Dech smrti 01

NIKDO:

Klidně procházela rušnými ulicemi Konohy. Nevšímala si všech upřených zraků, které se dívaly na ni. Byla na to zvyklá. Stala se středem pozornosti už od doby, kdy ji jako malé zabili dosud neznámí ninjové rodinu. Byla obětí omluvných pohledů, což nesnášela, nesnáší a vždycky bude nesnášet.
Od té doby už to nebyla ta veselá holka, ale uzavřela se do sebe. Nechtěla s nikým mluvit, protože ji všichni litovali…
To je ten důvod, proč je teď v Konoze. Pocházela ze země vodopádů a až teď, v patnácti letech se rozhodla odejít. Všichni ji probodávali upřenými pohledy, které se ani trochu nesnažily skrývat zvědavost, obdiv a trochu i strach. Ano, byla zvláštní. Barva vlasů a očí se jí měnila podle nálady, pocitů a chutí. Byla to opravdu silná kunoichi. Doufala, že zde bude moct začít nový život, a že nikomu neřekne o své minulosti. Doufala, že se zde změní a bude mnohem šťastnější a věděla že to nějakou chvíli potrvá. Přeci jenom už je sedm let nešťastná a zamlklá. Její jméno bylo poněkud neobvyklé. Mitsuki Ulari. Měla Kekkei Genkai a dobře ovládala genjutsu. Její vrozená schopnost byla proměna do anděla smrti. Bylo skoro nemožné ji přemoci, ale všechno jde.

POHLED MITSUKI:

Procházela jsem ulicemi Konohy s malým koťátkem Mitsi v náručí. Uklidňovala mě. Upřených pohledů stočenými mým směrem jsem si nevšímala. Alespoň jsem se o to snažila. Nějakým způsobem jsem potřebovala najít budovu, kde sídlila pátá hokage Tsunade. Opravdu jsem nevěděla, kudy se mám vydat. Rozhodla jsem se, že se zeptám prvního člověka, který na mě nebude koukat jako na retarda.

Je sice pravda, že normálně mám špatnou náladu, ale od dneška jsem chtěla žít novým život. Vymazat svou pochmurnou minulost.

První člověk, který se nedíval na mě, ale do země byl nějaký kluk s havraními vlasy, rozčepýřenými do všech stran. Namířila jsem si to k němu.

„Nevíš, kde je budova Hokage?“ Zeptala jsem se lhostejným hlasem. Říkala jsem, že se musím ještě učit. Neumím být moc milá. Přece jen v mé minulé vesnici mě nazývali „Stroj bez emocí“. Zabila jsem hodně lidí, než by někdo mrknul okem.
„Vím.“ To bylo všechno, co z něj vypadlo.
„A řekneš mi to?“ Pokusila jsem se z něj tu informaci dostat. Kouknul se mi do očí. Měl je černé jako uhel.
„Jdi rovně a pak zahni do leva. Na konci ulice projdi průchodem a zaboč do prava, pak jdi rovně….“ Dál jsem ho neposlouchala. Už jsem zapomněla jeho první větu. Jsem sice dobrá bojovnice, ale nejsem žádný génius.
„Všechno?“ Vyrušilo mě z přemýšlení, co byla jeho první věta.
„Hmm.“ Vymáčkla jsem ze sebe to namáhavé slovo. Tak se zeptám někoho jiného.

Nějaká holka po mně začala házet kunaje. Sice jsem se všem vyhla a ten poslední chytila mezi prsty, ale nechápala jsem, proč to dělá.
„Co je?“ Osopila jsem se. Sršely z ní blesky. Musela jsem se zašklebit.
„Jak se opovažuješ oslovit Sasukeho?“
„Ehh… koho?“ Vypadlo ze mě. To už asi nepřekousla. Začala kolem mě nesmyslně pobíhat a házet kunaje. S nezájmem jsem se všem vyhnula bez jakékoli námahy. Ta je teda slabá a to jí může být asi tak jako mě.
Protože mě to už nebavilo, tak jsem to chtěla ukončit. No řekněte, koho by to asi tak bavilo, že jo.
„Já nechápu, o co ti jde“. Spustila jsem klidným hlasem.
„No přece o Sasukeho.“ Ukázala na toho hezkého kluka s havranímy vlasy.
„To je Sasuke? A kvůli němu se mě snažíš zabít?“ Naštvala jsem se. Teď už zpozorněl.
„Stejně by se ti to nikdy nemohlo povést. A nevíš kde je budova Hokage?“
Černovlásek, Satuke nebo jak se jmenoval, jen zakroutil hlavou.
„Jak se na tohle v takové situaci vůbec můžeš ptát?“ Vyjela na mě. Sice jsem zase vůbec nevěděla o čem to tu mluví, asi jsem fakt tupá jak poleno, ale dneska jsem se rozhodla, že se ničím nenechám vytočit a nikoho nezabiju.

„Jestli ti jde zase o toho Satsukeho nebo Sasumeho nebo co, tak já radši jdu. Nebudu tu s tebou ztrácet čas. Jsi otravná.“ Náhodou jsem byla milá, oproti tomu, jaká jsem normálně. Otočila jsem se a mířila jsem si to někam pro mě do neznáma. Slyšela jsem, že po mě jde zase házet těma svýma směšnýma kunajema, ale byla jsem už líná uhnout. Zabodlo se jich do mě asi deset. Bolest jsem nevnímala. Kvůli tvrdým tréninkům jsem na tohle byla zvyklá. Všichni se na mě dívali fakt divně a černovlásek si mě měřil zaujatým pohledem.