pochopil? Který by mi řek, že jsem to udělal dobře? Nikdo se neozývá. Výkřiky mé mysly jsou neustálé, nepochopené, … a nezodpovězené.
Nikde na světě už pro mě není místo, už ne. Už ani není důvod, aby byl. Vždyť to jsem přece já... Bez přátel, bez moci... Jen já, svázán sám sebou.
Proč nevstanu a neodejdu? Pohrdání... Svazuje mne, nedokáži se pohnou, nedokáži nic. Zvláštní, že? Zní to tak... hloupě. Pouhé myšlenky mě zneškodní líp, než jakejkoli nepřítel. Nikdo to nedokáže, jen já.

Proč nepřetnu pouta, jež mě poutají? To je moje duše tak ztupená? Už neumím nic? Proč? Jedna mise. A je konec. Jedno rozhodnutí. A už nestojí za to žít. Proč? Nerozumím tomu. Bojím se toho. Chci utéct, a ani se nehnu, chci křičet, ale z hrdla se mi line pouze ticho.

Byl jsem Bílý tesák. A nejsem nic. Nikdo tomu nerozumí, nikdo mě nepochopil. Proč? Proč jsou tak nechápaví? Proč mě zavrhli? Proč se odvrátili, když jsem chtěl pochopení? Proč odešli? Jsem vyvrhel. Kdo je míň než já? Bezmoc mne ničí. Proč já? Proč v tu chvíli? Proč...

Jedna sekunda, a celý život se změní. Jedno rozhodnutí, a není proč žít. Jo, nemám proč žít. Není důvod... Mám dítě, ale ne důvod žít. Zvláštní, že? Zní to tak... hloupě. Ale je to tak. Už není proč žít...