Karmínové šatičky

Holčička v karmínových šatičkách ležící na mechu,
s úsměvem na rtech, ale bez dechu.
Píše řádky rudou krví,
kreslí si a dělá chyby,
krvácí jen malinko,
odřela si kolínko.
Šatičky má ušpiněné,
bývaly bílé,
teď jsou karmínové.
Upadla na cestě temným lesem,
žalostně plakala: "Ach, maminko,.. kde jsem?".

Malinká holčička se stuhou ve vlasech,
ztrácela se v neznámých ohlasech.
Ztrácela se v temném lese,
věděla, že zlo si jí do doupěte nese.

Holčička s růžovými vlásky,
ve kterých měla zapletené dva provázky.
Malinká byla,
ráda se smála,
bohužel se jednou,
bláznivě zamilovala.
To bylo to zlo,
to zákeřné kouzlo.
Byl to ten pocit štěstí,
i sladkých neřestí.

A tak dospělá dívka bloudí temným lesem,
volajíc: "Ach, matko,.. kde jsem?".
Šatičky má karmínové,
od krve celé promočené.

Klopýtá cestou dlouhou,
smířená se svou špatnou volbou.
Klopýtá a přes slzy nevidí,
leckdo jí snad i závidí.

Odchází s ránou v hrudi,
nikdo jí z toho sna neprobudí.
Odchází navždy,
je pouhou stopou odporné vraždy.