Pít či nepít :D

Budu vám vyprávět příběh, který se stal letos v květnu, v den mých 18 narozenin...
Poslední, co si pamatuji je, že vcházím dveřmi do naší oblíbené hospůdky, abych s kamarády oslavil plnoletost. A potom ...
Probouzím se na neznámém místě, hlava bolí (ta smršť míchaných koktejlů nebyla nejlepší volba). Otvírám oči a nade mnou stojí tři muži v maskách ANBU.
"Ty v**e, kam ses to dostal?" říkám si.
"Tady je snad nějaký cosplay sraz," to bylo první, co se mi zformovalo v polospícím mozku.
Jeden z těch tří promluvil: "Kdo jsi a co tu děláš?"
Na to mu odpovídám: "Taky bych to rád věděl."
Moje odpověď jim asi nestačila, pokukují jeden po druhém, šeptají si, až jeden řekne: "Vezmeme ho k Hokage-sama."
Můj mozek pomalu dohání tělo, probouzí se. Začíná mi docházet, ze jsem se nějak dostal do světa mého oblíbeného anime. Strážní ninjové mě dovlekli do malé místnosti bez oken, připoutali ke zdi a než jsem si stačil zvyknout na nepohodlnou polohu, vstoupily dvě ženy. Podle uctivé vzdálenosti, kterou druhá dodržovala, se dalo poznat, že se jedná o podřízeného. Skupinku uzavíral zvláštní pes... počkat, to není pes,... to je... prase!
„Tsunade-sama, to je ten narušitel!“ podával hlášení jeden z ANBU.
V hlavě se mi honily jenom dvě věci. Co se to, sakra, děje? A naprosto nepatřičně k situaci, ve které jsem se nacházel, mi v hlavě znělo - ona je má vážně tak velký!
„Už něco řekl?“ zeptala se Tsunade hlasem, ze kterého byla cítit zlost.
„Ne,“ odvětil ANBU.
„Aha,“ usmála se škodolibě. „Zavolejte Ibikiho!“ pokynula ne jednoho ze strážců.
Za chvíli se objevil vysoký muž v černém plášti, pokrytý jizvami a popáleninami. Ibiki, Morino Ibiki. Není snad nikdo, kdo by ho neznal alespoň z doslechu.
„Nebojte, hokage-sama, já z něj všechno dostanu.“
Polkl jsem hrůzou.
„On mně bude vyslýchat? On? On mě bude mučit! To ne! Nechci vypadat jako on!“ křičel jsem v duchu.
Po deseti minutách s tím ďáblem jsem byl odhodlaný říct, že jsem naplánoval vraždu třetího Hokage, dát jim PIN od kreditky a třeba se i přiznat, do kdy jsem se počůrával.
Po výslechu jsem byl odveden k Tsunade. Trošku to zkrátím. Z výsledku výslechu usoudili, že jsem asi ztratil paměť nebo na mne použili jutsu s proměnou vzpomínek.
„Nepředstavuje žádnou hrozbu, Tsunade-sama,“ oslovuje ji Ibiki.
„Můžeš jít, kluku, byl to omyl....“ říká mi Pátá.
„Kam asi jako mám jít? Vždyť tu nikoho neznám! Co tu mám dělat?“ křičel jsem na Tsunade.
Výhružně na mě pohlédla. Potměšile se usmála a položila mi otázku: “Chceš nějakou práci?“
Moje oči se rozzářily.
„Jasně! Chci!“ odpověděl jsem nadšeně. Můj sen se splnil, budu ninja jako Naruto.
„Dobře, budeš můj osobní poslíček!“
Já, osmnáctiletý chlap, jsem skončil jako pucflek! Myslím, že hůř jsem dopadnout nemohl.
„Hned mám pro tebe úkol,“ pokračovala ta... dáma, zalovila v zásuvce stolu a vyndala mapu a nějaké peníze.
Možná chce, abych doručil tajnou zprávu na vzdálené bojiště! Super, tady můžu předvést své kvality a možná, možná uznají, že bych se mohl učit na ninju!
„Tvoje první mise je doručit dvacet čokoládových tyčinek se zlatými lístky z cukrárny u Tenši do 12:00 sem, k mým rukám.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal....
„Určitě bych byl dobrý ninja,“ přemítám cestou z budovy. „A já musím dělat tohle. To je ještě horší, než Narutovo venčení psů!“
Podle mapy jsem došel k cukrárně, koupil čokoládové tyčinky a napadlo mě, že bych si zpáteční cestu mohl zkrátit přes malé cvičiště, které bylo zakreslené na mapě.
Uprostřed cvičiště stála velká dřevěná budova. Na první pohled bylo poznat, že se o ni nikdo pořádně nestará, byla v dezolátním stavu. Na dveřích jsem četl : HORKOKREVNÉ DOJO.
„Můj sen stát ninjou se nakonec vyplní!“ vykřikl jsem radostně. „Stanu se žákem mistra v tomo dojo a všichni budou zírat.“
Zaklepal jsem a z budovy se ozvalo: “Vstupte.“
Vcházím a nestačím se divit - uvnitř je budova zchátralá ještě víc než zvenčí. Oslovím postavu stojící naproti mně, skrytou ve stínu. Podle siluety poznávám, že je to muž.
„Moje jméno je SCERY a chtěl bych...“
Přerušil mě: “Vím, co chceš.“ A zmizel.
Rozhlížím se okolo sebe. Nikde není! Najednou se objeví přede mnou a křičí:
„Bojuj, vyzyvateli!“
„Co?“ mihlo mi hlavou a poslední, co si z toho pamatuji, je jeho pěst, přibližující se ke mně... prásk...
Probírám se na trávníku před dojo, nevidím na jedno oko. Budova dojo se nahnula ke straně, vypadala jinak, než předtím. Vedle dveří byla jako další vchod díra, kterou jsem udělat při svém letu ven.V díře stála postava v zeleném úboru, i s jedním fungujícím okem jsem neměl pochyb - byl to Rock Lee.
Vesele vykřikl: „Moje mládí vyhrálo nad tvým!“
„Ale já se chtěl od vás učit!“ zařval jsem na něj. Odpovědí mi bylo jen hrobové ticho.
„Tak to jsi měl říct dřív,“ nakonec nešťastně hlesnul Lee.
„Jaksi jsem se nestihl dostat ke slovu,“ odpovídám.
Lee se usmívá, i když mně do smíchu moc není.
„Jak jsi říkal, že se jmenuješ? SCERY? Já jsem Rock-Lee. Dobře, přijmu tě za svého žáka.“
„Děkuji, Lee-sensei,“ odpovídám radostně. Vypadá to, se mu oslovení sensei opravdu líbí.
„Tak, můj milý žáku, dáme se do tréningu.“
„Lee-sesnsei, teď hned ještě nemůžu, plním misi pro Tsunade.“
„Škoda, SCERY-kun,“ odpovídá zklamaný Lee.
Pomalu se zvedám ze země a nemůžu najít krabici s čokoládovými tyčinkami. Rozhlížím se na všechny strany.. Proboha, Lee na ní stojí! Tyčinky pro mou velitelku jsou na padrť. Jsem smířený s osudem. Ona mě za to zabije. Lee se omlouvá, i když život mi tím asi nezachrání...
Věřte nebo nevěřte, jestli se to stalo, pravdu znám stejně jenom já.