Boj o lásku 10

„Proč myslíš?“
„Protože…..jednotky z Konohy už jsou na cestě.“
„Co jsi to udělala?“ zatřásl s ní.
Michi se zadívala provinile do země: „Včera jsem jim poslala zprávu. Zítra by tu už měli být. Já od tebe odejdu,“ křečovitě se usmála.
„To jsi přece vždy chtěl, ne…“ ještě dodala.
„Fajn, běž si.“
„Ale zase se jednou uvidíme,“ s nadějí v očích se na něj podívala. Její teplé ruce mu položila na tváře. V tu chvíli, kdy se jejich rty dotkly, v tu chvíli si to poprvé užíval i on. Jejich poslední pusa. Došlo mu to....
Michi se od něj odtrhla: „Mrzí mě to. Ale já tady zůstat nemůžu. Tohle je asi poslední chvilka co jsem s tebou, tak si to chci užít.“
„Ale ne, že mě zas kousneš,“ usmál se.
Holčina se zasmála: „Ne, neboj se,“ a objala ho.
Společně s ním v jeho náručí Yoshida sledovala měsíc.
„A hele! Padá hvězda, přej si něco,“ radostně vyskočila z místa. Její ručičky sevřela v pěst, zavřela oči a soustředila se. Přeji si…já si přeji…..abych se….Ne. Snažně tě prosím, hvězdo, aby Itachi byl šťastný. Jistě, přeji si být s ním, ale kdybych s ním byla a on nebyl šťastný, nejspíš bych to nezvládla. Takže tě prosím, ať už bude chtít dělat, co chce nebo ať bude s kým chce, ať je šťastný. To je teď pro mě důležité. Otevřela oči a hvězda byla pryč. První na co se pak podívala byl on. Chytla ho za ruku a přisedla si opět k němu.
„Přála sis něco?“ řekl mile.
„Jo a myslím, že se mi to vyplní,“ zavřela oči a opřela se o něj. A na rtech měla stále úsměv.

Najednou se Itachi zvedl. Běžel směrem k lesu.
„Kam to jdeš?“ křičela na něj zaskočená Michi.
„Pojď za mnou, uvidíš,“ odvětil. Mladá Yoshida na nic nečekala a rozeběhla se za ním. Měla co dělat, aby ho dohnala, ale nakonec se zastavil. Zastavil se před tím jezírkem. Nečekaně si svlékl triko a boty. Michi se zatajil dech. Poprvé ho viděla bez trika. Celá zrudla a nebyla schopna se hnout a přijít k němu.
To už ale Uchiha skočil do vody: „Tak co? Jdeš za mnou nebo ne?“ vesele na ni mrknul.
„No…j-jo,“ řekla si Yoshida a svlékla si kraťasy. Pod nimi měla kalhotky. Ještě vršek šel dolů a už se chystala skočit také do vody. Opatrně přistoupila ke kraji a strčila do vody jednu nohu. Je to docela teplý, to by šlo. Ale on….ach, on je tak úžasnej. A svalnatej a-a-a sexy. Zasnila se. On jen mávnul rukou ať už jde za ním.
„No dobrá!“ odhodlaně prohlásila Michi a skočila za ním. Pěkně to cáklo. Oba se tak roztomile smáli. Plavali spolu, potápěli se, prostě to byla sranda. To bylo skoro poprvé co ho Michi viděla se bezstarostně smát. Vždy měl jen ten jeden lhostejný unuděný výraz. Do toho jim krásně svítil zářivý měsíc.
Michi se ho radostně chytla za záda a nechala se od něj vést. Ale potom jí shodil a chytl za boky. Přitáhl si ji k sobě. Pohladil jí po těch jejích mokrých vlasech.
Dal pusu na tvář a provokujícím hlasem řekl: „Chyť si mě.“
„No jen počkej,“ rychle plavala za ním.
Plavali si tam jako rybky plné života. Nakonec s sebou plácli na kraji hladiny a udýchaní sledovali nebe.
„Ale ne, podívej. Už skoro vychází sluníčko,“ ukázala na východ slunce Michi.
„Rychle, musíme se vrátit,“ stoupl si, vzal svoje oblečení a rychle běžel. Michi za ním. Ani se nestihli pořádně obléknout. Před jejich domem se Itachi zastavil. Kývnul hlavou, jakože je vzduch čistý a ona se může vrátit do pokoje. Sám se pořádně oblékl a jako civilizovaný ninja vstoupil do domu. Rychle se schoval do svého pokoje a Michi byla již také u sebe v bezpečí.

Bylo už ráno. Všichni byli vzhůru jen Yoshida s Itachim ještě spali.
„Itachi, vstávej nebo nedostaneš najíst!“ klepala na dveře od jeho pokoje naštvaná Konan.
„Ještě chvilku…“
„Ne! Teď hned!“
„Tak já už jdu,“ zvedl se z postele a odšoural se do kuchyně.
„A ty tam! Dneska nedostaneš jíst, není maso.“
„Pro mě za mě,“ řekl smutný hlas z místnosti.
„Co se stalo? Zní to jako by tě něco trápilo.“
„Vždyť to je jedno,“ lehl si a zachumlal se do klubíčka vězeň.
„Hele, teď nemám čas, ale později za tebou přijdu,“ zašeptala a odešla.

Po snídani

„Tak a za to, že jsem vám udělala tak skvělou snídani dojdete nakoupit. Už tady skoro nic nemáme a jestli chcete, aby vám tu stále někdo dělal jídlo musíte nakoupit.“
„Ona, že skvěle vaří? Jestli jo, tak to já jsem teda královna celí ohnivý země,“ pokrytecky šeptal Deidara rozespalému Itachimu.
„No a co ty víš, třeba jsi královna,“ chichotal se Hidan.
„Cos to řekl?! Já, že neumím vařit?! Si zkus stát pořád v kuchyni před plotnou a vařit vám tu jen samé dechberoucí lahůdky!“ zařvala na něj Konan.
„No jo, jen se nezlob. Už jdeme,“ klanil se před ní Kisame.

„Tak! Vrátí se až někdy za hodinu i déle. Zatím mám čas na tebe,“ prohodila mile Konan. Vešla k ní do pokoje. Viděla ji schoulenou v klubíčku a hned k ní přispěchala.
„Stalo se něco?“
„Asi jo, já…já jsem se zamilovala do Itachiho. A teď ho nedokážu opustit.“
„Ach ta láska, v jednu chvíli je člověk celý šťastný a v tu druhou je na dně. Ale neboj dítě, nějak se to vyřeší.“
„A jak?“
„To nevím, ale třeba do přijde samo,“ usmála se.
Nejde to. Nesmím jí to říct. Nelituji toho, že jsem si přála od hvězdy, aby byl šťastný, ale asi mě tíží to, že vím……že semnou asi nebude chtít být. Že si najde jinou a já zůstanu zas sama. Konečně jsem našla někoho, koho miluji, ale teď…… Je to dost komplikované. Ale musím to vyřešit sama! Má pravdu.
„To je jedno. Ale každopádně ti děkuji.“
„Nemáš zač. Tak kdy se asi vrátí ti hlupáci..?“ řekla si netrpělivě.
„Co budeš dělat?“ zeptala se jí Michi.
„Otázkou je, co my budeme dělat,“ dala palec nahoru.
Michi hravě přikývla. Konan si ze začátku nebyla jista, ale i tak jí pustila ven. Šli ven a tam si hráli s papírem. Nejdříve dělali vlaštovky a potom skládali origami. Ale Michi to moc nešlo.
Pak ale přišla Michi s návrhem: „A co takhle jim něco provést?“
„Ne,“ protestovala modrovlasá umělkyně, „Už předtím z toho nebyli moc nadšení.“
„No tak dobrá. A co tedy budeme dělat?“
„To nevím. Jen chvilku počkej,“ dořekla a udělala z papíru ptáka. Vyslala ho kamsi pryč. O chvilku později se vrátil a Konan něco naznačoval.
„Musíš se vrátit. Ostatní už jdou,“ plašila se.
„Tak já teda jdu. Zamkni mě tam raději,“ založila ruce za hlavu a v klídku odešla zpátky.
Po zhruba deseti minutách přišel zbytek Akatsuki.
To už ale holub co Michi poslala do Konohy dorazil k Tsunade.

U Tsunade

Tsunade si četla vzkaz od Michi.

Michi Yoshida
„Kapitáne, vemte si co nejsilnější muže a zaůtočte na sídlo Akatsuki. Ať vaši muži dělají svou práci a pro vás mám speciální úkol. Vy musíte dostat z jejich úkrytu tuto dívku. Ale nikdo nesmí zemřít, je vám to jasné?“ dořekla a ukázala mu fotku Michi.
„Spolehněte se na nás, paní Tsunade.“

„Co vám to tak dlouho trvalo?“ místo toho, aby je Konan vítala uraženě se jich zeptala.
„Ále, potkali jsme jeden gang, co se s námi chtěl rvát, tak jsme je vyřídili.“
„A?“
„A co?“
„Určitě jste si ještě někam zašli.“
„V-vlastně máš pravdu, jen jsme si zašli pro něco,“ klepal se Sasori.
„Fajn, tak se podíváme co jste nakoupili,“ žena se prohrabávala třemi taškami nákupu, „Dobře, všechno je jak má být. Poprvé jste něco nezvorali, to jsou mi novinky,“ smála se jim.
Ostatním se jen po zádech proběhl mráz: „Páni, ta nás má ale v malíku. Ženská jako je ona…..“ uznal potichu Kakuzu.
To zaslechla Konan: „Ale máte smůlu, kdyby jste si nedali na čas nepropásli byste oběd.“
„Né!“ vzdychli si.