Písečná bouře 02

„Ten velvyslanec by tu už brzy měl být, ne?“ zeptala se Temari a posadila se na Gaarův stůl plný papírů bez ohledu, že tam už teď nebylo moc místa.
„Ano, podle mého odhadu tu mohl být už včera.“ odpověděl aniž by nějak komentoval nebo jinak reagoval na místo, které si jeho sestra vybrala jako židli.
„S Kamennou jsme nikdy neměli moc dobré vztahy.“ konstatovala zamyšleně a prohlížela si při tom strop.
„Mluvila jsi s Kankurem?“ zeptal se klidným hlasem pro něj tak typickým.
„Taky, jak jsi to vlastně uhádl?“ zeptala se na oplátku a natočila se tak, aby mu viděla do tváře.
„Při projednávání té záležitosti se zlepšováním vztahů se velká část rady přikláněla k názoru, že to není dobrý nápad a nejspíš půjde o podraz. Kunkurou, i když se slovně nevyjádřil, podle výrazu ve tváři alespoň z části souhlasil. Předpokládám, že má ohledně toho vyslance pochybnosti, a když o tom neřekl mně, tak to řekl tobě. Proto jsi tady ne?“ zeptal se a zvedl k ní hlavu.
Temari s úsměvem přikývla a zeptala se: „A ty nemáš pochybnosti?“
„Jistě že mám, ale jsem Kazekage a podobné zlepšení vztahů je dobré pro vesnici, takže to nemůžu smést ze stolu, nebo svými pochybnostmi zviklat radu, aby to udělala za mě.“
„Bez tvého svolení by něco takového stejně nemohli udělat.“ řekla klidně a znovu se podívala na strop.
„Vyjádřit záporný postoj by bylo to samé, jako jim dát k smetení ze stolu zelenou.“ odpověděl a na chvíli odložil papírování stranou.
„Ale nebylo by to špatné, co? Smést návrh, stejně jako všechny tyto dokumenty týkající se ho, ze stolu.“ konstatovala s úsměvem Temari a symbolicky přejela rukou nad dokumenty, jakoby se je skutečně chystala shodit na jednu velkou hromadu pod stůl.
„Měl bych míň práce.“ připustil mladý Kazekage a bezděčně si vzpomněl na tu drobnou písečnou bouři, kterou zaznamenala vesnice před šesti dny a on si kvůli této akci obnášející velkou dávku administrativy nemohl užít její klidné počátky, kdy vítr ještě není tak silný, ale je naopak příjemný, tedy alespoň pro něj.
„Je to všechno proč jsi přišla?“ zeptal se, když se vrátil do reality.
„Vlastně jsem spíš chtěla vědět, koho z nás pošleš do Kamenné.“ přiznala a sesedla z jeho stolu.
„Jak jsi přišla na to, že to bude jeden z vás?“ zeptal se zvědavě, i když to na výrazu nedal znát.
„Vždycky je to jeden z nás a většinou musím připustit, že já.“ odpověděla s pokrčením ramen.
„To máš pravdu, ale nejsem si jistý, jestli to bude jeden z vás, protože jestli je to podraz, bude ten jeden z vás v nebezpečí a to bych nerad.“ připustil Gaara.
Temari se jen usmála a cestou ke dveřím řekla: „Rozmysli si to, já se zase vrátím, až vyřídím vlastní povinnosti.“

Suki už cestou k poušti hodně přemýšlela o cestě, pobytu i samotném Kazekagem a musela připustit, že ani o jednom vůbec nic neví. Ale jak brzy zjistila, nejmíň toho věděla o samotné poušti.
Na její okraj dorazila už před třemi dny kolem deváté ráno, a i když očekávala vysoké téměř zničující teploty, zvlášť pro člověka milujícího stín, tak polední teploty pro ni byly téměř vražedné. Byla vyprahlá dřív, než si dokázala představit, a bolest hlavy z úpalu, který byl pro ni čímsi více méně novým, ji sužovala jako žádná jiná bolest za celý život. Nebyla si ani jistá, jak dokázala přežít první hodiny cesty pouští, když přišel večer a teplota šla dolů. Suki za to v tu chvíli byla vděčná, ale jen do chvíle než teplota klesla do mínusu tak moc, že i ona, jedna z nejotužilejších z vysokohorské vesnice, mrzla zimou jen v tenkém nátělníku, který ani nezakrýval celá záda a stejně tak ani její ploché břicho, a kraťasech, které nebyli o nic tlustší než nátělník. V batohu na zádech bohužel nenašla nic o moc teplejšího, protože počítala spíš s teplotami třicet a výše, a tak se musela smířit s deseti vrstvami podobně tenkého oblečení, jaké měla předtím na sobě.
A tak bojovala s pouští ještě dva dny, než si uvědomila, že neví kudy má pokračovat dál k vesnici, a bez vody padla do horkého písku s modlitbou za zázrak a déšť, který by tu byl vlastně stejným zázrakem jako hejno kobylek.

„Jsem zpátky!“ oznámila mu Temari mezi rozraženými dveřmi a trochu zklamaně sledovala jeho klidný výraz, který říkal, že se ani rány ani jejího napůl výkřiku nelekl.
Když nic neříkala a jen tam tak stála, řekl: „Všiml jsem si, ale ještě jsem se nerozhodl.“
„Dala jsem ti na to tři hodiny.“ konstatovala zklamaně.
„Já vím.“ odpověděl a podepřel si bradu rukou, jistý si tím, že bez odpovědi Temari neodejde.
„Co takhle zvážit pro a proti?“ zeptala se, když se posadila do křesla napravo od jeho stolu, které tam stálo jen kvůli ní a Kankurovi.
„Ty chceš na výlet, že je to tak?“ zeptal se odevzdaně.
„A pustíš mě?“
„Uvidím za dva týdny. Vyžádal jsem si od Tsuchikageho, že potřebuju víc času na vybrání správného člověka než on.“
„Proč, když už máš toho správného člověka?“ zeptala se a ukázala při tom na sebe.
Mladík se nakonec ubránil úsměvu a řekl: „Za ty dva týdny si už budu jistější jestli je to bezpečné.“
„Všechno jen pro mé blaho co?“ zeptala se s rezignovaným úsměvem.
Mladík jen přikývl a sklonil se zase k práci.
Když Temari odcházela ještě tiše spíš pro sebe než pro něj řekla: „Doufám, že ten vyslanec už brzy dorazí.“
„Temari?“ oslovil ji mladík dřív, než stačila zavřít za sebou dveře.
„Co je?“
„Mohla bys pro mě něco udělat?“ zeptal se váhavě.
„Když řeknu ne, dáš mi to rozkazem?“ zeptala se už zase veselá.
„Vyšli několik ninjů, ať prohledají poušť.“ řekl a zazdil tak její otázku.
„Proč?“ podivila se dívka.
„Mám jen špatný pocit, že by se jejich vyslanec mohl ztratit, a v hlášení by to vypadalo blbě.“ odpověděl Gaara a sklonil se zase k papírům.
Temari se té představě skoro zasmála, než si vzpomněla jak jí všechny stromy připadaly stejné, když poprvé navštívila sousední zemi během chunninské zkoušky.