Yoshi Amato - Příběh Ninji 02

Yahiko - Přítel nebo soupeř?

Jsou tomu už tři měsíce, co jsme s otcem vedli náš rozhovor o temné chakře. Od té doby jsem dával do tréninku taijutsu vše co jsem mohl. Dával jsem si pořád tvrdší a tvrdší trénink. Mlátil jsem do kamenů aby se mi zocelily pěsti, nosil jsem těžké klády do kopce abych si zlepšil výdrž. Učil jsem se také házet kunaie na větší a větší vzdálenost. Měl jsem bystrost ve svých jasně zelených očích, takže jsem to brzy zvládl. Horší už bylo naučit se těm kunaiím vyhýbat a blokovat jejich dráhu. Ale i to jsem si brzy osvojil a žádný kunai na mě už od té doby nedokázal udělat jediný škrábanec. Otec mě učil pořád méně a méně. Nakonec jsem se stal úplně soběstačný a učil jsem se sám. Nechápal jsem, proč tomu tak je, ale otce jsem se ptát nechtěl, aby si nemyslel, že ho chci mít furt za zády a nechat se od něj chválit. Jednou večer když jsem se vracel z tréninku, ani jsem nechtěl večeři. Neměl jsem hlad a otec se tvářil tak zasmušile, že jsem se mu bál podívat do očí. Šel jsem do svého pokoje, lehl si na postel a přemýšlel jsem.

Pořád se mi hlavou honila otázka. „Proč už mě otec neučí taijutsu? Proč se mi vyhýbá?Co se děje?"

Hned druhý den jsem dostal svou odpověď. Hned po ránu mě otec vyzval, ať s ním jdu na cvičiště. Bylo mi to hodně podezřelé, ale nic jsem nenamítal a šel jsem za ním. Že by mě chtěl znovu učit? Než jsem stačil přijít k jakémukoliv závěru, dorazily jsme na místo. Tam jsem poprvé uviděl ty oči. Ty zvláštní oči, které si budu pamatovat do konce života. Ty oči, které jsem měl v budoucnu nenávidět. Ale teď jsem z nich měl strach. Stál tam vysoký kluk se zrzavými vlasy a neobvyklýma očima. Díval se na mě chladným a vražedným pohledem, až jsem se zpotil. Najednou mě z jeho pohledu vysvobodila otcova ruka položená na moje rameno a jeho hlas.

„Tohle je Yahiko. Stal se před pár měsíci mým studentem, proto jsem nemohl učit tebe. „Byla to závist co ve mě teď proudila. Závist, která mě spalovala zevnitř. Tohohle týpka se smrtí v očích můj otec učil? Jeho? Snažil jsem se sám sebe uklidnit.

Když sem už byl zase v klidu, zeptal jsem se otce skoro až škodolibě. „A proč si sem přivedl mě? Chceš abych se koukal na váš trénink a viděl, jak je tvůj nový žák dobrý?"Otec se usmál a jen s naprostým klidem řekl.

„To ne. Chci vidět jak jsi pokročil v tréninku. Dáš si tady s Yahikem tréninkový zápas." Jestli jsem se před tím bál, teď jsem se strachem nemohl ani pohnout. Proti tomuhle týpkovi mě otec chce poslat? Nezdálo se mi to jako nejlepší nápad proti tomu klukovi udělat jakýkoliv útočný výpad. V hlavě jsem přemýšlel, jak nejlépe z toho vycouvat, ale přerušil mě smích. Pohlédl jsem vzhůru viděl pod těma očima rty zkroucené do úsměvu. On se mi vysmívá?

„Copak? Snad se mě nebojíš?" Řekl hrubým hlasem Yahiko a pokračoval. „Neboj se, půjdu na tebe zlehka, neublížím ti." Jakmile dokončil tu větu, bylo rázem všechno jinak. Strach vystřídal vztek. Byl jsem tak naštvaný, že se mi kůže na obličeji zbarvila do červena.

"Já tě dostanu! Takhle mě podceňovat! To ti jen tak neprojde, budeš se za chvíli válet v prachu!" Křičel jsem co to šlo. Jeho to, ale ani trošku nevyvedlo z míry.

Jen se usmál a řekl tichým hlasem. „Tak pojď. Čekám." Bez jakýchkoli pokynů od otce, jsem vyrazil proti němu. Stál tam nehybně, i když jsem se k němu velice rychle přibližoval.Vytáhl jsem z kapsy svůj kunai a hodil mu ho přímo mezi oči. Ale on s naprostým klidem jen pohnul hlavou na stranu a kunai ho těsně minul. Než stačil hlavu narovnat byl jsem už těsně u něj, s dalším kunaiem v ruce. Švihl jsem jím proti jeho krku. On už ale měl v ruce dýku a útok hravě odrazil. Útočil jsem znova a znova , ale nepřinutil jsem ho pohnout se z místa.Byl jsem už skoro vyčerpaný z toho všeho máchání nožem, když jsem si uvědomil, že dělám jednu základní chybu. Útočil jsem ve vzteku, takže moje výpady neměly žádnou šanci zasáhnout cíl. Yahiko nebyl nějak rychlý,moje útoky vlastně odrážel sice s klidem, ale vždy až na poslední chvíli. Stál jsem opodál Yahika svírajíc v ruce kunai a čekal jsem. Potřeboval jsem zpomalit tlukot svého srdce a pročistit si hlavu. Mé oči se zavřely a v myšlenkách jsem se vydal na krásné místo plné zeleně. Byl tam vodopád, všude létali motýli. Jednoduše naprostý klid a pohoda. Když jsem oči znovu otevřel a uviděl jsem tu bezstarostnou tvář, která mě naprosto podceňovala a myslela jsi, že už nejsem ničeho schopen, párkrát jsem se zhluboka nadechl a byl bez jediné známky vzteku. Když se na mě Yahiko podíval, bylo mu v očích vidět překvapení. Protože tentokrát jsem to byl já, kdo měl ve tváři úsměv.
Podíval jsem se zrzavému Yahikovi do očí a šeptl:„Připrav se. Už jdu."

Vystartoval jsem proti němu obrovskou rychlostí, ale on tam stál pořád klidně. Vrhl jsem se kunaiem po jeho levém rameni. Když tomu chtěl svou dýkou zabránit, rychle jsem sklopil kunai, obtočil se kolem jeho levé ruky a zezadu ho udeřil mezi lopatky svým loktem. Yahiko se těžce zapotácel a spadl obličejem do písku. Když se zvedl, vykašlávajíc ještě zbytky písku, na nic jsem nečekal a vyběhl proti němu znovu. Svůj kunai jsem odhodil a šel proti němu jen s holýma rukama. Asi dva metry před ním jsem vyskočil a naznačil úder do hlavy ze shora. Ukročil dozadu a lehce se mi vyhnul. To bylo v mém plánu. Rukama jsem dopadl na zem udělal stojku, roztáhl nohy a pomocí rukou jsem se roztočil. To Yahiko nečekal a tak schytal další ránu. Moje noha ho trefila kousek od spánku. Po tomhle úderu se zrzek jen zvedal těžko. Když se konečně postavil na nohy, chtěl jsem po něm skočit znova. On ale nečekaně zvedl ruku a křikl.

„Vzdávám se!" Nevěřícně jsem na něj zíral. Nechtěl jsem mu uvěřit, že by se vzdal tak snadno, ale opravdu to zopakoval ještě několikrát. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil skvěle. Porazil jsem toho nebezpečně vypadajícího chlápka pomocí taijutsu. I otec mě pochválil a já se cítil moc šťastný. Když jsem se otočil k Yahikovi, tak mi podával svou ruku a řekl.

„Jsi moc silný. Je pravda že jsem tě podcenil. Takovou chybu už podruhé neudělám. Bojoval jsi čestně. Zvu tě na ramen, co ty na to?" Otec si myslel, že je to dobrý nápad, ale já váhal. Avšak poté, co jsem se znovu podíval do jeho obličeje, nebyl znát žádný vražedný výraz. Byl tam pravý, nefalšovaný úsměv, upřímně a přívětivě se na mě díval. Tak jsem souhlasil a šel jsem se Yahikem na ten slibovaný ramen.
Vyklubal se z něj skvělý společník. Bavili jsme se o všem možném. Pomalu mi docházelo, že by byl Yahiko dobrý přítel. Žádného jsem neměl a tenhle byl prima. Když jsem dojedli, zaplatil i za mě a odešli jsme každý svou cestou domů. Od toho dne jsme trénovali spolu. On trénoval techniky a já taijutsu. Stali jsme se skvělými přáteli. Až po pár dalších měsících, přesně na moje narozeniny, jsem se měl dozvědět, co je Yahiko skutečně zač. To co udělal, změnilo můj život a ukončilo život všech, které jsem miloval........