Boj o lásku 04

„Dvě stě, dvě stě jedna, dvě stě dva, dvě stě tři, dvě stě čtyři, dvě stě pět,“ brzy ráno si Michi dávala rozcvičku třista kliků.
„Ahoj. Opět si spala u mě?“ přišel Gaara.
„No jistě. Uff, dvě stě deset. Neměla jsem kde spát. Dvě stě jedenáct.“
„A to nemůžeš přespat u Yanai?“
„No, to mě ani nenapadlo. Ale tady u tebe je to pohodlnější,“ usmála se.
„Já tě odtud stejně vykopu,“ oplatil jí úsměv ďábelským úšklebkem.
„Zkus to. Ach, dvě stě dvacet.“
Gaara na to jen mávnul rukou a nahodil otrávený výraz.

PO HODINĚ

„Uf, konečně třista,“ řekla si Michi, „Co budu dělat teď?“ přemýšlela.
Chvilku nad tím dumala a při tom dělala třicet dřepů, až ji nakonec něco napadlo: „ No jistě! Půjdu navštívit Yanai. Určitě zas otravuje Gaaru,“ pomyslela si a rychle za ní běžela.

Yanai se ale věnovala něčemu jinému. Dostala od někoho za úkol hlídat děti.
„Ahoj, co děláš?“ objevila se u ní Michi.
„Ách, to nevidíš? Musím hlídat děti. I když trochu zlobí, je to fajn“ vzdychla si.
„Aha, tak já ti pomůžu,“ mile se na ni podívala.
Vzali děti a šli do parku.
Konoha dnes vypadala poklidně. Děti si hrály, všichni jen odpočívali a nikde nebylo rušno. Mladí ninjové buď trénovali nebo byli se svým týmem někde, na prázdninách asi.
V parku na trávě dívky roztáhly deku a vyhřívali se na slunci. Děti si spolu jen hrály, takže nebyla potřeba je tak ostražitě hlídat.
„Páni, ten kluk, co teď prošel okolo nás se na mě usmál,“ Michi se celá rozzářila,
„Hele, koukni! Tamten mi zas někoho připomněl,“ ukazovala prstem na nějakého mladíka. Najednou zvážněla.
Připomíná mi Itachiho. Strašně mi chybí. Jestlipak ho ještě někdy uvidím. Říkala si v duchu.
„Michi? Stalo se něco?“ všimla si jejího smutného výrazu Yanai.
„Ale ne, kdepak. Nic se nestalo, jen jsem se zamyslela. Viděla jsi toho kluka? Že byl fakt hezký?“ opět okolo ní nadšeně skákala jako pejsek.
„A kde? Ukaž mi ho.“
„Vidíš?“ ukázala na něj prstem a mrkla.
„Ah ten. Ano, není špatný.“
„Myslíš, že bych s ním měla promluvit?“ měla hvězdičky v očích.
„Jo, promluv s ním. Už si nějakého kluka musíš najít.“
„No a co ty? Ty ale taky potřebuješ nějakého kluka,“ našpulila rty.
„Ano, já vím. Jenže já budu s Gaarou,“ zasněně se dívala na nebe.
„Si ze mě jako děláš srandu ne?“ přerušila ji šokovaná Michi, „Moc dobře víš, že s ním být nemůžeš.“
„Hm, no a proč jako?“ cvrnkla ji do čela.
„Protože s ním budu já,“ vyplázla na ni pobaveně jazyk.
„To si jen myslíš,“ řehnila se.
„Ale vážně.“
„Ne. A basta!“ ze srandy do ní strčila.
Michi ji stáhla s sebou. Obě padli do krásně zelené trávy, která byla posetá trochou rosy.

„To myslíš vážně?“ rozdýchávala ten smích Michi.
„Jistě. Jednou spolu budeme chodit. Ale tobě musíme taky někoho sehnat,“ usmála se Yanai a při tom s nadějí hleděla na slunce.
„Jestli mě teda někdo bude chtít,“ udělala psí oči.
„Neboj. Určitě,“ mrkla na ni.
„Možná by tu někdo byl.“
„A kdo?“ opřela se o lokty Yanai a se zájmem ji sledovala.
„Je naprosto úžasný. Strávila jsem s ním dva dny a nelituji toho. Je silný a pohledný.“
„To snad ne!“
„Ále ano. P-počkat, jaký ne?“ zarazila se Michi.
„Nemyslíš snad toho chlápka z Akatsuki, že ne?“ podezřívavě se jí podívala do očí.
Michi ji trochu vyděšeně ujišťuje: „Jistě že ne. Přece bych nechodila s žádným kriminálníkem.“
„No, už jsem si myslela…..“
„Jakto, že se to už dostalo i k tobě?“
„Ví to skoro každý.“
„Al-ale já jsem nevinná,“ opět se na ni koukla psíma očima.
„To já nevím. Přála bych si o tom vědět všechno.“
„Já-já o tom nic nevím. Nic ti říct nemůžu,“ předstírala Michi.
„No, dobře. A teď, nechceš jít dát řeč s tím fešákem,“ dala palec nahoru.
„Ok, jdu na to!“ řekla odhodlaně a zvedla se z trávy.
„Eh, Michi! Máš na zádech trávu, utři si ji!“ křikla na ni ještě.
„Jasně!“ řekla si a pokoušela se to sundat.

„Ahoj, jak je?“ přiběhla k němu a frajersky začala debatu.
„Hele, ty si ta holka co se zapletla s Akatsuki, že jo?“
„Co?“ šokovaně se na něj koukla.
„Náhodou podle mě je to fajn.“
„V-vážně? Ale no jistě, znám se s jedním členem Akatsuki,“ začala se chechtat.
„Tak to je fajn. Já jsem Takumi, mohli bychom někdy zajít na kafe nebo tak?“ usmál se a nahodil pohled a lá frajer.
„Jasně, stačí říct kdy a kde. Ale pozor, trochu jsem od Akatsuki pochytila ty jejich špatné zvyky, dej si bacha,“ smála se.
„Ha ha, víš, že jsi roztomilá?“
Michi jen udělala nevinný mimo výraz: „No jistě, no a kdy teda půjdeme na to kafe nebo tak?“
„A kdy bys chtěla?“
„Dneska, zítra, já ti nevím. Asi zítra,“ opřela se o strom poblíž.
On k ní přišel, opřel ruku o strom vedle její hlavy a kouknul se jí do očí: „No dobrá, kde tě najdu?“
„Hele víš co, prostě buď přesně tady zítra ve dvě,“ jemně ho chytla za bradu a ladně odešla.
Jeho kamarádi se na ni ještě vyjukaně dívali jak odchází.
„Tak pánové, tohle je trefa do černého,“ oznámil jako šéf svým kamarádům.

Michi přišla k Yanai a zářila jako sluníčko: „Tohle vypadá dost nadějně.“
„No co se stalo?“ vyzvídala.
„Jdu s ním na kafe nebo nějak tak,“ lehla si opět spokojeně do trávy a dala ruce zkříženě za hlavu.
„Aha, a kdy?“
„Zítra,“ Zavřela oči.
„Tak to je fajn,“ usmála se na ni Yanai.
ŠUST Dívky zaslechly jak se něco hýblo u stromu.
„Co to bylo?“
„Nevím, ale nechme to být,“ Yanai na to tedy kývla a hleděli si svého.

Navečer už byla docela tma. Holky to tedy sbalily a vzaly děti.

„A mimochodem, dnes spíš zase u Gaary?“ otázala se Yanai, když už byli skoro u jejího bytečku.
„Jasně. Nikde jinde už se spát nedá.“
„ A co takhle u mě?“
„Ne, je mi líto, jsem s Gaarou už domluvená,“ vyplázla na ni jazyk a pohotově utekla, aby se nic neřeklo.

DRUHÝ DEN

Michi šla na určené místo. Takumi zdá se také už vyrazil. Ale na místo se už nedostal.
Michi čekala už skoro hodinu. Tak se rozhodla odejít. Když byla ale na odchodu, za jejíma zádama šustlo a někdo se tam objevil.
„I-Itachi?!“ celá zkameněla, „Proč jsi tady?“
„Tvůj přítel už nepřijde,“ odpověděl chladně.
„Co jsi mu udělal?“
„Já nic. To jeho život mu přinesl smrt,“ řekl rafinovaně.
„Nedělej ze mě hlupáka. To tys ho zabil, že mám pravdu?“
„Máš opravdu dobrý nos na kriminálníky a zločince, kteří patří mezi odpad vesnice.“
„Co tím myslíš?! Proč jsi ho zabil? Slyšíš?!“
„Zabil jsem ho….z povinnosti.“
„Hloupost. Lžeš!“ křikla na něj opovrženě.
„Moje vina není, že se teď zaplétáš jen se zrůdami.“
„Ne, je to tvoje vina, že jsi mě tak bezohledně opustil. Teď hledám někoho jiného, na tebe už jsem dávno zapomněla!“
„Proč si s ním chtěla jít?“ najednou změnil postoj Itachi.
„Ne, ptám se tě proč jsi ho zabil.“
„Zabil jsem ho, protože jsem prostě chtěl. Co v tom hledáš?“
„Máš pravdu, něco v tom hledám. Hledám v tom důvod. Já to z tebe vytluču!“ prohlásila naštvaně a chystala se, že mu dá pěstí.