Zpráva aneb jak jsem k Narutovi přišla (část 1.)

Jako vetřelec v Konoze jsem to nikdy neměla lehké. Ne, nejsem žádný špeh, jen mě sem přistěhovali ze Skryté Mlžné. Moji rodiče byli vycvičeni ještě s ‚posledním testem‘ a mě vychovávali v ještě horším stylu. Například, když mi byly pouhé čtyři roky, musela jsem zabít svého malého bratříčka. Sice jsem poté dlouho plakala, ale časem jsem se naučila, že život je skutečně bahno a jenom sv**ě v něm umí chodit...

A teď jsem tady. Konoha. Ta mírumilovná vesnička. Když jsem jednou napadla svého spolužáka na akademii kvůli obědu, musela jsem být týden po škole. Ani Iruka-sensei se ke mně nikdy nechoval hezky. Časem jsem se sice naučila svoji touhu po krvi potlačit, ale navždy zůstanu outsiderem. I ten smrad Konohamaru si začal nějak moc dovolovat. Ale já tomu zmetkovi ukážu! Zlámu mu ru-
„Mistra-chan,“ ten kluk mě vytrhnul z mého plánu pomsty. Já ho...!
„Shikamaru-kun?“ to je přece můj sladký přítel. Šourá se ke mně sice, jako bych ho vůbec nezajímala, ale nadšení v očích se mu zamaskovat nepovedlo.
„Mistra-chan,“ objal mě, „stýskalo se mi.“
„Mně taky,“ políbím ho, celá šťastná, že už se vrátil zpátky z Písečné. On jediný mi rozumí…
„Sejdeme se večer u nás v oboře, ano? Teď ještě musím za Hokage.“
Přikývnu. „Budu tam,“ slíbím a už můžu leda zamávat jeho zádům. V poslední době se dost změnil…
No co, když ho miluješ, není co řešit. Radši se vydám k sobě do bytu a pořádně se připra-
„BUM!“ přímo za mnou dopadl na zem obří květináč. Nemeškám a pružně vyskočím na střechu nejbližšího domu.
„KONOHAMARU!“ chytnu šálu mizící za rohem.
„Já to nebyl!“ začalo se to škvrně hned bránit.
„A jak víš, co ti chci, hm?“
„Eh… noo… totiž…,“ došly mu výmluvy.
„Tak teď mě poslouchej ty spratku,“ nadzvedla jsem si ho do úrovně očí. „Ještě jednou uděláš nějakou kravinu, nějaký vtípek, tak tě rozsekám na nudličky a uvařím z tebe ramen, rozuměl?“
Než stačil vnuk Třetího aspoň kývnout, polilo mě horko. Přesněji, horká voda. Přes krev, co se mi hrnula do hlavy, jsem zaslechla Moegin smích a potomek Listové se mi vysmekl. Kvůli návalu zimy, který byl následkem vychladnutí vody na mém oblečení, jsem se na tu partičku prozatím vykašlala a spěchala domů.

Když jsem ze sebe svlékla mokré oblečení, začala jsem hledat ručník.
„Tady,“ podal mi ho kdosi a já si ho od něj vzala.
„Kolikrát ti mám říkat, že nemáš chodit do mého bytu, Kabuto?“ sušila jsem si vlasy a ani mě nenapadlo, že bych se před tímhle klučinou měla stydět.
„Gomen, ale Orochimaru-sama řekl, že bez tebe se nemám vracet.“
„Hele, Konohu sice nesnáším, ale to neznamená, že ji zradím.“
„Stejně to budu zkoušet dál.“

Ten večer jsem šla na schůzku trochu dřív. Dodnes nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale živě si pamatuji, co se stalo.