Vzpomínky, které málem odvál čas 01 - Řeknu vám pohádku...

Moc se to nezdá, ale čas nesnesitelně letí. Než by se člověk vůbec stačil vzpamatovat, pomalu je na čase dospět. Jenže problém je, že nejrychleji odejdou právě ty nejkrásnější roky. Možná nebyli zrovna nejkrásnější, jaké by být mohli, ale rozhodně nejklidnější.

Nádherné období. Bylo mi asi něco kolem patnácti. No, taky to asi nebylo zas tak ideální. Ostatně celý můj dosavadní život byl takový chaotický. Ale abych nepředbíhala. Tehdy jsem měla přátele, spoustu přátel a prožila svou první lásku. Ti lidé, které jsem, ani ne zas tak dávno, znala, mě bez řečí přijali mezi sebe. Tak mě napadá, že bych asi měla začít, jak jinak než od začátku.

Narodila jsem se v jedné malé vesničce v Zemi Vodopádů někdy u hranic se Zemí Ohně. Na jméno si už bohužel moc nepamatuju. Stejně jsem se tam moc dlouho nezdržela. Matka zemřela při porodu a k otci jsem taky zrovna dvakrát nepřilnula. Věčně mi připomínal, že jsem ji zabila. Popravdě jsem se od něj nikdy ničeho jiného než výčitek nedočkala. Vlastně moje vzpomínky z raného dětství za moc nestojí. Mohlo mi být něco kolem pěti nebo šesti, kdy vypálili naši zdánlivě bezvýznamnou vesničku ANBU ze Suny. Jak jsem se později dozvěděla, byl to zastrašující akt mezi dvěmi zeměmi.

Mezi ohořelými troskami našel jeden z útočníků malou holčičku, která na sobě neměla ani jen škrábnutí. Okamžitě si uvědomil, že za tím něco bude. Jistě, ta holčička jsem byla já. Vzali mě sebou domů. Já si ale na cestu nepamatuju, protože jsem z toho šoku upadla do bezvědomí.

Jediné, co si pamatuji je pokoj, ve kterém jsem se probrala. Za nějakou chvíli ke mně přišla nějaké žena a začala se o mě starat. V ten moment se mi taky začali vybavovat výjevy z onoho pekla, které jsem zažila. Dokonce i dnes mě ty hrozivé scény zastihnou a to jako noční můra.

Zřetelně si pamatuji, jak mi z očí vyhrkly slzy. Hned mě začala utěšovat. Potom se ptala na nějaké věci. Mlčela jsem. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Před očima jsem stále měla ty plameny, slyšela křik a cítila pach spáleného masa. Mluvit jsem prostě nemohla, nešlo to. I na svůj malý věk jsem dokázala pochopit, že jsem právě u těch lidí, kteří to způsobili.

Jenže ta žena, no, mohlo jí být tak něco kolem dvaceti, působila pár let jako moje matka. Byla velmi trpělivá. Mám pocit, že mě mohla mít i ráda.

Vzpomínám si, že na mě neustále mluvila. Bohužel se ale nikdy nedočkala oboustranné konverzace. Stále jsem totiž zatvrzele odmítala mluvit. Jelikož jsem jí tak nikdy nemohla říct své jméno, začala mi říkat Arisu. Díky tomu se mi moje původní jméno vymazalo z paměti. Zato její jméno jsem si vymazala úmyslně. Vzpomínat na ni je pro mě někdy až příliš bolestné. Byla pro mě něco jako matka. Pamatuji se, jak mi neustále připomínala, že jsem výjimečné dítě.

Nebyl to ani rok co jsem se „ přestěhovala“. Za tu dobu jsem si už docela zvykla na prostředí. Mí „zachránci“ se z ničeho nic rozhodli, že začnou s mým výcvikem. Nechodila jsem na akademii, nýbrž mi přidělili soukromého lektora. Vlastně jich bylo víc. Každý z nich se specializoval na něco jiného. Ze začátku si se mnou nevěděli rady. Stále jsem nemluvila a nevěřila cizím lidem. Po nějakém čase se to ale zlepšilo a já se začala učit.Všichni se dokázali shodnout, že se učím celkem rychle. To ale neznamená, že bych to měla nějak lehké. Právě naopak. Musela jsem pracovat každý den až do vypuštění duše. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné.

Trvalo dva roky, než jsem si uvědomila, čím že to jsem tak výjimečná…
V devíti letech mě pustili ke geninským zkouškám. Byla jsem tam nejmladší a jako jedinou mě nepřiřadili k žádnému z týmů. Dál pokračoval můj výcvik. Tedy, žádné mise jsem neplnila. Válka s Listovou byla na spadnutí a na takové hlouposti nebyl prostě čas. Sice měla vesnice už nějakou dobu jinchuurikiho, ale ten byl v ten moment celkem nepoužitelný ve větším měřítku. To já zase ano. V tu dobu jsem byla největší naděje Suny vyhrát možnou válku. V jedenácti jsem zvládla chuuninskou zkoušku. Pořád žádná mise. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, jen mí vrstevníci se na mě dívali skrz prsty. Jediný člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout byla „ máma“. Vždycky jsem u ní našla útočiště.

Jednoho krásného dne jsem konečně dostala svoji první misi. Bylo mi čtrnáct a už nějakou dobu jsem byla jounin.

Pomalu jsem rozvinula svitek s popisem mise. Zatmělo se mi před očima. Nejspíš to bylo myšleno tak, abych dokázala svoji věrnost vesnici. Už od začátku jsem věděla, že tohle rozhodně nedokážu. Nemohla jsem zabít svého nejbližšího člověka. Rozhodně ne. Nebylo nad čím přemýšlet. Musela jsem pryč. Domů jsem nemohla, hrozilo, že bych už nedokázala odejít. Ještě dnes mě mrzí, že jsem se ani nerozloučila…