Jak jsem se stal největším zoufalcem v Konoze

Jeden by myslel, že stát se hrdinou je těžké. Já vám říkám, že není. Stačí pár let tréninku s legendárním sanninem, nezdolný optimismus, nevyčerpatelná energie, devítiocasá liška v těle, ohromná zásoba čakry, sem tam nějaká ta šťastná náhoda, jo, a taky není úplně od věci být synem Čtvrtého Hokage a porazit vůdce Akatsuki. Sice otrava, ale zvládnout se to dá.
Zato stát se totálním zoufalcem, to je věc, kterou nedokázal dokonce ani Uchiha Sasuke. Z čehož můžete usuzovat, že když celý svůj život věnujete pomstě nejdřív jednomu, pak druhému, zabijete vlastního bratra, oslepnete a nakonec se z toho všeho zblázníte, stejně pořád nebudete dostatečně velký zoufalec na to, abyste někomu stáli za víc než třístránkovou esej nazvanou „Jak Uchihové přicházejí o iluze“, kterou mi nedávno přinesl z akademie ukázat synátor. Moje žena to ohodnotila jako práci výjimečně pravdivou a na desetiletého kluka až znepokojivě vyspělou, což se prý ale „dalo očekávat“.
Temari už ale nedodala, že podle jejího soudu je tu někdo, kdo je nakonec ještě větší zoufalec než chudák Sasuke. A to to s tím svým pověstným sarkasmem klidně dodat mohla, myslím ale, že se jí nechtělo znova poslouchat moje řeči o tom, jak je náš vztah problematický. Jestli mě moje analyzační myšlení tentokrát nezradilo, mám za to, že na slovo „problematický“ začíná být pěkně alergická, o slovu „otrava“ ani nemluvě.

Tím zoufalcem nade všechny, tím prachsprostým ubožákem, tou nejnižší lúzou, tou nanicovatou nulou jsem samozřejmě já.

To máte tak. Co se Naruto stal Šestým, celá vesnice jako by se rozzářila. To jsem očekával. Konoha po válce potřebovala silného vůdce a tím mohl být jedině někdo jako on, sedmnáctiletý kluk, který za nás tu válku vlastně vyhrál. Jestliže ale Naruto získal nějakou životní zkušenost, na jednoduchosti jeho myšlení to téměř nic nezměnilo; proto Kakashi přišel s tím výborným nápadem, že bych se mohl stát jeho poradcem. To jsem naopak neočekával. Bylo mi jasné, jak moc problematická práce to bude: ptal jsem se ho, proč si to nevezme na starost sám, ale Kakashi už měl zase nos zabořený v té svojí knížce a dělal, že mě neslyší. Zato Naruto všechno slyšel až moc dobře, poněvadž mu to Kakashi následujícího rána podrazácky vyžvanil.
Pak za mnou přišla Sakura s podezřele hlubokým výstřihem a hlasem, který zřejmě považovala za vrcholně koketní, se mi pokoušela vysvětlit, jak velkým přínosem bych pro Listovou mohl být. Nakonec si mě Naruto zavolal k sobě do kanceláře, sám mě o to požádal a já neměl na vybranou. Mělo mě napadnout, že celý ten zpropadený Tým 7 jako obvykle táhne za jeden provaz. Kakashiho týmová práce dovedena k dokonalosti, to se musí nechat.
A tak jsem se stal osobním poradcem Šestého Hokage, věhlasného druhého Žlutého Bleska z Listové Uzumaki Naruta, jehož obrovský vytesaný obličej tady na mě shlíží ze skály, zatímco ve vzácných několikavteřinových úsecích svého volného času sepisuju tyhle řádky.

Už ona první návštěva v jeho kanceláři ve mně zanechala neobyčejně silný dojem. Jestliže Konoha vzkvétala a znova vyrůstala v tu překrásnou vesnici, jakou byla dřív, kancelář Hokageho prodělala proces zcela opačný. Všude se válely hromady pošlapaných papírů, mezi nimiž musel každý obratně kličkovat, Izumo a Kotetsu balancovali v rohu s nějakou skříní, která jim div nespadla na hlavy, zpoza hory jakýchsi knih, na nichž spočívaly dvě prázdné misky od ramenu, na mě za stolem vykukovalo jen několik blonďatých Hokageho vlasů - a do toho všeho vřískal na celé kolo Konohamaru, který se pokoušel velice nevybíravou cestou Naruta přesvědčit, že si zaslouží něco lepšího než misi typu C.
„Ty jseš horší než Tsunade!“ hulákal tam, kde tušil blonďáka za stolem.
„Já se na to vykašlu, -ttebayo!“ ozvalo se zpoza hordy knih přidušeně. „Kolikrát ti mám opakovat, že ještě nejsi Chuunin, tak tě prostě nemůžu poslat na těžší misi než na céčko? Kde mám do háje ten pitomej papír?!“
„Tak uspořádej Chuuninskou zkoušku, ne!“ Konohamaru si vzpurně založil ruce na prsou, „jak se mám jinak stát Chuuninem?“
Za kopcem knih se ozvala jakási tupá rána – domyslel jsem se, že Naruto nejspíš právě praštil pěstí do stolu -, a vedle Konohamara konečně promluvil i očividně zničený Ebisu.
„Mladý pane, nemůžeme myslet na takové věci, jako je Chuuninská zkouška, dokud plně neobnovíme vesnici,“ nesměle si posunul brýle, „a nemluvte tak s Hokagem-sama, proboha, vždyť Tsunade-sama by vás za tohle dávno zabila.“
„Já se na to vykašlu,“ zopakoval Naruto za stolem, tentokrát to ale znělo rezignovaně. „Tak jo, na tohle nemám čas. Papír s popisem vaší mise někam zmizel, takže až dorazíte do Písečné, zajdete za Gaarou, který vám ji zadal, a on už vám to vys - “
„Já ale neřek´, že tu misi beru, Naruto-niichan!“
„Koukej zmizet, Konohamaru, nebo tě nikdy nenaučím Přemisťovací techniku!“ Ozvala se další rána a z hromady spadlo několik knih.
Ebisu a celý jeho tým se konečně otočili k odchodu. Když procházeli kolem mě, Ebisu se zatvářil překvapeně a zahuhlal cosi jako „Omlouvám se, Shikamaru-san“, přičemž ale zíral zarytě do země. Do té chvíle si mě zřejmě nikdo nevšiml.
„Shikamaru?“ zpozorněl hlas za stolem a neznatelnou mezerou mezi knihami na mě vykouklo jedno modré oko. Následovala i celá hlava: Naruto odklidil něco z té hromady na stole na zem, aby na mě pořádně viděl. Popravdě, vypadal ještě hůř než Ebisu.
„Posaď se,“ vybídl mě, ale nebylo kam, tak jsem zůstal stát. Zřejmě si toho všiml, poněvadž se omluvně zašklebil.
„Mít v tom všem tady pořádek je dost dřina,“ prohodil jakoby mimochodem a mávl rukou v bezradném gestu, „koukni třeba tady na ty věci na stole. To je všechno jenom účetnictví! V životě jsem o nějakým účetnictví neslyšel, než jsem se stal Hokagem, takže to všechno hodím Shizune na hlavu, až se tady staví. Támhlety dvě opice už tu skříň dávají dohromady půl dne. Jak se má člověk ksakru soustředit na takovou spoustu věcí, když mu sem neustále lezou lidi jako Konohamaru?“
Zkusil jsem mu ještě ze zoufalství navrhnout, že by na ten úklid mohl použít stínové klony, věděl jsem ale, že jsem prohrál. V duchu jsem tomu zatracenýmu manipulátorovi Kakashimu přísahal krutou pomstu, a to ani nejsem Uchiha.

Od toho dne jsem v kanceláři Hokage pečený vařený. Temari se občas ptá, proč se tam vlastně rovnou nepřestěhuju. Namísto vymýšlení geniálních strategických plánů („Vždyť máme mír, tak co chceš vymýšlet, dattebayo!“), pozorování mraků („To můžeš tady z okna, dattebayo!“) nebo hraní shogi („Vždyť s tebou nikdo nechce hrát, protože každého porazíš, dattebayo!“) teď celý den pobíhám po té příšerné místnosti jako radioaktivní veverka a hledám jeden papír za druhým. Je tu sice dokonalý pořádek, Naruto ale tvrdí, že tomu mému systému nerozumí, a neustále po mně něco chce.
Účetnictví jsem převzal taky, poněvadž Shizune se kanceláři obloukem vyhýbá. Nestal jsem se poradcem, stal jsem se sekretářkou.
Jsem z formy, moje nadměrná inteligence se prudce propadá pod červenou výstražnou čáru, bolí mě hlava a nejspíš budu potřebovat brejle. Jsem na tom ještě hůř než ti dva frajírci od brány. Vlastní žena se mi směje. Vlastní dítě mě poráží v shogi. Je to otrava.
Na to, abyste se stali největším zoufalcem v Konoze, potřebujete být mladý nadějný génius, ženatý se sestrou Kazekageho, který je své vesnici natolik oddaný, že svému Hokagemu nedokáže nic odmítnout. Nepotřebujete Sharingan, ani se nepotřebujete jmenovat Sasuke, Itachi nebo Madara.
Potřebujete být Nara Shikamaru.

Přemýšlím, jestli tohle nepojmu jako závěť.