A Gift 001

Dostala jsem Dar, tak jako všichni žijící i mrtví na tomto světě. Dar, který všichni berou za samozřejmost. Dar, kterého si nikdo neváží. Já si všechno tohle uvědomuju a také si ho nevážím. Ptal se mě někdo, jestli ho chci? Ne. Neptal. Moje odpověď je jasná. Nechci. Nebaví mě to. Beru to jako povinnost ne jako Dar, přesto nejsem tak hloupá, abych ten Dar sama ukončila. To dělají pouze slabí lidé, zvířata nad tím ani nepřemýšlejí. Dělají to lide, kteří se litují a kteří si mysli, že jsou oni oběti onoho Daru a neuvědomují si, že všichni jsou. Jsou to lidé, kteří chtějí byt litovaní a kteří si myslí, jak se všechno spiklo proti nim. Stále dokola si opakují: „Proč zrovna já?" Na to nezná nikdo odpověď.

Onen Dar si nevybírá. Nevidí rozdíl mezi dobrem a zlem. Nikdo nechápe, jak funguje a kdy začal, kdy skončí. Jestli pořád nevíte, o jakém Daru mluvím, je to dar života. Přemýšleli jste nad tím někdy vy?
Mě by to dřív ani nenapadlo. Nenapadlo mě to do doby, než se všechno zkazilo. Všechno, na čem mi záleželo je pryč.

Jmenuji se Suuki Yan (čte se Jan). Sirotek. Pocházím ze Skryté Mlžné. Rodiče mi zemřeli před rokem. Po jejich úmrtí si mě vzala do péče jedna babča, která prodávala kořeni a všechny různé byliny.
Trénoval mě její syn. Pein. Pokaždé mě utrénoval k smrti. Ať jsem prosila sebevíc, že už nemůžu, neměl slitování. Moje tréninky se skládaly ze tří věcí. Potu, krve a námahy. Naučil mě snad tisíce technik a perfektní taijutsu, kdyby mi došla chakra. Bral mě, jako vlastni sestru a já jeho jako bratra. Chtěl pro mě to nejlepší. Chtěl splnit můj sen - být nejlepší kunoichi na světě. To byla moje hlavni myšlenka po smrti rodičů. Chtěla jsem, aby jsem byla skvělá v boji a nikdo mě neporazil a každý ví, že bez pořádného tréninku na to můžu rovnou zapomenout. Strašně jsem chtěla být silná a obávaná.
Asi po týndu, co si mě vzala na starost babča se Pein vrátil z mise. První věc, co vypustil z úst byla o tom, že mě bude trénovat. Nadšeně jsem souhlasila. Snažila jsem se zapomenout na rodiče. Sice to byly jenom dva týdny, ale věděla jsem, že nechtěli, abych se trápila ani den.

Víte, co je moje zvláštnost? Já nevím, jak se cítím. Nedokážu svoje pocity diagnostikovat. Myslíte si, že si dělám legraci? Nedělám. Necítím ani smutek, štěstí ... Všechny pocity, které jsem si vždy myslela, že mám se odehrávaly v mé hlavě, protože jsem věděla, že by takové měly být. Namlouvala jsem si je. Nejsou opravdové. Zeptejte se sebe v tuhle chvíli: „Jak se cítím?" Vy třeba najdete odpověď.

Teď sedím na posteli a strhávám ze sebe propocené oblečení. Ano, přesně tak, je po tréninku s Peinem. Rychle jsem se šla osprchovat studenou vodou do sprchy. Vlasy jsem si zabalila do ručníku a oblíkla si tričko a mini kraťasy. Zamuchlala jsem se do peřiny.

„Jak se cítím?“ Zašeptala jsem do tichého liduprázdného a pochmurného pokoje. Žádná odpověď. Neznám totiž odpověď na tak jednoduchou, ale i obtížnou otázku. Jediné co vím je, že se cítím unavená po celodenním tréninku s Peinem. Bylo to ještě horší než minule, protože se vrátil brzo ráno z mise a říkal, že když jsem tu byla sama, tak jsem trénink ochuzovala. Ne, že by byl daleko od pravdy. Ale toto není pocit, který hledám. Kdo by také nebyl unavený, že? Já chci zjistit, jestli jsem šťastná nebo smutná, naštvaná, opuštěná … Nic. Často se říká „poslouchej své srdce“. Přesně o to jsem se pokusila. Vypla jsem myšlení a chtěla zjistit, co cítím. V onen den my došlo, že všechny pocity, které jsem kdy „měla“ byly iluzí. Necítila jsem je. Jen jsem si to myslela. Bohužel nebo Díkybohu? Také neznám odpověď. Jaké je to mít pocity? Není to otravné? Jediné city, které jsem kdy chovala byly k rodičům. Neměla jsem ráda strávený čas s nimi, protože nejsem rodinný typ. Nechápu věci kolem rodiny jako například „chci strávit nějaký čas s rodinou“ nebo tak, ale přesto to byla moje rodina. To se nikdy nezmění a vím, že city k nim byly opravdové.
S těmito myšlenkami jsem s úsměvem na rtech usnula.