Budoucnost klanu Hyuuga XXI

Budoucnost klanu Hyuuga XXI

Temná místnost bez oken. Jediným zdrojem světla tu byly černé svíce rozmístěné strategicky po celém pokoji, kterým se neslo hluboké monotónní mručení. Jejich jasně žlutá zář osvětlovala i krví nakreslený pentagram na podlaze. Uprostřed toho znaku něco leželo. Byl to… NEJI?!
„Ježiši! Pane Bože! Svatej Buddho! Tak mě sakra pust!“ kňoural zděšeně mladý Hyuuga, oči jako talíře a ruce svázané nad hlavou.
„Jashine, to né!“ přerušil odříkávání modlitby Hidan. „Obřad už začal, musímeho dokončit.“
„Jaký my?! Jakej obřad?! Já nic nechci!“ pištěl mladík a zoufale se snažil osvobodit. Nešlo to.
Hidan nesouhlasně kroutil hlavou a mával svojí obřadní dýkou nebezpečně blízko Nejiho obličeje.
„Jak jsem se sem vůbec dostal?!“ vřískal „Měli jste mě zavřít do cely! Já chci do cely!“
„Do cely můžeš jí potom, dám ti klíče. Nejdřív…“ významně pokynul prstem bělovlasý psychopat. „Dokončíme obřad!“
„Nééé!“ zaječel Neji se slzami v očích. Hidan ho ignoroval a začal znova odříkávat Jashinistickou modlitbu.
Pravdou bylo, že on a Kakuzu skutečně měli na Peinův příkaz odvést Nejiho do cely. Ale Akatsuki cely byly hrozně daleko, skryté v labyrintu chodeb a jeskyní. A ti dva jsou tak strááášně líní… Takže ve chvíli, kdy jim Neji omdlel znaven dlouhou cestou a alkoholem, se Kakuzu naštval, a protože se mu s ním už nechtělo tahat, hodil ho i přes urputné protesty Jashinisty na jeho pokoj s tím, že na něj má dát pozor. A Hidan si řekl, že když už na něj musí dávat pozor, alespoň si to zpříjemní – mladíka obětuje ve jménu Jashina.
„Pusť mě! Pusť mě! Pusť mě!“ fňukal Neji. Hidan, do té doby sedící na zemi někde za jeho hlavou, vstal. Dokončil modlitbu. Teď se tyčil nad nebohým Hyuugou, jako děsivá předzvěst toho, co přijde. Pozvedl dýku, jež se leskla ve světle svíček. Neji měl v tu chvíli pocit, že se zastavil čas. Zděšeně vytřeštil oči. Ale nebylo to kvůli vidině blížící se smrti.
„Ty jsi nahej! Panebožééé!!!“ zakvílel a začal sebou divoce zmítat. Hidan se zarazil. Ten parchant úplně zkazil atmosféru!
„Vypíchněte mi oči! Vypíchněte mi oči!“ prosil Hyuuga svázaný na zemi. Popravdě Hidana zakrývala lehká bederní rouška, ale z Nejiho úhlu pohledu i ta odhalovala víc než by měla.
„Chtěl jsem být milej, ale se*eš mě zmetku!“ syčel zlostně a máchl dýkou. Neji zaječel, ale pořád žil. Ostří mu „jen“ rozpáralo mikinu.
„Ty si vážně úchyl!!!“ řval při pohledu na svůj odhalený hrudník. Hidan se s výrazem naprostého šílence ďábelsky rozesmál. Sevřel dýku oběma rukama a chystal se to skoncovat.
„Neboj, bude to bolet jen, dokud neumřeš.“ ujistil ho s ďábelským svitem v očích. Neji zaječel…
„Néééé!!!“
Plameny svíček se divoce zatřepetaly a některé dokonce zhasly. Hidan ztuhl uprostřed pohybu. Někdo otevřel dveře. Vytvořil se průvan a do místnosti proniklo ostré světlo z chodby. Kdosi vstoupil. Nejiho spása… Itachi.
„Hidane, proč ten Hyuuga není v cele?! Musím s ním mluvit!“ vyštěkl panovačně, jen překročil práh dveří.
„A proč tu máš takovou tmu?“ podivil se. S úmyslem to napravit, okamžitě nahmatal vypínač a rozsvítil. Pak se stalo to, v co nikdo nevěřil – Itachi Uchiha byl ZASKOČEN.
„Co to sakra…“ zděsil se a musel se zachytit dveří, aby šokem neupadl. Přejel pohledem z (polo)nahého Hidana na svázaného Nejiho.
„POMÓÓÓC!“ zaječel Neji zoufale a upřel na Itachiho zoufalý prosebný pohled.
„Co to je?!“ zařval Uchiha na Hidana, oči rudé zlostí. Vždycky věděl, že je to sadomasochistický úchylný psychopat, jen netušil, že je to tak vážné. Teď tomu chyběly jen latexové oblečky a kožené bičíky.
„No… já…“ začal blekotat zaskočený Hidan, přičemž dýku pohodově odkopl pod svoji postel.
„Jsi hluchý nebo slepý?!“ osopil se Neji na Uchihu. „Chce mě zabít, jako co to podle tebe vypadá?!“
„Jako nechutné orgie dvou… ale to je jedno.“ zamluvil to Itachi, protože si vzpomněl na stylový obleček pokojské a kočičí ouška schovaný u sebe ve skříni.
„Když se mnou chceš mluvit, tak mi pomoz!!!“ ječel Neji. Strach z něj rázem spadl.

O pár chvil později se (v rámci možností) svobodný Hyuuga procházel i s Itachim temnými chodbami sídla Akatsuki. Hidan se mezitím pokoušel usmířit svého boha tím, že obětuje sebe a Kakuzův pytel s penězi.
„Jsem Itachi Uchiha.“ představil se po chvíli tísnivého ticha černovlásek. Ne, že by to snad bylo třeba.
„Já vím, kdo jsi, vrahu!“ prskl jedovatě Neji. Itachi zakroutil očima – člověk jednou vyvraždí svoji rodinu a všichni mu to budou nadosmrti vyčítat!
„Jsem tu, protože si musíme promluvit, Neji.“
„Nechci s tebou mluvit! Chci vidět Tenten!“ odsekl.
„A proto si musíme promluvit!“ sykl zlostně Uchiha. „Jak nepochybně víš, tvoje přítelkyně byla těhotná.“
Neji sebou cukl.
„Jak myslíš to BYLA?!“ Itachi se šibalsky usmál a poplácal Nejiho po rameni.
„Tak jak říkám, taťko.“
„J- jak jsi mi to řekl?!“ zeptal se zaraženě hnědovlasý mladík.
„Pojď a nezdržuj, nebo tu svoji princeznu neuvidíš.“ napomenul ho Uchiha mizící v temné chodbě. Neji se z toho pořád nemohl vzpamatovat.
„Počkej! To mi chceš říct, že mám dítě?!“
„Hej, ty Itachi!!!“
„Tak počkééééj!!!“