Boj o lásku 09

„Bude v pořádku?“ ptal se Hidan.
„Neboj, bude. Ale vysála mu moc krve, takže ani nemá sílu, aby použil běžné jutsu. Jakoby mu vysála schopnost používat chakru. Jen si musí pořádně dlouho odpočinout a vše bude zase jak má být.“
„Ehm Konan! Něco není jak má být,“ zvolal Kisame.
Konan se jen plácla přes čelo a řekla: „Co?“
„On nějak rudne. Ani se nemůže pohnout.“
„Hlupáku! Vždyť má přikrytý obličej polštářem! Sundej mu ho.“
„Měla si pravdu. Už je to v pohodě,“ oddychl si.
„A jak dlouho musí odpočívat? Budeme ho později potřebovat,“ zeptala se černá půlka Zetsu.
„To nevím, asi tak pár týdnů.“
„Fajn, ale měli jsme to čekat. Vždyť jsme ji zajali právě pro to.“
„A teď, když je Deidara bezmocný můžu jí hlídat já, že jo? Prosím,“ hlásil se Hidan.
„No tak jo. Ale dávej si pozor.“
„Rozkaz,“ salutoval Hidan.

Mezitím ve skryté listové

„Kde je Michi?“ ptala se TenTen Yanai.
„To nevím, ale mám o ní docela strach. Nikdy se takhle dlouho nikde necourala.“
„Tsunade se po ní už také sháněla. I ostatní, proto jim Hokage nařídila, ať ji najdou. Neměj strach, určitě se objeví,“ utěšovala ji.

Tu noc ve skrýši Akatsuki

Opřený o dveře Hidan hlídal Michi. Jenže byl zvědavý, tak otevřel dveře a vešel k ní. Dívka spala. Hidan si chtěl zkusit jaké to je, když ho někdo zakousne. Chvilku tam jen tak čekal, ale nic se nedělo. Vzal si malou kudlu a řízl se do ruky. Michi ucítila krev. Olízla si rty a s chutí slízala krev z jeho ruky. To neměl dělat. Michi se neudržela a zakousla se do něj. Chvilku nasávala krev.
Najednou se Hidanovi zamlžilo před očima: „Oh Jashine, to je krásná bolest,“ prohlásil.
Ani deset minut neuběhlo a už tam byl Sasori. Okamžitě jí vytrhl Hidana z náručí.
„Tak i na něm sis chtěla pochutnat?!“
„Jo a to samé udělám i tobě,“ ušklíbla se zlověstně Michi.
Skočila po něm a kousla ho do krku. Ale co to? Vždyť on není člověk. Je to jen loutka. Fuj, chutná hnusně to dřevo. Zakousla se do dřeva.
„To je ale překvapení co? Mě nic takového udělat nemůžeš.“
„Zmizni! Vůbec mi nechutnáš. Vrať mi toho druhého!“
„A co když ne?“ pobaveně řekl a podíval se na ostří, které měl v ruce.
Michi se hodlala použít svoje drápy. Skočila po něm jako po kořisti, ale on ji odpálil. Hlavou narazila na zeď a usnula.
„Co se to tu stalo?“ přiběhl Itachi a vyvalil oči.
„Zakousla i Hidana,“ oznámil mu Sasori.
Itachi si jen vzdychl: „Ta holka je ale problémová. Ale alespoň, že vím, co se to té noci stalo.“
„Co se jaké noci stalo?“ zareagoval Sasori.
„Ale nic, jen jsem nahlas přemýšlel o něčem jiném.“

„Peine, drahoušku, nechceš jí přemístit někam jinam? To vězení pro ní určitě není zrovna pohodlné, ještě se tam nastydne.“
„Máš pravdu, dáme ji do sklepa.“
Konan spadla čelist: „Ale to ne, já to myslela tak, že bychom jí mohli přidělit nějakou jinou místnost. V tamtom chladném vězení se nastydne a pak bychom jí nemohli využít tak, jak jsme chtěli.“
„No tak jo, ale do jakého pokoje?“
„Třeba do pokoje Hidana, on to tam nemá tak čistotné a zatím by se mohl nastěhovat ke Kakuzu.“
„Ne! Ne! Ne! Ne! Ne! Já ho u sebe nechci, ještě by mi ukradl mé děťátka!“ přiřítil se k nim naštvaný Kaku.
„No tak dobrá, bude spát u mě a já budu u Peina,“ usmála se Konan.
„To zní dobře,“ přikývl Pein.

Michi tedy nasadili pouta a nesli ke Konan do pokoje. Konan zase šla k Peinovi.
„A ne, že tady budeš zlobit, ty zlobivá holko,“ pohrozil jí Tobi.
„Zmlkni Tobi, nebo jí budeš hlídat,“ zavrčel na něj Sasori.
„Ne, Tobi se jí bojí. Tobi nebude hlídat.“
„Ne, tentokrát jí budu hlídat já,“ neochotně se přihlásil Itachi.
„To bych do tebe teda nikdy neřekla, Itachi,“ odvětila laškovně Konan.

Později v listové

„Paní Tsunade, našli jsme ji. Uvěznili ji Akatsuki.“
Tsunade zalapala po dechu: „Tak to bude velmi těžké.“
„Máme ji ještě sledovat nebo si máme vzít další muže a jít proti nim?“ řekl neznámý ninja.
„Zatím ji ještě sledujte, až pak zaútočíme.“
„Ano!“ odpověděl a vypařil se.

Zpět v sídle Akatsuki

Byl již pozdní večer a naši Akatsuki si zrovna dávali večeři.
„Šéfe, máme jí dát jídlo?“ rozmýšlel Kisame.
„Ano dejte jí. Nemůžeme pak riskovat, že zakousne někoho z nás.“
Tak jí Konan ohřála maso a šoupla jí ho do pokoje. Michi se po tom hladově vrhla.

Jenže jaksi pozapomněli ji tam zamknout, proto si otevřela a nenápadně se vykradla ven, když všichni spali. Chvilku tam jen zkoumala okolí, potom vzala papír a tužku a napsala vzkaz. Vzala poštovního holuba, připla mu ten vzkaz na nožku a poslala ho směrem ke Konoze.
„Tak, nejméně za dva dny by tam už měl být,“ řekla si spokojeně.
Vůbec nemohla usnout, proto se ještě poflakovala po okolí. A ejhle, našla krásný útes odkud tekla čistě křišťálová voda. Sedla si přesně na okraj, založila ruce a koukala se na měsíc. Přemýšlela, jak se odtud dostat. Přece je nemůže nechat ať jen tak využijí její sílu. Byla tam skoro až do rána, ale pak vycítila, že se něco blíží a raději se vrátila.

Před jejich domem narazila na nespícího Itachiho. Ruce opíral o své boky, nedočkavě dupal pravou nohou o zem a podezíravě se na ni kouknul.
„C-co je? Jen jsem….víš, byla jsem na obchůzce. Aby nás někdo nečekaně nenapadl. To víš, v noci vás tu takhle musím strážit,“ vymluvila se.
Pomalými krůčky ho obcházela. On ji ještě nedůvěřivě sledoval. Udělala na něj nevinný úsměv a zapadla k sobě do pokoje. Plácla s sebou na postel a rychle usnula. Ráno jí byli všichni zkontrolovat. Otevřeli malé okénko na dveřích a obhlíželi pokoj.
„Spokojeně spí, tak to je v pořádku,“ řekli si.
„Hele, Konan co bude ke snídani?“ zakřičel na ni Pein.
„Počkej si a uvidíš,“ odpověděla a všichni se hrnuli do kuchyně. Jediný Itachi se na ni stále díval.

Po obědě

„Šéfe, mám takový dojem, že nás někdo sleduje,“ uvědomil ho Kisame.
„Běž to zkontrolovat a pak mi dej vědět.“
„Rozkaz,“ po chvilce, „Jistě, sledují nás ninjové z Konohy.“
„Všichni na ně! Jen ty Deidaro zůstaň a lež,“ poručil zrzek. Dei si sklesle lehl do postele.

Po hodině se vítězně vrátili: „Byli tak slabí, že jsme to skončili za chvilku,“ pyšně pronesl Hidan.
„Ach ne, jste celí špinaví. Měli jste si dávat větší pozor, aby jste se neumazali!“ hned jak to zpozorovala Konan křičela na ně.
„Ty to vypereš, viď Konan?“
„To teda ne! Vy si to vyperete sami! Tak rychle mazejte do koupelny a tam máte prášek na praní a hezky ručně!“ okřikla je naštvaně dáma.

Tak naši milí Akatsuki museli celý den prát, mýt nádobí, luxovat a utírat prach. Mezitím si Konan dávala pauzu, válela se na gauči a hlídala je. Šel z ní dost strach, proto poslechli.
A Michi z toho měla srandu.
Při mytí nádobí to ale Hidanovi uklouzlo a omylem stříkl na Sasoriho.
„Hidane, ty jedna kryso! Dávej si pozor. Teď budu celý mokrý a to dřevo se zkroutí!“ začal povykovat.
„Co?! Chceš si to rozdat?! Tak sem pojď a já tě rozsekám na malé dřevěné plátky, ty pinokio!“
„Já a pinokio? To jsi přehnal! Okamžitě to odvolej a utři mě!“ tasil Sasori.
„Nikdy! Jen si na mě pojď!“
„Nechte toho vy dva!“ křikl na ně Itachi, „Nehádejte se a dělejte. Nebo to tu chcete ještě pracovat až do večera? Čím dřív to bude hotové tím dřív budeme moct jít do postele!“
„Tak jo, no,“ slušně řekli a pracovali dále.
„Tss, my jsme chlapi a ne nějaké služky! My máme plenit vesnice a zabíjet a ne uklízet doma po ženských! Kdo to kdy slyšel, aby drsní Akatsuki uklízeli?!“ trucoval černý Zetsu.

Pozdě večer

Konan to celé zkontrolovala: „No, docela vám to šlo. Ale támhle vidím smítko! To douklidíte zítra!“ strašidelně zařvala.
„Vidíte, já vám říkal, že se nemáte hádat a dělat,“ rýpl si do nich Itachi.
„No jo už. Nemusíš ale provokovat,“ uznal Sasori.
Všichni unaveně zalehli do postelí a hned usnuli.
Tu noc opět Michi ožila. Otevřela si dveře a vpadla do Itachiho pokoje.
„Co tu děláš?!“
„Pšššt,“ přiložila mu prst na pusu, „Chtěla jsem ti něco ukázat,“ mrkla na něj.
Itachi se nechal a ona ho vlekla kamsi do lesa. Hlavou mu probíhali všelijaké myšlenky co s ním udělá. Zatřásl se. Před místem mu Michi dala na oči pásku, aby nic neviděl a chytla ho za ruku. Trochu se lekl, protože jí vůbec nevěřil.
Když byli na místě: „Tak a jsme tu,“ vesele řekla dívenka.
Itachi si sundal pásku a zahlédl měsíc s hvězdami v pozadí. Jeho zrak ale zaujal krásný vodopád s čistou vodou. Michi pustila jeho ruku a sedla si opět na kraj útesu. Vedle ní padal vodopád. Dopadal až do malého jezírka dole.
„To je krása, co?“ zeptala se Michi, Itachi na to jen přikývl.
Bylo to tak krásné, až mu to připomnělo ty nádherné chvíle s jeho bratrem. Ty chvilky kdy spolu byli šťastní. Také mu to připomnělo vzpomínku, kdy se koupali v krásném malém potůčku. Sluneční paprsky se odráželi od hladiny. V pozadí byl velký les. Na obloze bylo sotva pár mráčků. Jen to sluníčko se tam krásně slunilo. Cákali na sebe, smáli se.
Najednou ho ze vzpomínání vytrhla dívka. Chytla ho za ruku a přitáhla k sobě. Sedl si vedle ní a spolu se dívali na ten měsíc. Neměli si co říct, jen se místy na sebe koukli. Pohledy si říkali vše. Ale najednou se Michi smutně zahleděla na hvězdy v dáli.
Itachi ji vzal jemně za bradu a kouknul se jí do očí. Jakoby jí tím pohledem říkal Co se děje?
„Ale to nic, jen jsem si tak říkala, že je škoda, že už tohle místo neuvidím.“