Ameno 13

Setkání

„Když jsme se šli podívat na Kankura a Temari, tak jsme potkali Ma…“
„Co je to za dobrou zprávu!?“ Shikamaru přerušil Gaaru uprostřed věty. Ten se jen usmál.
„Kankurou se právě probral.“ Naruto se na Shikamara usmál a zvedl palec ve stylu Gai pozdrav. Narova nevěřícná tvář by v tu chvíli byla dokonalou předlohu pro sochaře. Pořád nemohl uvěřit té jedné větě. Kankurou se probral. Temari je zachráněna… a Neji samozřejmě taky.
„Už jsme s ním mluvili a prý se okamžitě pustí do zkoumání jedu. Doktoři mu to sice zakazují, ale on vyvádí jak malý kluk, kterému někdo ukradl oblíbenou hračku. Chce ten jed prozkoumat. A jestli to půjde, tak ho vyrobit a používat ke Karasu. Ale nejdříve prý vymyslí protijed.“
„Na to prý máme vzít jed.“ Naruto dodal a znova se usmál. Shikamaru se němě rozešel. Kráčel tam, kam ho nohy nesly. Kluci na něj jen udiveně zírali, ale nechali ho jít. Jeho nohy ho donesly až před pokoj, na jehož štítku bylo napsáno:
„TEMARI A NEJI, NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN, NÁVŠTĚVY NEPOVOLENY.“
„Snad brzy návštěvy povolí.“ Po krátké odmlce se Shikamaru rozešel proti dveřím a vzal za kliku. Bylo otevřeno a tak vstoupil. Rozhlížel se po pokoji. Všude samé hadičky a pípací přístroje. A samozřejmě ten odporný zápach dezinfekce a ještě něčeho, co Shikamaru nedokázal identifikovat. Pohled mu sklouzl na tmavou hadičku. Pohledem jí sledoval až na konec. Tam uviděl Nejiho. Vypadal jako někdo jiný. Byl pobledlý, všude obvázaný a jeho pečeť na čele byla takřka neviditelná. Rozhlídl se znova po místnosti. Za Nejim, na druhém konci pokoje viděl další postel. Chtěl se tam rozejít, ale čísi ruka ho vytáhla zpět z místnosti.
„Sakra! Neumíte číst? Tam nemáte co dělat!“
„Pardon, chtěl jsem vidět svojí ženu… Tedy snoubenku… Vlastně…“
„Chlape, co to plácáte? Vzpamatujte se! Je mi jedno, jestli tam leží vaše žena, snoubenka, nebo kdo vlastně, ale je tam vstup zakázán.“ Shikamaru pohlédl do obličeje starého, větrem ošlehaného doktora, který vypadal jako by celou noc nespal.
„Omlouvám se. Kde leží Kankurou?“
„Jste rodinný příslušník?“
„No…“
„Takže nejste. Je mi líto, ale návštěvy pouze pro rodinné příslušníky. Teď mi dovolte, abych vás vyvedl z této chodby.“ Ani nečekal na Shikamarovi odpověď a tlačil ho směrem k východu.
„Promiňte, ale já se z nemocnice nehnu.“ Zaprotestoval Shikamaru a pomocí čakry se zachytil na prahu dveří nemocnice. Doktor se na něj zamračil.
„Prosím Vás, pane doktore. já se o něj postarám. Vy si běžte domů odpočinout, měl jste náročnou noc.“ U východu se objevila Matsuri. Doktor na ni vrhl jeden ze své sbírky naštvaných pohledů, pustil Shikamara a nasupeně odkráčel.
„Díky.“
„Není zač. Předpokládám, že si chtěl navštívit Temari co?“
„Hmm… Jo.“
„Tam opravdu nesmíš. Tam mam zákaz chodit i já, i Gaara.“
„Chtěl jsem jí vidět.“
„Chápu. Zavedu tě ke Kankurovi- Řekli ti kluci že se probral?“ Shikamaru jen přikývl. „Myslím, že najdete společnou řeč. Ten doktor totiž ztrávil celou noc u Kankura a když se konečně probral, první na co myslela byla Temari. Tak dlouho do něj hučel, až mu doktor řekl, jak na tom je. No a to měla za následek, že Kankurou zase začal na doktora, že vymyslí protijed, ať mu přinesou trochu jejich krve a kůže… a takhle vyjmenoval skoro vše, co se dalo.“ Matsuri se tiše zasmála Kankuroově horlivosti.
„Tak pojď.“ Matsuri rázně vykročila vpřed a za chvilku stáli před dveřmi s nápisem “KANKUROU“.
„Dále.“ orvalo se po zaklepání. Shikamaru a Matsuri tedy vstoupili. Po pokoji byli všude rozházeny nějaké svitky, části loutek, několik zkumavek a ještě nějaké předměty neidentifikovatelného tvaru, natož pak jejich využití.
„Ahoj, co vy tady?“ Kankurou se na ně vřele usmál.
„My… Máš tady nehorázný binec.“ Matsuri si dala ruce v bok a rentgenovýma očima prohlížela pokoj.
„Pardon, ale doktoři mě nechtějí pustit domů, tak jsem si domov musel přinést sem.“
„Jak se v tom můžeš vyznat.“
„Hmm… Vyznám. Shikamaru?“
„Jo?“
„Trochu se usměj ne? Nemrač se na celý svět a nezaplavuj ho smutkem. Tváříš se, jako by už nebyla naděje. Pojď sem a podej mi prosím támhleten svitek.“ Shikamaru došel tam, kam ukazoval Kaňourův prst. Chvilku pozoroval svitky. Nevěděl, který vzít, nakonec se rozhodl, že vezme ten spodní. Rozhodl špatně a tak se musel vrátit pro ten na vrchu. Psalo se v něm o všemožných bylinách, o kterých ani Shikamaru nevěděl že existují.
„To je seznam jedovatých kytek a jejich příznaky otravy.“
„A už něco máš?“
„Zatím ne. Jejich krev mi moc nepomohla, jelikož už je naředěna cizí krví.“
„Tak jak to, že se ta krev už nesráží?“
„Mám podezření, že se to krví rozneslo jen po těla, ale nenapadá to krev ale buněčnou stavbu. Takže tím pádem by se krev hezky srazila, ale rána se nezacelí.“
„Já myslel, že k zacelení ran jsou potřeba krevní destičky, které jsou obsaženy v krvi.“
„Máš pravdu, ale ty se potřebují k něčemu uchytit. K nějaké zdravé buňce. Jestli se přichytí k té nemocné, je velká pravděpodobnost, že když se jich tam nahromadí víc, strup se jednoduše odloupne. A řekl bych, že Temariino tělo, i Nejiho, není dostatečně fit, aby si stíhalo ty destičky vyrábět. Je sice pravda, že do nich pumpují krev, ale není to jejich krev, což znamená jejich destičky. Ony potřebují čas si přivyknout prostředí, které je určitě jiné něž u bývalého majitele.“
„Aha, chápu. Můžu ti nějak pomoc?“
„Jasně. Studováním těchto svitků bychom měli něco zjistit. Jestli ne, budu muset zkusit metodu buď a nebo. A to bych nerad.“
„Chápu, malá pravděpodobnost úspěchu.“ Kluci se tak zapovídali, že si ani nevšimli, že je Matsuri už opustila. Měla schůzku a pozdě rozhodně přijít nechtěla.
Po hodině nudného hledání si Kankuro s Shikamarem dali pauzu. Protáhli ztuhlé svalstvo, něco pojedli a popili.
„Chci si jí vzít.“
„Co?“ Kankurou nejprve nepochopil jeho větu.
„Před touhle misí jsem ho koupil.“ Shikamaru vytáhl malou krabičku a její obsah ukázal Kankurovi.
„Bude se jí líbit.“