Zpráva, aneb jak jsem k Narutovi přišla (část 2.)

„Shikamaru-kun?“ zaklepala jsem na dveře lesní chatky, protože jsem odtamtud slyšela hlasy. Když jsem se nedočkala odpovědi, otevřela jsem dveře a zůstala zírat na mého miláčka, jak leze po tý couře z písečný. Jakmile si mě všimli, pochopitelně toho nechali.
„Mistra-chan, to není jak-“ začal mlžit Shikamaru, ale Temari mu do toho skočila.
„Tohle je ta Mistra?“ začala si mě kriticky prohlížet. „Máš pravdu, moc hezká není. Malý prsa, zplihlé vlasy…“ V tu chvíli se ve mně probudila ta skrývaná touha. Šáhla jsem po kataně.
„Je mi jedno, jestli jsi sestra kazekageho, zabiju tě,“ zavrčela jsem a rozběhla se proti ní. Nestačila jsem jí zasadit ani první ránu, když mě něco zadrželo. Můj stín byl spojený s tím Shikamarovým.
„Mistro poslouchej mě,“ snažil se.
„Tebe taky zabiju, ale nejdřív tě budu mučit, dokud nebudeš škemrat, abych to už skončila a až tě zabiju, zase tě oživím a budu to pořád opakovat!“ do očí se mi najednou začaly hrnout slzy, jak se mě vyprchával vztek, jsem se nemohla ani pohnout. Nakonec jsem se zmohla jen na jednoduchou otázku: „Proč?“ A ani na tu jsem nedostala odpověď.
„Jdi domů, Mistro, ano? Zapomeň, že mezi námi něco bylo.“ Cítila jsem, jak jeho jutsu povoluje. Pomalu jsem přikývla a počkala, až mě úplně pustí. Když to udělal, švihla jsem ho katanou přes obličej a aspoň trochu pyšně jsem odešla.
Cestou domů jsem se chtěla stavit aspoň v Ichiraku, abych si zvedla trochu náladu miso ramenem, ale ten plán mi zhatil Konohamaru s kýblem zelené barvy, který až obdivuhodně přesně přistál na mojí hlavě. Jeho problém, že už jsem byla namýchnutá. Chytila jsem ho dřív, než stačil mrknout okem.
„Mistra-san, já nevěděl, že to jsi ty,“ snažil se mi vykroutit.
„Pohádky si vyprávěj doma babičce,“ zavrčela jsem a pevně ho chytla pod krkem.
„Kch. Ne-nezabíjej mě,“ vysípal.
„A kdo řekl, že tě zabiju? Jenom si budeme hrát,“ vytáhla jsem z kapsy kus lana a pevně ho svázala.
„H-hey, co chceš dělat?“
„Sklapni,“ zacpala jsem mu pusu kusem látky a začala i s ním šplhat po monumentu hokagů. Nakonec jsem ho přivázala na hlavě Yondaimeho a vrátila se domů s dobrým pocitem, že když se bude snažit rozvázat, spadne z pár stovek metrů.
Když jsem přišla domů a viděla jsem se v zrcadle, začala jsem si prohlížet ty partie, které Temari kritizovala. A ta zelená barva od Konohamara… Musím to ze sebe nějak dostat, Začla jsem se štrachat ve skříni.
„Kde je to blbý ředidlo?“ brblala jsem si pro sebe.
„Ředidlo ti nepomůže.“ Ten kluk si nedá pokoj.
„A co mi teda pomůže?“ otočila jsem se na něj naštvaně. „To to mám oholit? Nebo se smířit s tím, že vypadám jako vodník?“ Kabuto mě chytil za ruce a něžně posadil na vanu.
„Chvilku počkej, ano?“ napustil do umyvadla vodu a vylil do toho nějakou růžovou tekutinu. „Namoč si do toho vlasy,“ poradil mi.
„Co to je?“
„Ještě pro to nemám jméno,“ narovnal si brýle.
„Takže jsem tvůj pokusný králík?“ zatvářila jsem se uraženě.
„Ale moc hezký králíček,“ sám vzal moji hlavu a začal mi mýt vlasy.
Pak jsem s ním odešla. Jediný člověk, kterého jsem v konoze měla ráda mě zradil a Konohamarovy vtípky byly poslední kapkou.
A teď jsem tady, v organizaci Orochimaru-sama.
„MISTRO!“ odhodil Orochimaru mou zprávu na zem. „Chtěl jsem, abys popsala obranu konohy, ne tvůj osobní příběh!“
„Tak jsem se nechala trošku unést, no,“ nevině jsem pokrčila rameny. „A navíc, nebyla jsem to já, kdo mě sem pozval. A teď chci vědět proč.“
„Máš v sobě démona. Ne bijju, ty jsi démon sama, jenom ho v tobě v konoze potlačili. Bude zábava, když ho právě oni uvolní.“
„Nechápu, upřesni to.“
„Dnes večer se v konoze koná ples, jestli si pamatuješ. Půjdeš tam a zabiješ koho jen budeš chtít. Nemilosrdně. Krutě…“ zasnil se Oráč. Přikývla jsem. Konoha mi toho provedla už dost, tak se aspoň pomstím.

Večer jsem do sálu, kde se konal ples, vešla opravdu sebevědomě. V dlouhých černých šatech a s Kabutem po boku jsem si vyhlížela svou oběť. Vlastně jsem už měla vybráno, jen jsem ho nikde neviděla.
„Ahoj kočičko,“ ozval se za mnou známý, ale přiopilý hlas. Měla jsem škrabošku, aby mě nikdo nepoznal, tak jsem se na něj otočila a dala svému doprovodu znamení, že mám vybráno.
„Ty jsi ten génius z klanu Nara, že?“ hrála jsem cizinku, ale pohled do jeho tváře mě trochu vyděsil. Jizva, kterou jsem mu udělala se táhla přes celou tvář a jen zázrakem jeho oko zůstalo nepoškozené. Aspoň tak tedy vypadalo.
„Joo, a byl bych větší génius, kdybych dnešní noc strávil s tebou,“ opilecky se usmál a natiskl se na mne. Přes jeho rameno jsem uviděla nakrknutou Temari, jak nás sleduje, takže jsem okamžitě souhlasila a šla s ním do jedné z menších místností, kde jsme měli soukromí.
„Bolí to moc?“ přejela jsem mu rukou po jizvě od mé katany.
„Jenom občas,“ přiznal.
„Udělám něco, co tu bolest ukončí.“ Vytáhla jsem dýku a bez soucitu jsem mu ji bodla do srdce. Bylo to o moc lehčí, než jsem čekala. Jeho bezvládné tělo jsem pustila na zem.
„Co jsi to udělala?!“ rozběhla se k jeho tělu Tem, která nás musela sledovat.
„Jen to, co si zasloužil.“ Toužila jsem po další krvi, po té její. Zrovna jsem se chytala dýku od Shikamarovy krve bodnout do jejího těla, když se na mě otočila a vyrazila mi ji z ruky.
„Za to zaplatí,“ vrhla se na mě a jako zbraň jí posloužil společenský vějíř s ukrytými čepelemi. Já ale byla připravena lépe. Rychle jsem ze záhybu svých šatů vytáhla kunai, ale jejímu prvnímu útoku jsem se vyhnula jen tak tak. Místo mého obličeje to odnesla jen maska, která spadla na zem a v Tamařiných očích se objevil záblesk překvapení.
„Ty?“ zeptala se nevěřícně.
„Slíbila jsem, že tě zabiju, ne?“ prudkým útokem jsem ukončila náš krátký rozhovor a pustily jsme se do sebe jako dvě kočky. Rány jsem přijímala i dostávala, ale oproti Temari jsem na tom byla o dost lépe. Na tom, co říkal Orochimaru bylo něco pravdy. Vyskočila jsem do vzduchu a vší silou jí kopla proti zdi. Stěna jakoby zázrakem vydržela, zato dívka z písečné vyplivla krev a svezla se k zemi.
„Chceš to pomalu nebo rychle?“ sklonila jsem se nad ní, když už se zdálo, že se nezvedne. Když jsem se nedočkala odpovědi, ale Tem se ani nezvedla, protože už neměla sílu, došla jsem pro dýku, kterou přišel o život i Shikamaru a přesným hodem jsem jí s ní proklála srdce. Usmála jsem se, protože mi to přišlo docela ironické a na zem vedle své bývalé lásky jsem hodila svou konožskou čelenku.