Dech smrti 5

5kapitola:

Konečně bylo po škole. Když jsem dorazila do svého bytu, hlasitě jsem za sebou bouchla dveřmi a plácla sebou na neustlanou postel z rána a hned se z ní zase zvedla, jelikož jsem ucítila něco nevábného. Ano, přesně tak, zpotila jsem se. Nemůžete se ani divit, když jsem byla donucena běhat v šatech 300 koleček. Rozběhla jsem se do koupelny, sice jsem přepadla přes židli, ale jinak jsem se tam dostala bez komplikací. Pustila jsem si ani studenou ani teplou vodu a nechávala ji skapávat na pokožku. Použila jsem mangový sprchový gel. Rozetřela jsem si ho po celém těle a hned jsem se cítila mnohem lépe. Po sprše jsem použila deodorant a tentokrát už spokojeně hupsla do postele. Já vím, že vůbec netrénuju, ale slibuju, že zítra po škole se na to vrhnu. Doufám… Jestli mám být upřímná, tak se mi do toho ani nechce. V minulé vesnici mě k tréninku donucovaly pochmurné myšlenky apod., na které jsem chtěla zapomenout, ale tady mě už nedoprovází. Jsem líná jako, když si prase kydne do bahna a je líný z něj vylézt…nikdy bych nečekala, že tohle řeknu. Tři dny tady a už jsem nějaká jiná. Divná. Což nemění nic na faktu, že jdu spát.
Asi tak po hodině jsem se probudila. Šla jsem si udělat instantní rámen, protože neumím vařit. Ani mě to nebaví. Rychle jsem ho snědla a pak jsem se upravila a převlíkla. Rozhodla jsem se, že se opět půjdu projít ven na čerstvý vzduch.
Sice už byla tma, i když nebylo vůbec pozdě, ale bylo to uklidňující. Došla jsem na opuštěné dětské hřiště a sedla si na houpačku. Pomalými pravidelnými pohyby jsem se začínala rozhoupávat. Ucítila jsem tak příjemný vánek, který mě studil na tváři. Zavřela jsem oči. Představovala jsem si, že je léto. Jak motýli poletují po pampeliškami poseté louce a předhánějí se, kdo uloví tu nejrozkvetlejší. Představovala jsem si, jak běžím po upravené zelené trávě. Jak mi na tváři pohrává lehký úsměv. Do své pohádkové říše jsem si také domyslela ptáky, kteří spolu harmonicky zpívají a vůni květin, kterou přesto pohlcovalo silné aroma mateřídoušky. Měla jsem tendenci si tam představit i daleko nesoucí se zvuk divokého a nespoutaného vodopádu, který sebou nese čistou a průhlednou vodu. Vám to možná připadá pitoreskní, ale mě ne. Vím, že byste toto u mě také nečekali, ale má tvář „stroje bez emocí“ je pouze maska. Nejsem anetická. Pouze někdy padnu do euforie, která ostatním ubližuje či hůř, pokud mě někdo nezastaví. Tenhle problém mám už od malička, všechny divné věci jsem zdědila po otci. Jako to měnění barvy očí a vlasů podle nálady. Ale taťka věděl, jak to ovládat, jak nepadnout do euforie zabíjení, věděl, jak to skrýt před ostatními. Věděl, jak nepadnout do očí nechápajících lidí, kteří se na mě dívají, jako na zrůdu. Bohužel zemřel dřív, než mi to stačil říci. Uvědomuju si, že se pořád jen sebelituji, ale každý k tomu máme tendenci. Já na tom nejsem jinak.
„Co tady děláš?“ Vyrušil mě něčí hlas. Otočila jsem se za ním.
„Nic, co by vás mělo zajímat!“
„Mitsuki, Mitsuki. Ty se asi nikdy nepoučíš a nebudeš se chovat ke svému senseovi alespoň s trochou úcty.“
„Ha, to jste uhádl. Už jsem si myslela, že vám to nikdy nedojde.“ Pousmála jsem se.
„Mitsuki s tebou vážně nejde normálně mluvit.“ Jeho hlas vyzněl s podtónem podrážděnosti.
„Já vím.“ Řekla jsem s jemným hlasem jako peříčko, což ho vykolejilo ještě víc.
„Možná, kdybys mi řekla, co se ti stalo v minulosti, tak bych ti mohl porozumět a ty by ses mohla cítit líp.“
„Nemyslím si. Můj cíl je, aby nikdo nevěděl, co se mi stalo a nepřipomínal mi to a jestli dovolíte, tak jdu domů!“ Rychle jsem se otočila a razila si to směrem mého bytu.
Bóóóže, choval se, jako kdyby byl kvalifikovaný psycholog či co. Fajn, přeháním, ale pokud bych si s někým o tomhle zrovna chtěla promluvit tak… Ha, co to plácám, o tom si nikdy nebudu chtít promluvit.

Další den:
„Omlouvám se, ale až dneska budeme rozřazovat do týmů. Nacházely se zde totiž jisté komplikace.“ Spustil hned po ránu nějakej sensei. Ugh… schválně, ke komu mě přiřadili. Když se nad tím zamyslím, já nechci tým, když jsem sama, všechno jde líp.
„Ještě bych chtěl říct, že mě zde Kakshi-sensei zastupoval, když jsem byl nemocný a chci mu za to poděkovat. Tak začneme.

Tým 1: Shino … (pozn. autora: omlouvám se, neznám ještě jiné osoby v Akademii).
…
Tým 7: Uchiha Sasuke, Haruno Sakura, Uzumaki Naruto, sensei Hatake Kakashi.
Tým 8: Inuzuka Kiba, Hyuuga Hinata, Ulari Mitsuki, sensei Yuuhi Kurenai.
Tým 9: Shikamaru Nara, Chouji Akimichi, Yamanaka Ino, sensei Sarutobi Asuma.
Tým10: Ten-ten, Hyuuga Neji, Lee Rock, sensei Maito Gai.“
No, mohlo to dopadnout hůř. Mohla jsem být v týmu s tím tlouštíkem, Růžovovláskou nebo tou uječenou blonďatou barbínou. Za sensee máme nějakou Kurenai. Nemám ani páru, kdo to je.
„Seskupte se do svých týmu.“ Řekl pro mě neznámý sensei. Rychle jsem se přemístila ke Kibovi a Hinatě, o které mluví její táta na každém rohu ulice.
„Ahoj.“ Pousmála jsem se na Hinatu. Omdlela.
„Cože?!?!?! Co jsem udělala?!“
„Ty nic, ale Naruto se na ní podíval.“ Počkat počkat počkat, tím mi chtěl naznačit, že Naruto je strašidelnější než já? Tak to se nesmí stát! Ode dneška trénuju jako divá, nikdo takovýhle mě nemůže předběhnout. Ale to jsem neřekla nahlas, místo toho jsem ze sebe vymáčkla: „Hmmm?“
„No, víš, já jsem jí slíbil, že to nikomu neřeknu.“ Typické. Nechce mi to říct do očí, ví, že by mě to ranilo.
„Fajn.“ Naštvala jsem se. Co si o mně myslí? Že jsem tak slabá?
„Hele, už se probrala.“ Začal se smát Kiba.
Protože jsem se naštvala, že je Naruto strašidelnější než já, rozhodla jsem se, že si na Hinatě budu zkoušet své vražedné pohledy, abych věděla, jaké používat v boji.
Pohled číslo jedna: výsměšný, neemocionální… Hinata se zašklebila trochu překvapeně. Asi nic moc.
Pohled číslo dva: výsměšný, neemocionální, pohrdavý… Hinata se zatvářila rozpačitě. Asi taky nic moc.
Pohled číslo tři: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný… Hinata byla trochu rudá a zatvářila se stydlivě. Taky nic.
Pohled číslo čtyři: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný, nebezpečný… Hinata byla už rudější a v očích se jí trochu zaleskl strach. Jen trochu? Fajn…
Pohled číslo pět: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný, nebezpečný, vyhrožující (s vítězným, bezestrachým úsměvem)… Hinata už byla rudá a dívala se na mě divně.
Pohled číslo šest: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný, nebezpečný, vyhrožující, bezstarostný (s vítězným, bezestrachým úsměvem)… Hinata se tvářila stejně jako u pohledu č. pět.
Pohled číslo sedm: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný, nebezpečný, vyhrožující, bezstarostný, překypující jistotou ve vítězství (s vítězným, bezestrachým a nepochybujícím úsměvem)… Hinata už vypadala na mdloby.
Pohled číslo osm: výsměšný, neemocionální, pohrdavý, blazeovaný, nebezpečný, vyhrožující, bezstarostný, překypující jistotou ve vítězství, nemilosrdně krutý + bunus vražedného pohledu (s vítězným, bezestrachým a nepochybujícím úsměvem s nebezpečným zábleskem v očích)… Hinata se sklátila k zemi. Supeeer. Takže všechny ostatní pohledy od pohledu č. osm jsou funkční.
„Mitsuki, můžu se tě zeptat, co jsi to tady dělala?“ Zaptal se se starostmi Kiba. Blbe, rychle najdi nějakou normální odpověď. Řvala jsem na sebe panicky v myšlenkách.
„Nemusíš vědět všechno!“ Jo, tahle odpověď by ušla… No, ale je trochu průhledná, ale to je jedno.
Kiba sbíral nebohou Hinatu ze země. Už se vzpamatovávala, ale dívala se na mě, jako na cvoka, ale taky se strachem v očích. No proto!