Jen normální holka - 17.Slepota

„Nic. Jestli jsem tě vylekala, tak se omlouvám,“ pípla Ant. Stále ještě nemohla mluvit moc nahlas. Divila se tedy, že ji Sakura slyšela. Po pár sekundách se totiž ocitla v jejím náručí.
„Antisho… ty mluvíš!“ usmála se šťastně Sakura.
„To znělo, jako kdybych byla dřív němá,“ zasmála se Ant štěkavým smíchem, ale hned přestala a nasadila uštvaný výraz. Smích ji bolel.
„Byla jsi. Pár hodin,“ odvětila Sakura, která jí změřila tep.
„Proč neotevřeš oči, Antisho?“ optala se jí Sakura, když si všimla, že je ještě neotevřela.
„Nejde mi to. Proto tě bráška zavolal. Vnímám jenom tmu,“ odpověděla Ant.
Sakura se zatvářila značně vyděšeně.
„Musím pro Tsunade!“ prohlásila dívka s růžovými vlasy a oknem vyskočila z pokoje a rozběhla se k budově Hokage.
„Tak jsem slyšela, že už můžeš mluvit,“ podotkla Tsunade, místo pozdravu, když ji tam její žákyně dotáhla. Násilím.
„Už to tak bude,“ odvětila Antisha. Ucítila, jak k ní Tsunade přišla. Pak se chvilku něco dělo, ale ona nepocítila žádnou změnu. Jen tam tak ležela a nic nedělala.
„Cítíš to vůbec?“ optala se jí Tsunade po pár minutách. Zaráželo ji, že nijak nereagovala na to, že se jí snažila nadzvednout oční víčko. Nechtělo se pohnout.
„Co mám jako cítit?“ opáčila Ant udiveně. Všichni tři se po sobě překvapeně podívali.
Tsunade pak něco zašeptala Sakuře a ta zmizela. Po chvilce se vrátila s obrovskou jehlou v ruce.
„Co s tím chceš dělat?“ obořil se Sasuke na Tsunade, které Sakura injekci podala.
„S čím?“ zajímalo Antishu.
„S ničím, drahoušku. Teď se ale chvilku nehýbej,“ pobídla ji Tsunade nezvykle mile. Antisha pochopila, že jde o něco vážného a nehýbala se.
„Co v tom bylo?“ otázal se Sasuke Sakury, která ho objímala kolem ramen, aby se nevrhl na Tsunade. Myslel si, že jeho sestra to cítila.
„Něco na uvolnění zatuhnutých svalů. Teď už bychom se jí na oči měly podívat,“ odpověděla Sakura.
„V čem co bylo?“ nechápala Ant.
„V jedné injekci, co jsem ti píchla do oka. Měly by se ti po ní uvolnit svaly, abych se ti tam mohla podívat,“ prozradila jí Tsunade. Ant pochopila, proč k ní předtím mluvila tím mateřským tónem.
„Nic jsem necítila,“ namítla Ant.
„To by se brzy mělo změnit. Teď se nelekni, jestli uvidíš hodně světla. Bude to šok po takové dlouhé tmě,“ řekla Tsunade.
Určitě něco začala dělat, ale Antisha nepocítila změnu. Pořád byla ve tmě.
„Otevřela jsi to oko nebo ne?“ zajímalo Ant.
„Nejde to. I když použiji chakru,“ vydechla překvapeně Tsunade.
„Opovaž se mě svou chakrou popálit!“ sykla na ni přísně Ant.
„Tsss,“ odsekla Tsunade dotčeně. Ale nevzdávala to. Vyzkoušela všechny léčebné postupy, které znala, ale řešení nenalézala.
„Jsem unavená a chce se mi spát. A myslím si, že už nemáš žádnou chakru. Jdi se zaměřit na věci ohledně vesnice a pracuj. Pokud na něco přijdeš, tak se vrať. Ale teď by ses měla zaměřit hlavně na zbytek mého těla. To by se mělo uzdravit. Až pak přejdeme na oči,“ prohlásila Antisha po několika hodinách léčení, které jí vyčerpávaly a způsobovaly migrénu. I Tsunade byla unavená.
„Máš pravdu. Tak já jdu. Ale čekej mě tu každý den, abych s tím pohnula. Dobrou noc,“ rozloučila se Tsunade a odešla. Musela se vyspat z toho vysílení.
„Nic tě nebolí?“ zeptala se Sakura Antishi.
„Nic. Jsem v pořádku. Jestli chcete, můžete jít. Stejně budu spát,“ pobídla je Ant.
„Dobře. Ale zítra mě tu čekej. A přivedu i někoho jiného,“ řekl Sasuke.
„Budu jenom ráda. Tak ahoj,“ rozloučila se s nimi Ant.
Oba ji objali a s přáním dobré noci odešli.
Ještě toho večera věděla celá Konoha, že se Antisha Uchiha probrala. Ale pár podrobností ohledně jejího zdravotního stavu zůstaly zatajeny veřejnosti.

Když všichni odešli, tak se Ant přetočila na bok a z úst jí uniklo pár bolestných stenů. Ale přežila to a podložila si rukou hlavu a pohodlně ulehla. Po chvilce začaly její polštář zmáčet slzy. Byla smutná. Chtěla u sebe mít Gaaru. Stačilo by jen vědomí, že je ve vesnici. Ale bála se někoho zeptat. Ale pak si vzpomněla na bratrův slib. A usmála se. Očekávala svého milovaného a přátele.
Ale pak opět začala plakat. Ze strachu, že už nikdy neuvidí. Ani koutkem oka nespatří Gaaru ani nikoho jiného. Ani památník lordů Hokage. A už vůbec ne ostatní lidi. A co boj?!
S pomyšlením na to, že už se nikdy nestane Shinobi usnula. V noci se jí ani nezdály sny. Jediným soubojem byla připravena i o ten podvědomý požitek snů. Ale zase to mělo výhodu – žádné noční můry!
S pomyšlením na to, že ji ten den přijdou navštívit její nejdražší se ráno probouzela a očekávala je.
Po několika hodinách čekání ve tmě se skutečně ozval zvuk otevíraných dveří. Po něm následovaly lehké kroky. Ant pak ucítila, jak jí ta osoba zkontrolovala puls a vytáhla jakousi hadičku z ruky a zapíchla tam jinou.
„Jsi vzhůru?“ zajímalo Sakuru, když udělala vše, co měla a posadila se vedle postele na křeslo.
„Jo. Jsi to ty, Sakuro?“ odvětila Antisha.
„Jistěže,“ usmála se Sakura. Ale Ant to neviděla.
„Kde je Sasuke?“ zajímalo Antishu.
„Má nějakou misi. Ale měl by se brzy vrátit. Místo něj jsem tu dnes já a až začnou návštěvní hodiny, tak ti sem přiletí tolik lidí, že se budeš divit,“ odvětila Sakura.
„Kdy začnou?“
„Asi tak za půl hodiny. Ale Naruto je už teď sbírá po celé vesnici.“
„Proč?“
„Aby mohli trhnout rekord – kolik lidí přijde za pacientem v jeden den. Jsou praštění.“
„Mě to nevadí.“
„Mělo by. Řekla bych, že zatím nevědí, že nemůžeš otevřít oči.“
„To neva. Aspoň se to dozví všichni najednou.“
„Máš pravdu. Nic tě nebolí?“
„Ne.“
„Fakt?“
„Nemusíš se mě na to ptát. Kdybych měla nějaký problém, tak ti ho řeknu.“
„Nemyslím si. V tomhle jsi jako Sasuke. Vyprávěl nám o tom, jak jsi se skácela. Tehdy v kuchyni v sídle Akatsuki. Až pak všichni zjistili, že tebe a Itachiho přepadli ninjové ze Zvučné…“
„Teď bych ti to ale fakt řekla.“
„Dobře. Budu ti věřit.“
„Předtím jsi mi nevěřila?“
„Ne. Dokážeš se skvěle přetvařovat.“
„To není pravda. Jsem šílená herečka.“
„V tom to je. Ty si to namlouváš úplně. Proto nevnímáš hru, kterou hraješ.“
„Mluvíš jako Naruto.“
„Neurážej mě!“ bránila se Sakura a rozesmála se. Ale Ant nasadila jenom lehký úsměv. Jako vždy.
„To měla být poklona,“ podotkla Ant.
„Fakt si myslíš, že to dotáhne na Hokage?“
„Nedotáhne. On jím bude.“
„Proč si to myslíš? Přece jen má v sobě Kyuubi.“
„To sice ano, ale pořád je to skvělý člověk a úžasný ninja. Pravá ukázka toho, kam se může člověk může dostat, když půjde za svým snem.“
„Uvidíme. Přece jen závisí na Tsunade, kdo se stane Hokage.“
„Ve vesnici není nikdo schopnější než Naruto. Možná tak Sasuke nebo Jiraya, ale Naruto je Naruto.“
„Hele, jak jsi myslela ten vzkaz pro Tsunade, že Jiraya není ve skutečnosti tak špatný?“
„Hodí se k sobě. Copak to není vidět?“
„Myslím si, že ne. Chovají se jako…“
„Ty a Sasuke. A vidíš, jak jste skončili!“
„Mluvíš o tom, jako kdyby to bylo navždy.“
„Bráška je stálý. A ty bys ho nezradila.“
„Pravda.“
„A máte správně nakročeno ke svatbě.“
„Myslíš?“
„Vím. Klape vám to spolu. Už se těším až mi budou po domě pobíhat malí Uchihové a já je budu učit jak házet s jehlicemi a Shurikeny. Dokážeš si představit Uchihy s růžovými vlasy?! Budou taaaaaak sladcí,“ utahovala si Ant z kamarádky. Podivné bylo, že se stále neusmívala.
„Házet jehlicemi?! Myslím si, že mé děti raději bude hlídat Naruto. Ty bys je ještě naučila svým zlozvykům,“ odsekla Sakura. Ani se nenadála a letěl na ni polštář.
„Jak jsi poznala, kde sedím?“ zarazila se Sakura, když jí polštář hodila zpátky.
„Snad slyším, ne?“ odvětila Ant.
„Tak dobře?“ nechápala Sakura.
„Asi mi už ostatní smysly začínají nahrazovat zrak,“ zamyslela se Ant. Ale nedomyslela, protože jí najednou do pokoje vtrhlo stádo slonů, nebo-li její přátelé vedení Narutem.
„Ahooooj!“ zakřičel na ni Naruto, jakmile ji uviděl a hned Antishu objal. Po něm i Neji, Shikamaru, Hinata, Ino, Shino, Kiba, Lee, Tenten a nakonec i Temari.
„Co tu všichni děláte?“ divila se Ant, když ji doobjímali. Několik jich nepoznala, ale nedělala si z toho těžkou hlavu.
„Přišli jsme tě navštívit, dattebayo,“ prohlásil šťastně Naruto.
„To jsem ráda,“ řekla Ant a poslouchali, jak si posedali na židle (v rohu byly na sobě naskládané pro případ rodinných návštěv).
„Tak co jak ti je?“ optala se jí Ino starostlivě.
„Dá se to. Bylo mi i hůř,“ svěřila se Ant.
„Hůř?! Kdy?“ nechápal Kiba. Vždy byl trochu pomalejší.
„Když mi to Hidan udělal,“ odpověděla Ant.
„Nezabila jsi ho potom?“ odvětil nechápavě Shino.
„Potom. Dost to totiž bolelo.“
„Kdo si začal s tím soubojem?“ zajímalo Leeho.
„Vlastně já. Dlouho jsem si to celé plánovala. Ale napoprvé se mi povedlo zabít jen Sasoriho. S Hidanem se bojovalo blbě.“
„Nebyl to náhodou ten nesmrtelný?“ opáčila Tenten.
„Byl. Ale jen díky svým rituálům. Já mu strhla řetízek a poškodila ruce, aby nemohl dělat znamení rukou. Předtím mi to udělal svou kosou. Je zázrak, že jsem nezemřela s ním.“
„Proč by jsi měla zemřít s ním?“ nechápal Naruto.
„Když někoho škrábla jedna z těch čepelí na jeho kose, tak to sepjalo jeho život s Hidanovým. Proto ho on nemohl zabít, ale Hidan ano. Taky do sebe načerpal soupeřovu chakru, a tak vždy dlouho a dobře bojoval.“
„Jak je to možné?“ zajímalo Hinatu.
„Nevím, ale asi to mělo něco společného s kultem, do kterého patřil. Před a po boji dělal jakési obřady.“
„Myslela jsem to, že jsi přežila,“ namítla Hinata.
„Nevím… ale asi to má souvislost s tím, že nemůžu otevřít oči. Vybralo si to svou daň.“
„Ty nevidíš?“ nechápal Naruto.
„Jasně, že nevidí, ty pako, když nemůže otevřít oči!“ prohlásil nevrle Shikamaru.
„Nehádejte se, kluci,“ zarazil je dívčí hlas. Antishi byl povědomý. Vzpomínala a pak jí to došlo.
„Temari…“ vydechla Ant překvapeně.
„Tak tys mě poznala, kamarádko?“ odvětila Temari a stiskla její ruku.
„Uposlechla jsi můj vzkaz nebo jsi tu jen na návštěvě?“ zajímalo Ant.
„Obojí,“ usmála se Temari.
„O čem to mluvíte?“ zajímalo Nejiho.
„To je jen mezi námi děvčaty,“ odvětila Temari a mrkla na Ant. Ale když si uvědomila, že ji nevidí, tak se stáhla a smutně ji pozorovala. Její přítel, Shikamaru, jí konejšivě objal okolo ramen a ona si položila hlavu na jeho rameno.
„Tak povídejte, co nového?“ naladila na veselejší vlnu Ant. Nikdo se nechytl. Dokud nepromluvil Naruto.
„Říkal ti už někdo, co vyvedl Konohamaru?“ zajímalo Naruta.
„Co zase provedl?“ odvětila hraně vyděšeným hlasem Antisha.
„Když měl volno…“ začal vyprávět Naruto příběh, v němž Konohamaru vletěl jako uragán do dámské koupelny a za ním Jiraya (sbíral tam inspiraci a on do něj vrazil) a pak Ebisu, který pronásledoval svého studenta. Prý ty ženy zmlátily Ebisu, protože ostatní utekli a Konohamaru to pěkně schytal. Až do odpoledne jí pak vyprávěli veselé příběhy z Konohy. Zvláštní bylo, že se pořádně nezasmála. Vždy jen lehce. Ale toho si nevšímali a radovali se s ní.
„Tak dost, mládeži. Pacientka musí odpočívat a vy jí tu hodláte roztrhat bránici. Ven!“ zavelela Tsunade, když tam přišla, aby ji zkontrolovala.
„Zase někdy přijdeme,“ slíbili Ant všichni.
„Ahoj,“ smutně se s nimi rozloučila Antisha.
„Vymyslela jsi něco?“ zeptala se Antisha Hokage, když se za jejími návštěvníky zavřely dveře.
„Pročítám různé knihy a snažím se na něco narazit, ale zatím nic. I když jsem na dobré stopě. Mohlo by na to fungovat mé speciální léčebné jutsu, ale to zatím nechci zkoušet. Počkám, dokud se něco nezmění,“ odpověděla Tsunade, zatímco jí kontrolovala všechny životně důležité funkce. Vše bylo v pořádku.
„Můžeš už se bezbolestně pohybovat?“ zajímalo Tsunade.
„Ne. Ale bolí to míň než včera,“ prozradila Ant.
„V tom případě zítra začneš cvičit chození. Sakura tě bude podpírat,“ opáčila Hokage.
„Dobře. Kdy už budu moct normálně jíst?“ zajímalo Ant. Dosud byla na kapačkách.
„Asi už zítra. Pokud ti nebude z té chůze nevolno,“ usmála se Tsunade.
„Dobře. Přijdeš i zítra?“ odvětila Ant.
„Určitě. Teď spi. Dobrou noc,“ popřála jí Tsunade a odešla.
„Dobrou,“ šeptla Ant do ticha a pohodlně se zachumlala do přikrývky. Opět na ni padla ta melancholie. Ale zmizela, jakmile usnula.
„Ahoj,“ pozdravila Ant, když se následující den ráno otevřely dveře do jejího pokoje.
„Dobré ráno. Jak ti je?“ opáčil mužský hlas a Ant uslyšela vrznout nohy židle, na niž se neznámý návštěvník posadil. Chvilku vzpomínala, kde slyšela jeho hlas.
„Jiraya?“ pousmála se Antisha po chvilce. Vzpomněla si.
„Jsem to já. Tak, jak ti je?“ zajímalo zvrhlého poustevníka a legendárního sannina v jednom.
„Dá se. Ale už mi bylo i líp. Jak jde průzkum? Slyšela jsem, že při jednom zmlátili Ebisu místo tebe.“
„To byla jen náhoda. Konohamaru mě vytlačil z mé skrýše.“
„Ale pak jsi měl lepší výhled, když jsi ho honil, ne?“
„Asi máš pravdu.“
„Chystáš další knížku?“
„Ne, připravuju si scénář k nejnovějšímu filmu.“
„Budeš v něm hrát hlavní roli?“
„Jasně. Neměla bys zájem zahrát si jednu z mých partnerek?“
„A bude jich tam nad sto?“
„Určitě. Proč se ptáš?“
„Na to můžeš rovnou zapomenout. Zaprvé jsem ošklivá, za druhý nedokážu hrát a za třetí… jsem prakticky slepá. Můžeš si z toho sám vyvodit závěr.“
„Sice jsi se dost změnila, ale k lepšímu. Jsi hezčí než kdy dřív.“
„Děkuji. Víš, že jsi někdy i milej?“
„Proto jsi mě doporučila Tsunade?“
„Osvědčilo se to?“
„Jak jsi věděla, že mě přitahuje?“
„Není to na vás vidět?“
„Tak moc?! To není možný!“
„Pochlub se! Je mezi váma něco?“
„Jo… přijala pozvání na pár večeří… a zítra jdu k ní. A ona bude vařit.“
„Vem si sebou hodně protijedů.“
„Hahaha, velice vtipné,“ prohodila sarkasticky Tsunade, která slyšela pár posledních vět.
„Dobré ráno, lady. Jak jste se vyspala?“ nasadila Antisha nevinný výraz a mile se na ni usmála. Tsunade a Jiraya se rozesmáli.
„Tak já už půjdu. Někdy se zase zastavím. Ahoj,“ rozloučil se Jiraya a odešel. Ale ještě před tím mrkl na Tsunade. Jejich jediné štěstí bylo, že to Antisha neviděla.