A teď jsi to ty...

Nad Vesnici Skrytou v Listí se začínalo smrákat. Šero přikrývalo krajinu jako peřinka schovávající malé dítě před hrůzou noci. Malé vystrašené dítě. Ano, přesně tak se teď cítila, když stála na kraji lesa a nechápavě hleděla na mladého muže, ruce sevřené do pěstí se vztekem třásly. Naštvaná? Ano, na sebe. Zase to pokazila? Zase chybovala. Neměla odejít. Měla s ním zůstat. Měla se podvolit. Podvolit se všemu. Vypadalo to, že je na něm závislá, ale to byly přece kecy. Otřásla se zimou. Jen na ni dál hleděl. Nasadila tedy vynucený úsměv. Přikývla a vykročila za ním do hlubin lesa. Byla schopná jít za ním kamkoli. Následovala by ho i na kraj světa. Jen pro pohled jeho očí. Jen pro ten chladný pohled…
‚Takhle už to přece není!‘Okřikla jsem se v duchu. ‚Tyhle časy jsou dávno pryč!‘ Přemlouvala jsem se dál. S povzdechem jsem upřela pohled na mladou ženu v zrcadle. ‚Stará Tenten je dávno pryč. Se mnou už nikdo nebude manipulovat.‘ Pousmála jsem se na sebe. Nikdo se mnou nebude manipulovat. Ani on, ani nikdo jiný! Minimálně v tu chvíli mi takové ujištění stačilo.
„Tenten, zlato! Honem, je tu Lee a říká, že si máš pospíšit!“ ozval se z dolního patra domu maminčin hlas. Popadla jsem čelenku. Fajn, dneska jsem nová Tenten.
„Už jdu, Lee!“ křikla jsem a rozběhla se po schodech provázena dupotem, který by díky akustice mohl patřit stádu slonů.
Lee na mě čekal před domem. Klikoval a já se musela rozesmát. Několik týdnů jsem neviděla jeho, Gai-senseie ani Nejiho, ale vypadalo to, že jsou všichni tři zase připraveni na misi. Tentokrát i se mnou.
Usmála jsem se na senseie a hned se dala do hovoru s Leem. Nejiho jsem bojkotovala. Nic neřekl. Takže začátek proběhl podle plánů. Odvážila jsem se na něj podívat, až když jsme vyběhli, ale zdálo se mi, že můj pohled zachytil. No jistě. Bylo to jen na vteřinu, ale stejně mě zamrazilo, když se můj pohled střetl s jeho byakuganem.

Najednou se mi to všechno vrátilo. Jeho pohled se ani trošku nezměnil. Bolelo to. Všechno to bolelo. A stará noční můra byla zpět. Stejně tak stará Tenten. Malá ustrašená Tenten. Chamtivý odlesk byakuganu. A pocit postradatelnosti v hlavě.
Zatočila se mi hlava. Málem jsem spadla z větve. Kdyby mě Gai-sensei nezachytil, asi bych si něco zlomila. Lapala jsem po dechu. Sakra. Tohle ne. Chtělo se mi zvracet a on tam jen tak laxně stál a měřil si mě výsměšným pohledem. Sklopila jsem hlavu. Všechno se se mnou točilo.
„Tenten, co ti je?“ Lee vypadal zmateně. Už asi začal uvažovat o nějakém typu techniky. Chtěla jsem ho ujistit, že jsem v pořádku. Jenže jsem věděla, že kdybych teď otevřela pusu, pravděpodobně bych se pozvracela, protože se můj žaludek zvedal přímo do nebeských výšin.
„Přespíme tu.“ Rozhodl po chvíli Gai. Lee začal hyperaktivně stavět všechny stany. Gai se rozhodl, že si jako první vezme hlídku. Pak se hlásil Lee a mě vynechali, díky bohu, takže jako třetí měl hlídat Neji.
Když jsem zavírala oči, myslela jsem jen na jedno: ať umře. Jen, ať ten pitomej Hyuuga umře. Nechci, aby se stará Tenten vrátila. Protože s ní by přišla závislost. A já bych se do toho zase propadla….

Zalapala jsem po dechu a prudce se posadila. Byla jsem zpocená a snad ještě unavenější, než když jsem šla spát. Nemám nejmenší ponětí o tom, co se mi zdálo, ale byla jsem za to vcelku ráda. Vstala jsem a vylezla ze stanu. Všude bylo ticho, jaké je těsně před tím, než se probudí ty otravné opeřené a věčně cvrlikající kuličky. Vlastně to ticho znělo děsivě. Otřásla mnou vlna mrazu, který mi bleskovou rychlostí přelétl přes kůži. A já v zádech ucítila jeho pohled…

‚Ne, ne už nikdy!‘ Zapřísáhla jsem se.
„Tenten…“ poznamenal. Nenávidím způsob, jakým vyslovuje mé jméno. Nenávidím způsob, jakým se na mě dívá. Já nenávidím jeho.
„Co chceš?!“ štěkla jsem podrážděně. Stejně tak jsem se i cítila. Podrážděná, zrazená vlastním tělem. Tohle nebude jen shoda okolností. I když je život pěkná sv**ě, takovouhle smůlu nemám.
„Nic.“ Odvětil prostě a dál tam jen tak stál, díval se na mě. Nenávidím pohled těch dvou hloupých bílých očí. Nenávidím!
Najednou jsem ucítila jeho ruce na svých ramenou. Otřásla jsem se, ale nic jsem neudělala. Nemohla jsem.

„I když…dá se říct, že chci to, co ty….že, Tenten?“
Přesně v ten moment se malá Tenten vrátila. Dětskýma ručičkama mě pevně chytla za ruku a vtáhla hluboko pod temnou hladinu toho ‚vztahu‘. A já jen zavrtěla hlavou. Přesto mě můj hlas zradil. Tak jako tolikrát...
„Jo…“ vydechla jsem a vydala se za ním do temného lesa…