Nebylo nám přáno 21

„A co mám dělat já?“ Zeptala se a z očí jí stekly slzy.
„Zůstat tady, než to skončí.“ Odpověděl klidným trochu smutným hlasem.
„Ale Hikari je…“ Řekla, ale větu nedokončila, protože jí selhal hlas.
„Jakou tam má hodnost?“ Zeptal se Minato zamyšleně.
„Má na starosti tuhle armádu.“ Řekla tiše se sklopenou hlavou.
„Jestli je to velitel, mohl bych přemluvit sanniny, aby ho zajali.“ Navrhl Minato ne zcela si jistý tím, že to půjde.
„Vážně?“Zeptala se s nadějí v hlase a zvedla k němu uslzenou tvář plnou naděje.
„Možná. Nevím, jestli na to přistoupí.“ Odpověděl nejistě.
„Zkus to, prosím.“ Řekla a Minato přikývl.
Mladík se chvíli díval do jejích očí plných naděje i smutku. Věřila mu a on byl přitom nepřítel. Měl ji tehdy zabít, nebo ji alespoň předat sensei, ale nic z toho neudělal, aniž by sám věděl proč.
„Zůstaň tady a buď potichu.“ Připomněl jí a zamyšleně opustil stan.

„Máte už nějaké zprávy?“ Zeptal se nervózně Hikari velitele špehů.
„Bohužel ne Hikari-dono.“ Odpověděl zvěd a neměl odvahu podívat se veliteli do očí, měl pocit, že selhal.
„Hledejte dál. Musíte ji najít, živou nebo…“ Hikari větu nedokončil a otočil se k zvědovy zády, nechtěl mu ukázat slabost, pokud šlo o toto téma i jakékoliv jiné. Vojáci nesměli pochybovat o síle svého velitele.
„Rozkaz!“ Vykřikl muž a zmizel.
Hikari se naštvaně rozhlédl po krajině poznamenané bojem a pomyslel si: ‚Kde jsi, Kushino? Kde s*kr* jsi?‘

„Sensei?“ Oslovil ho Minato.
„Ano?“ Zeptal se Jiraiya.
„Co uděláme s jejich velitelem?“ Zeptal se a předstíral při tom lhostejnost.
„S největší pravděpodobností ho zabijeme.“ Odpověděl Jiraiya nevzrušeně, jako by to bylo samozřejmé.
„Nebylo by pro nás prospěšnější zajmout ho jako rukojmí?“ Zeptal se stejně lhostejně jako předtím Minato.
„Nebylo by špatné vyjednat mír, ale nejsem si jistý jestli to bude až tak snadné.“ Odpověděl Jiraiya a o něco málo zaujatější se podíval na svého studenta.
„Nepotřebují nás na západě?“ Zeptal se Minato a změnil tak úplně téma.
„To sice ano, ale mi to tu musíme dodělat.“ Řekl Jiraiya opět o něco lhostejněji než před chvílí.
„Vojáci budou unavení po boji a zdržíme se tu, to může znamenat katastrofu na západní hranici s Písečnou.“ Konstatoval Minato.
„Může, ale mi to tu musíme dodělat a vyrazit tam bez obav, že by nás země Vodních vírů napadla.“ Konstatoval pro změnu Jiraiya.
„A když zařídím mírovou smlouvu?“ Zeptal se okamžitě.
„Jak to chceš udělat?“ Zeptal se Jiraiya překvapeně a zastavil se.
„Mám způsob.“ Řekl trochu váhavě.
„Rychlý způsob?“ Zeptal se okamžitě.
„Myslím, že ano.“ Odpověděl Minato už trochu jistěji.
„Vesnice je odtud vzdálená asi den cesty. Zpátky se můžeš dostat pomocí časoprostorové techniky.“ Konstatoval Jiraiya.
„Zvládnu to za pět hodin.“ Řekl jistě Minato.
„Útok byl původně plánován na půlnoc. To by znamenalo sedm hodin pro tebe.“ Řekl sensei.
„Do té doby se snad vrátím.“ Řekl Minato už ne tak moc jistě.
„Zkusím to přesunout na tři ráno.“ Prohlásil Jiraiya.
„Vyrazím co nejdřív.“ Odpověděl Minato a pospíšil si zpátky ke stanu.

„Jaká je situace na frontě?“ Zeptal se přísným hlasem muž oděný do roucha Mizukageho.
„Pro naše spojence to nevypadá dobře.“ Odpověděl mu muž po jeho pravici.
„Skutečně?“ Zeptal se Mizukage a v jeho hlase byla znát malá dávka pobavení.
„Ano, Listová je tlačí zpět.“ Odpověděl muž po jeho levici, který nejspíš přeslechl pobavení v hlase svého pána, nebo ho prostě ignoroval, zvyklý na podobné projevy.
„A jak vypadá situace mezi Listovou a Písečnou?“ Ptal se Mizukage dál, jakoby ho situace jeho spojenců dál moc nezajímala.
„Písečná tlačí Listovou zpět k jejich vesnici.“ Odpověděl první z obou mužů.
„Už je zahnali mezi stromy?“ Zeptal se Mizukage škodolibě.
Muž, se kterým se Mizukage bavil nejvíc, jen přikývl.
„Jak budeme řešit situaci se zemí Vodních vírů?“ Dožadoval se odpovědi mladý muž po Mizukageho levici, který předtím potvrdil tvrzení svého kolegy.
„Ano, vskutku jak?“ Zeptal se Mizukage do větru, zatímco ostatní členové rady trpělivě čekali.
„Čtvrtý?“ Odvážila se narušit ticho postarší žena v radě. Mizukage se na ni podíval a čekal jestli bude pokračovat.
Když nic neříkala, promluvil sám: „Jak dlouho ještě náš spojenec vydrží?“
Muž po jeho pravici ignoroval lhostejnost v jeho hlase a odpověděl: „Pokud Listová připraví velký útok, který se podle všeho chystá a už brzy propukne, tak moc dlouho ne.“
„Pak tedy připravte armádu a zavolejte ke mně Kisameho.“ Odpověděl Mizukage a zvedl se ze svého místa.
Rada to vzala jako konec zasedání a bez jediného slova téměř všichni odešli.
Jediný kdo se zdržel byl postarší muž, který sedel po Mizukageho pravici, a konstatoval: „Nemůžeme to stihnout.“
„To já přece vím.“ Odpověděl Mizukage nevzrušeně a zopakoval svůj poslední rozkaz: „Pošli ke mně Kisameho.“ Muž pouze přikývl, uklonil se a odešel.

„Potřebuju nějaký důkaz, že jsi živá.“ Řekl, když byl u Kushiny dost blízko, aby je nikdo neslyšel.
„Cože?“ Vyhrkla nechápavě.
„Tvůj otec tě určitě neobětuje.“ Pokusil se to vysvětlit.
„Ted jsem rukojmí?“ Zeptala se trochu pobouřeně.
„Ne, ale on si to bude myslet a přijme mírovou smlouvu.“ Odpověděl s úsměvem.
Kushina se usmála a přikývla.
„Tak, jak ho přesvědčím?“ Zeptal se znovu už o něco naléhavěji.
„Máš už tu mírovou smlouvu?“ Zeptala se.
„Jo, Hokage jednu nechal sepsat, pro případ, že se nám podaří vyhnout se boji.“ Odpověděl a vytáhl ji z batohu.
„Na její zadní stranu napiš, že mě vydáte a já to tam podepíšu, to by mělo stačit.“ Řekla s úsměvem.
„Dobře.“

Za necelých deset minut už byl Minato na cestě.