Akatsuki na prázdninách I. - Příjezdová překvapení

„Deidaro, nevystrkuj ruce z okýnek! Hidane, nedrbej se shurikenama na zádech! Ne, Tobi! Opovaž se počůrat, ty nový, saténový sedačky! Konan, řekni taky ně… Itachi, přestaň hypnotizovat Konan!“
Jelo se na prázdniny. Autobus byl přeplněný Akatsuki v letním oblečení a reflexními čelenkami, aby se na výletech neztratili.
Pein, jakožto leader, si uvědomil, že chytání ocasých démonů, je náročná práce a rozhodl se dát na víkend volno. Těšil se, jak si odpočine, ale to při hlídání, těchhle přerostlých dětí opravdu nehrozilo.
Seděl vepředu, na místě u řidiče – Kakuzu jako jediný z Akatsuki dokázal udělat řidičák, aniž by probodl, rozkrájel, rozdrtil, nebo nechal vybuchnout zkoušejícího – a vedle něj slintající Konan, upřeně hledící do očí Itachimu. U Itachiho na druhém sedadle Zetsu, hladící malou masožravou, která mu ožužlávala rukávy. Přes uličku seděl Kisame, muchlající Samehadu a za nimi Hidan s Kosou. Za Kisamem byli Deidara s Tobim.
Deidara se vždy chvíli přehraboval v pouzdře s jílem, potom ruce vytáhl, hodil svůj výtvor z okna a zašeptal „Kats!“. Ozvala se rána a smyky aut, jedoucích za autobusem.
Na třech zadních sedadlech se rozvaloval Sasori s notebookem.
„Samehado, prosím, odpusť mi! Podváděl jsem tě s Hidanovou kosou!“ přiznal se Kisame.
„Cože!?“ Jak jsi mi to mohla udělat!“ rozbrečel se Hidan a objal kosu, opřenou o sedadlo vedle sebe.
Tobi mu podal kapesníček.
„Díky, Tobi,“ fňukl a rozevřel ho. Zvedl obočí, když se na něj vykulilo bílé vajíčko, velikosti větší fazolky, které po chvilce puklo.
„Bikouchuu!?“ zařval a snažil se setřást brouka, zakousnutého do prstu.
„Tobi je hodný kluk!“
„Sundejte to ze mě!“ řval dál Hidan a lítal po autobuse jako šílenec. Na konci vrazil do Sasoriho. Notebook mu vypadl z ruky, spadl na zem a rozlomil se na dva kusy. Sasori sledoval to, co se dřív nazývalo počítačem a začínal pomalu brunátnět, až…
„Hidané!“ zaječel vysokým hláskem a mlátil ho zbytkem monitoru. Proč tak vyšiloval? Protože ve hře „Gargamelův podlý plán“ mu zbýval poslední level, aby vyhrál figurku Šmoulinky, spolu s jejím růžovým domečkem. Nechtěl to ostatním přiznat, ale hrozně se mu líbil.
Deidara si vybral zrovna tuhle chvíli, aby vyhodil z okna další výtvor a nechal ho vybuchnout. Místo výbuchu se dnes nazývá Grand kaňon.
Peinovi už na spánku naskakovala žíla, nehledě na to, že Kakuzu si pustil svou oblíbenou písničku od Dědy Mládka.
Nevydržel to.
„Ticho! Sklapněte, všichni! Sednout na místa, zákaz používání jutsu a Sasori, dej mi ten mobil!“
„Ale šéfe, já musím napsat babičce, aby-“
„Dej-mi-ten-mobil!“ usekával Pein a natáhl ruku. Sasori mu ho se smutným výrazem podal. Na druhý notebook mohl zapomenout.
„Ehm, šéfe? Pípnul Hidan.
„Co je!?“
„Není,“ polkl. „Není Bikouchuu jedovatý?“
„Jak to mám vědět!? A sedni si na místo!“
„Bikouchuu?“ zbystřil Zetsu a podíval se na Hidanovu ruku. „Můžu?“ zeptal se a natáhl se pro ni.
„Jo, jasně.“
Zetsu si ji chvíli prohlížel a potom broučka polechtal. Ten se pustil a začal kroužit kolem masožravky.
„Notak, Elie!“ pokáral ji Zetsu, když po něm chňapla. „To je Hidanův brouček, ty máš dobroty tady.“
„Klidně ho sežer, aspoň budu mít klid.“
„Ne, Hidane! Teď se o něj musíš starat! Vybral si tě za maminku a to je závazek, který nemůžeš jen tak porušit!“
Hidan přeskakoval pohledem z něj na broučka a zase zpátky.
„To jako fakt?“ zeptal se šeptem.
„Dobrá! Dobrá! Hidane, zmiz mi i s tím broukem z očí!“ zařval Pein, kterému už opravdu došla trpělivost.
„Ale… to není fér… Já nemůžu dělat mámu!“
„Hidane, zmiz mi z očí!“
„Je teda jedovatej, nebo ne!?“
„Smrtelně ne, ale nejspíš ti ochabne ruka,“ přemítal Zetsu spíš sám pro sebe.
„To jako,“ znovu polkl. „Jako na pořád?“
„Podle velikosti to odhaduju tak na dva dny.“
„Počítám do tří!“
„Dva dny!?“
„Raz!“
„Já a máma! Jashine, ochraňuj mě!“
„Dva!“
„Dyk už jdu,“ zahučel rozmrzele a odbelhal se na místo. Brouček mu celou dobu kroužil kolem hlavy, takže vypadal jako planeta s miniaturním měsícem.
Po několika skandálech, vylévání vody – Kisame svým pláčem vytopil autobus – a Peinových záchvatech konečně dojeli do penzionu.
Majitel se zdál jako vstřícný chlapík.
„Těžká cesta?“ zeptal se, když se o něj zničený Pein opřel a ždímal si kalhoty.
„To si neumíte ani představit,“ zamumlal sípavě a pohledem přímo probodával své svěřence, kteří se nadšeně rozhlíželi kolem.
„Kolik chcete pokojů? Máme jich tu šest.“
„Dejte mi všechny, já už to nějak rozdělím.“
„Dobrá. Čtyři jsou po dvou postelích, jeden po třech a v posledním jen jedna. Předpokládal jsem, že dáma bude chtít mít trošku soukromí.“
Pein mu byl v duchu vděčný. Alespoň někdo normální.
„Rozdělení do pokojů bude následovný: Itachi a Sasori budou se mnou, chci vás mít pod dohledem. Tobi bude s Deidarou, Kisame s Kakuzem a Zetsu s Hidanem.“
Když to Hidan uslyšel, myslel, že zešílí.
„Aspoň můžu dávat pozor, jestli se staráš o Sakiho,“ usmál se dobrosrdečně Zetsu. Hidan dovolil, aby mu dal jméno. Reakce byla: „Díky, Hidane! Takže to ze mě dělá kmotra, že?“
„Konan bude mít vlastní pokoj,“ dokončil Pein a vrátil ho zpátky do reality. Poté se otočil na majitele.
„Zavedu vás,“ řekl a usmál se.
„Cože, jenom jedna koupelna!?“ zděsil se Deidara, když se vyškrábali do schodů.
„Tak to je problém. Doma potřebujeme tři. Jedna je Deidary, jedna je Konan a ta poslední zbytku.“
„Blbej rozpočet,“ souhlasil se Sasorim Itachi.
„Zabydlete se. Za hodinu dole v sále.“
„Tak tedy,“ začal Pein, když se všichni sešli. „S okamžitou platností se zakazuje používání jutsu. Lítostivě vám oznamuji, že musím zabavit i vaše zbraně. Byl bych docela rád, kdyby se tento víkend obešel bez zubaté za dveřmi.“
„Co!? To se s ní uvidm až po dvou dnech!?“ zařval Hidan do sborového: „Ano, šéfe,“
„Neříkejte mi tak, nejsem Pohlreich. A Hidane, pořád je to zbraň.“
„Jashine, za co mě tak trestáš!? Strávit celý víkend staráním o Sakiho, s chromou rukou a k tomu ještě bez berle!“
„A co teprve já!? Notebook jsi mi zničil, mobil zabavil šéf a televize s playstationem nasákli vodou! To abych se ještě vrátil k loutkám! A navíc jsem nevyhrál Šmoulinku…“ skuhral Sasori.
„Co že jsi nevyhrál?“
„Obejdu pokoje a vy si zatím všechno připravte. Sasori, Itachi, od vás si to vezmu rovnou.“
Itachi byl po celou dobu zamlklý. Během toho, co Pein mluvil a ostatní se dohadovali, získával čím dál tím světlejší odstín zkažené limetky. Doufal, že sharingan neurčí jako pomůcku na jutsu...
Pokoj 1.
„Sasori, kde máš svoje loutky?“ ptal se Pein, když si uvědomil, že je nikde nevidí.
„Prodal jsem je. Nebylo to moc, ale co bych chtěl za pár kusů dřeva a šroubků. Dal jsem se na elektřinu. Jedinej problém je, že roboti nemůžou do vody a na pořádný neopreny nemám.“
Při těch slovech vytáhl kus gumy, ve které se matně daly rozeznat rysy lidské postavy. „Zbytek je pár shurikenů a kouřových bomb.“
„Dej mi to všechno.“
Sasori se zabořil do kufru. Vybalil trochu skrovného oblečení, plyšáka Fifinku a deset výtisků nejnovějšího čtyřlístku.
„Jé, ty taky čteš čtyřlístek?“ zeptal se Itachi a vytáhl zpod polštáře Myšpulínka. Pein si povzdychl.
„Dobrá, přiznávám se…“ zašeptal a ukázal jim číslo s názvem „Stříhání živého plotu“ spolu s Pinďou.
Sasori s Itachim na něj jen zaraženě zírali.
Pokoj 2.
„Nezapomeň, že starat se o malé broučátko je obrovská zodpovědnost. Je to radost i starost,“ poučoval Zetsu.
Hidan tam stál v puntíkované zástěře, vařečkou a lehce nafialovělou rukou.
Jen počkej, až ti to broučátko strčím do…
„Málem bych zapomněl,“ ozval se Zetsu a vzal z rohu obrovský pytel a vtiskl mu ho do zdravé ruky spolu s plenkami pro nejmenší. „Ahoj!“ zavolal, vyšel s Elie ven a s hlasitým prásknutím zabouchl dveře.
Hidan si přečetl vzkaz u tkaničky: „Vzal jsem je pro El, ale půjčím ti je.“ Chvíli se s tkaničkou potýkal, až se mu ji podařilo uvolnit.
„Co to má bejt!?“ zděsil se. Uvnitř byly klacky, rozervaní plyšáci, střepy a plechovky. Podlomila se mu kolena, když si uvědomil, co to je.
Hračky! Ale… kde je vlastně Saki?
Koupelna
„Konan, vylez už konečně z tý koupelny! Kisamemu téma o pastách na zuby a kvalitě barev na vlasy už moc dlouho nevydrží a víš jak potom Deidara vyšiluje! Tobi navíc hrozí, že se mi počůrá do postele!“ ječel Kakuzu u dveří a bušil takovou silou, až hrozilo, že je vyrazí – což by nebylo dobré, vzhledem k tomu, že se uvnitř právě sprchovala Konan. Dostalo se mu stejné odpovědi, jako před půl hodinou: „Vždyť už budu.“
Tentokrát už opravdu zastavila vodu , vylezla ven a sáhla po ručníku, místo něj však nahmatala něco malého, co jí začalo očichávat ruku. Podívala se, co to je. Brouk. Zaječela a sekla sebou.