Nová generace - 7.) B mise

„Kde jen Otome-sensei vězí?" zeptala se Etsuko „Už tu měla být."
Etsuko s Yukiko stála u brány a čekaly na Otome, která měla už čtvrt hodiny zpoždění.
„Určitě má nějakou práci." řekla s jistotou Yukiko.
Etsuko ucítila jak jí někdo jemně klepe na rameno. Otočila se a uviděla stejně vysokého a starého blonďatého kluka.
„Ahoj." pozdravil mírně nervózně kluk „Vy jste Etsuko a Yukiko?"
Dívky přikývly.
„Těší mě jsem Hiroki." představil se kluk a podal si s dívkami ruce „Jsem tu jako náhradník za vašeho bývalého člena."
„Odkud jsi?" zeptala se Yukiko „Na Akademii jsem tě nikdy neviděla."
„Yukiko, že?" zeptal se Hiroki a Yukiko přikývla „Jsem z malé vesnice na jižních hranicích země Ohně. Nikdy jsme neměli dost peněz na to, aby mě rodiče poslali do Akademie tady v Konoze, tak jsem trénoval sám za pomocí nějakých starých knih, které jsem dostal od některých vesničanů. Před několika dny jsem, ale dostal zprávu od Otome-sensei a v ní bylo, že mám přijet do Konohy, protože našla pro mě nějakou práci."
„Ze starých knih a sám. To asi taky nebude žádná hvězda." pomyslela si Etsuko.
„Ahoj, tak mě tady máte." ozvalo se kousek od nich.
Genini se podívali směrem odkud se hlas ozval. Kousek od nich byla Otome a blížila se k nim.
„Omlouvám se, ještě jsem měla nějakou práci v nemocnici." řekla trochu omluvně.
„Nevěřim" řekla rázně Etsuko.
„Můj vlastní student mi nevěří?" zeptala se překvapeně sama sebe Otome a pomyslela si „Ty jedna mrňavá, kdybych mohla tak už bych ti jednu vrazila za drzost. Ještě, že jsem tak klidná osobnost."
„Dobrý den Otome-sensei." pozdravil Hiroki.
„My se známe?" zeptala se Otome.
„To jsem já, Hiroki." připomněl se Hiroki.
„Hiroki?" zamyslela se Otome „Už si vzpomínám. Páni, ty jsi vyrostl."
„Je hezké, že jste si vzpomněla, ale mohly bychom začít s našimi misemi?" zeptala se netrpělivě Etsuko.
Otome vysypala z rukávu nějaké papíry.
„Každý si jeden vezměte." řekla a její studenti se pro papíry neochotně ohnuly „Na jednom jsou zapsané týmy, které udělaly zkoušku a budou dělat mise a to co bude dělat zbytek. Nejsou tam jenom ti co, dobrovolně skončily, teda myslím. Na druhém papíře jsou rozpisy misí na tři dny dopředu."
Etsuko se s velkou radostí pustila do čtení papíru. Po pár řádcích ztuhla.
„Otome-sensei, na těch papírech jsou jen výpomoci na farmě, hlídání dětí a roznášení důchodů." podotkla Yukiko „Opravdu to jsou naše papíry?"
„Ano, Genini dělají pouze podřad.... chci říct mise typu D. Což jsou tyto velice důležité práce na farmách, hlídání dětí, nákupy pro nemohoucí a třeba i roznášení důchodů." vysvětlila Otome.
„A budeme někdy dělat i lepší mise?" zeptala se zklamaně Etsuko.
„Kdo ví." pokrčila rameny Otome „Tak pojďme, naším prvním cílem je farma kousek odtud."
„Já bych tak ráda chtěla pořádnou misi." řekla smutně Etsuko.
Hiroki ji jemně poklepal po zádech a řekl: „To bude dobrý. Jednou příjde i nějaká pořádná mise."
Etsuko se na něj rozčileně podívala.
„Šáhni na mě ještě jednou a budeš litovat, že si nezůstal ve svý vesnici." řekla rozčileně a vydala se za Otome a Yukiko.
O DESET DNÍ POZDĚJI
Yukiko, Etsuko a Hirokimu zrovna skončili denní povinnosti a tak se rozhodly zajít si do restaurace na něco k jídlu. Proti nim se najednou objevil Ookami a v ruce nesl krabici.
„Ahoj." pozdravili Etsuko a Yukiko.
Ookami nic neřekl a prošel kolem nich.
„Kdo to byl?" zeptal se Hiroki.
„Náš bývalý člen." odpověděla Etsuko „Neudělal týmové zkoušky a po prázdninách se musí vrátit na Akademii. Je to divný, ale je mi ho trochu líto."
Genini vešly do restaurace. Uvnitř se zrovna k odchodu chystali Rei a Daiji. Všichni se pozdravili.
„Teď jsme vás chtěli hledat." řekl Daiji „Potřebujeme se vás na něco zeptat."
„Na co?" zajímala se Yukiko.
„Nevíte kde bydlí Ookami. Dneska ho měli pustit z nemocnice, tak jsme ho chtěli navštívit."
„To nevíme, ale teď jsme ho viděli jít s nějakou krabicí v ruce. Tvářil se smutně." řekla Etsuko.
„Myslím, že vím kde je." řekl Rei „Díky za pomoc. Ahoj."
Daiji a Rei odešli. Etsuko s ostatními se posadili ke stolu a objednali si.
„Nevěděl jsem, že má Ookami tolik kamarádů." řekl Hiroki „To musí být hodně oblíbený."
Etsuko se začala smát a Hiroki se na ní nechápavě podíval.
„Ookami nikdy neměl moc kamrádů." řekla Yukiko přes Etsučin smích „Na škole si s ním nikdo moc nepovídal. Většina lidí ho jenom urážela. Jediný, kdo se ho většinou zastával byl můj kamarád Nobu a Rei, ale to bylo málokdy."
„Neřešte ho pořád." řekla Etsuko „Ookami už nepatří ani do naší třídy, ani do týmu. On se o sebe nějak postará. Mě by teď zajímala jiná věc."
Hiroki a Yukiko se na ní podívali a čekali co z ní vyleze. Etsuko se podívala na Yukiko a řekla: „Jaktože ty se můžeš na misích flákat a my musíme dřít?"
„A-a-ale, vž-vždyť j-já pracuju n-normálně." zakoktala vyděšeně Yukiko.
„Já tě viděla. Jen si koukala na ten krumpáč a kroutila prsty." řekla ročileně Etsuko.
„Já se jen snažim vylepšit svůj Souen. Musím být rychlejší v připojování a musím se naučit ovládat i neživé předměty a trefování na cíl bez cizí pomoci a..."
„Dobře, dobře. To stačí." zastavila jí Etsuko a radši se pustila do svého jídla, které jí akorát přinesly."
„Itadakimasu." řekli všichni a začali jíst.
Když se najedli, čekali ještě, aby jim jídlo v žaludku trochu slehlo, takže si povídali. Do restaurace najednou vtrhla Otome a ukázala na ně prstem.
„Mám vás!" řekla nahlas na celou restauraci.
Její studenti na ní nechápavě a trochu zahanbeně zírali. Otome si k nim přisedla.
„Co tady děláte Otome-sensei?" zeptala se Yukiko.
„Hledala jsem vás." řekla nevinně Otome „Byla jsem u Hokageho-sama a mám pro vás novou, mnohem zajímavější misi."
Studenti zpozorněli, především Etsuko.
„Je to mise typu B. Musíme chytit popřípadě zabít jednoho zločince téže úrovně." vysvětlila ve zkratce Otome.
„Juchů!" zaradovala se hlasitě Etsuko.
Vyskočila do vzduchu a málem převrátila stůl.
„To se musím jít připravit, kdy jdeme na tu misi?" zeptala se radostně „Hned zítra ráno, že? Už v pět, ne ve čtyři vyrazíme. Ve dvě!"
„Vyrazíme až pozítří. Tak se na to připravte." zvážněla Otome „Bude to nebezpečná mise a i když máme určitá bezpečnostní opatření. Musíte být pořád opatrní."
„Až pozítří, ale proč?" zakňučela Etsuko.
„Jaká bezpečnostní opatření?" zeptal se Hiroki a ignoroval Etsuko.
„Půjde s námi i tým dva." řekla Otome „Mise je opravdu nebezpečná a přesvědčit Hokageho-sama bylo opravdu těžké. Souhlasil jen pokud půjde ještě jeden tým."
„Já nechci další tým sebou." řekla Etsuko a pomyslela si „Zvlášť ne ten, kde je můj "talentovanější" bratr."
„Nic s tím už neudělám." řekla Otome a vstala „Pozítří v sedm u východu z vesnice."

Jak řekla Otome, oba dva týmy se v daný den sešly a hned se nějak automaticky vytvořila nová seskupení. Yukiko, Nobu a Hiroki byl jeden tým a druhý byl Katsuro, Leiko a Etsuko.
„Asi jsem se zbláznila, když jsem se k těm dvěma přidala." pomyslela si, když ji Leiko přitáhla k sobě.
Po několika minutách přišli i jejich senseiové.
„Tak to ne. Hezky zůstaňte ve svých týmech, žádné rozdělování." řekla hned Otome bez pozdravení.
„Ahoj děcka." pozdravil Michio „Jen je nech Otome-chan. Nic se nestane, když budou trochu jinak uskupení."
„Jak myslíš." řekla chladně Otome a udělala krok dopředu.
„Co jsem zase řekl?" pomyslel si smutně Michio.
„Jste doufám všichni připravení a máte dost svého vybavení, které potřebujete." řekla Otome a všichni ukázali na své vybavení.
Yukiko ještě ukázala na dva pytle uvázané u boků a jednoho svitku.
„Co je v těch pytlích, olejnačko?" zeptala se Leiko.
Nobu už chtěl Leiko vynadat, ale Yukiko ho zastavila.
„Hlavy." řekla a strašidelně se na Leiko usmála.
Leiko se strachy přimáčkla ke Katsurovi. Hiroki a Nobu se na Yukiko nechápavě podívali a ona se nevinně usmála.
„Ale je to pravda." řekla „Jsou to moje jediné loutky, i když se to tak nazvat ještě nedá."
„Pokecat si můžete po misi." řekl Michio a začal něco rozdávat „To je fotka toho zločince. Jmenuje se Kaemon Taiko, dvacet pět let. Zabil několik lidí. Je docela nebezpečný. Jako malý se učil na Akademii, pak ale neudělal zkoušky, takže počítejte s tím, že na vás vytasí nějakou tu techniku."
Všichni se podívali na mladého a zjizveného muže. Měl rozcuchané černé vlasy a žluté oči. Na fotce se drze usmíval.
„Pokud nemáte žádné otázky a jste připraveni, můžeme vyrazit." oznámila Otome.
„Kam míříme?" zeptal se Hiroki.
„Den odsud je malý tábor. Informátor povídal, že tam viděl jeho a i několik dalších zločinců." řekla Otome „Tak pojďte."
Týmy dvanáct a dva vyrazili směrem na sever. Pokračovali jak nejrychleji jen mohli. Ovšem bylo na nich poznat, že nejsou ještě příliš dobře vycvičení, jelikož do odpoledne už tápali po dechu. Michio a Otome, kteří na toto byli zvyklí byly minimálně o půl kilometru před nimi.
„Otome-chan. Myslím, že jsme je ztratili." řekl Michio, když si všiml, že tam jejich studenti nejsou.
Oba dva se zastavili.
„Mně se zdálo, že jsou nějak moc potichu." řekla Otome.
„Vrátíme se pro ně?" zeptal se Michio.
„Počkáme na ně. Pak si můžou odpočinout v nejbližší vesnici pět minut na západ." řekla Otome a posadila se na větev.
Do deseti minut je jejich studenti dohnali. Otome se opět postavila. Studenti se začali omlouvat.
„To je dobrý, asi jsme si měli uvědomit, že ještě nejste úplně zvyklí." řekl Michio.
„Pět minut odsud na západ je město, tak si tam odpočineme." řekla Otome.

Ve městě si zašli do bistra jménem Taiko Ramen a objednali si každý minimálně dvě porce.
„Ninjové z Konohy se tady moc často neobjevují. Co vás sem přivádí?" zeptal se prodavač.
„Máme misi." řekl potichu Michio a vytáhl fotku „Znáte toho muže?"
Muž si Kaemona na fotce prohlédl a pak potichu odpověděl: „Ano, dnes si u mě dával jednu porci, říkal že jsem přijel kvůli horkým pramenům. Potřeboval si odpočinout."
Michio se naklonil k Otome.
„Jak daleko je odsud ten tábor?" zeptal se.
„Určitě by to jsem stihl, pokud by vyrazil už včera okolo poledne." řekla Otome „Můj informátor ho spatřil včera ráno."
Všichni v klidu dojedli rámen a zaplatili a vyšli z bistra.
„Takže máme nové informace." prohlásila Otome „Musíme prohledat město, takže se rozdělíme do dvojic."
„Já půjdu s Katsurem." řekla Leiko a přilepila se ke svému přitely.
„Dobře. Yukiko ty půjdeš s Etsuko a ty Hiroki s Nobuem." řekla Otome.
„Katsuro a Etsuko, zkuste použít svojí oční techniku, jestli to trochu pomůže." požádal Michio sourozence, kteří na srozumněnou přkývli a jejich oči se okamžitě změnili.
„Jsme rozdělení, tak se pusťme do hledání. Yukiko a Etsuko si vezmou severní část vesnice a pak půjdou do hor k horkým pramenům. Hiroki a Nobu si vezmou východní část a Katsuro s Leiko západní část. Já s Michiem půjdeme na jih." vysvětlila Otome a týmy se pustili do hledání.
Z bistra vyšel prodavač a v ruce držel nějakou láhev.
„Nechcete se ještě posilnit kapkou sake než se pustíte do hledání?" zeptal se přátelsky.
Jouninové se chvíli rozhodovali, pak ale souhlasili a vrátili se do bistra. Tam jim prodavač nalil. S Otomina rukávu vylezla šála omotala se okolo skleničky, zvedla jí a vylila její obsah do Otomina hrdla. Michio se napil také.
„To jak používáš pořád ty šály mě někdy děsí." řekl s úsměvem Michio „Nemusíš se přece za sebe stydět."
„Tím to není.." nedořekla Otome, protože se jí začalo dělat nevolno a pohled se jí začal rozmazávat.
Spadla na zem a omdlela, hned po ní i Michio.
„Nikdo nebude ubližovat mému mladšímu bráškovi." řekl prodavač a vyšel z bistra ven.

„Kruci. Hledáme ho skoro hodinu." postěžoval si Nobu „Ta vesnice není zas tak velká. Co kdyby jsme se někoho zeptali?"
„Dobrý nápad." řekl Hiroki, vytáhl fotku a začal se ptát.
Nikdo z kolemjdoucích, kterých se ptal mu nechtělo odpovědět.
„Co s nimi je?" zeptal se Hiroki „Má být tady tak proč všihni dělají, že ho neznají."
„Tenhle muž ho viděl." řekl Nobu a ukázal na muže, který stál vedle něho „Dovede nás tam."
„Děkujeme." poděkoval Hiroki „Kde jste ho viděl?"
„Není zač, rád pomůžu." řekl muž „Viděl jsem ho vcházet do jednoho obchodu, pojďte za mnou."
Muž je dovedl k jednomu obchodu, který byl ukrytý v jedné malé ulici. Už chtěli vejít dovnitř, ale muž vytáhl nůž a zaútočil na Nobua. Nobu se jen taktak vyhnul. Muž zapískal a okolo Hirokiho a Nobua se seběhli další tři muži.
„Co to děláte?" zeptal se Nobu „Řekl jste, že nám pomůžete."
„Lhal jsem." řekl muž a zasmál se „To by jste měli vy ninjové umět prohlédnout."
„Jenže my jsme teprve Genini." vysvětlil Nobu.
„Myslím, že s tímhle by jsme se neměli moc vytahovat." poznamenal Hiroki.
„Tím to bude snažší." řekl muž a rozběhl se na Nobua.
„Do Budou(Zemní úponky)" vykřikl Hiroki, přiložil prsty k zemi a ze země vyletěli šlahouny a svázali muže.
Ostatní jen vyjeveně koukali. Nobu natáhl ruku k jednomu z nich a bodl ho kunaiem. Poslední dva se vzpamatovali z šoku a začali utíkat. Nobu natáhl obě ruce, přitáhl oba muže k sobě a Hiroki je omráčil.
„Au! To je bolest!" snažil se Nobu marně zakrýt bolest, když se ruce vrátily do normálu.
„Jsi v pořádku?" zeptal se krapet vyděšeně Hiroki.
Nobu se opřel o výlohu obchodu a pomalu sklouzl k zemi.
„Příliš jsem je natáhl. Limit je okolo čtyř metrů, tohle bylo tak pět. Když se musí kostra takhle rychle přestavovat, tak to zatraceně bolí." vysvětlil Nobu „Budu v pořádku. Do zítra to přestane bolet."
Hiroki naskládal muže na jednu hromadu.
„Děkuju za pomoc." řekl ještě Nobu „Zachránil si mě."
„V pohodě, je to moje povinnost." usmál se Hiroki „Asi se vrátíme k tomu bistru."
„Vezmeme jednoho sebou?" zeptal se Nobu a postavil se, jeho ruce se bezvládně houpali „Může nám říct něco o Kaemonovi.
„Dobře. Jednoho vezmu." řekl Hiroki a vzal muže, který se jim nabídl pomoci.

„Máš něco Katsuro-kun?" zeptala se Leiko.
„Ne." řekl Katsuro a pomyslel si „Tyhle oči mi jsou k ničemu pokud nemám celou jejich moc."
Pokračovali dál na západ a prohlíželi si každého, kdo by mohl být podezřelý. Leiko najednou ucítila jak jí někdo přiložil špičku kunaie na záda.
„Mlč a nic se ti nestane." zašeptal někdo za ní.
Katsuro se rychle otočil a hodil shuriken. Ten se zapíchl do hlavy muže, který stál za Leiko. Leiko rychle doběhla ke Katsurovi. Okolo nich těď bylo asi sedm dalších mužů s kunai v ruce.
„Odrovnal Masanariho takovým přesným úderem." řekl jeden z nich a rotčileně zaútočil na Katsura.
Katsuro se vyhnul, ale útok neopětoval, protože na něj zaútočil někdo další. Muži totiž útočili tak, že jeden z nich vyběhl z kruhu a zaútočil. V tu chvíli vyběhl další z nich, takže první útočník, když minul mohl přeběhnout na druhou stranu. Vždycky vyběhli náhodně, takže Katsuro ani Leiko nemohli chytit jejich rytmus.
Oba dva už byli dost zranění, přesto se bránili, jak jen mohli.
„Musíme něco vymyslet." řekl unaveně Katsuro „Nechci tady prohrát proti takovým slabochům."
„Něco zkusím." řekla Leiko a vytvořila několik pečetí „Kanishiirudo (Krabí štít)."
Okolo nich se vztyčil rudý štít podobný krabímu krunýři.
„Povedlo se." odechla si Leiko a padla na kolena.
„Dobrá práce. Teď na ně můžu zaútočit." řekl Katsuro a vytáhl sedm kunaiú „Jsou v kruhu, takže musím použít kruhovou formaci. Trefím je do srdce a jedno do pravého ramene. Bude to ten na levo, tak ať neuteče."
„Dobře, řekni až budu moct zničit štít." řekla Leiko.
Katsuro se připravil k odrazu.
„Můžeš." řekl Katsuro.
Štít se rozpadl a Katsuro hned vyskočil do vzduchu a začal se točit.
„Taka Shuugeki (Jestřábí nálet)." řekl a vyhodil kunaie.
Všechny zasáhli své cíle do místa kam Katsuro chtěl. Leiko se rozběhla k muži se zraněným ramenem a utvořila nad ním pečetě.
„Kanishiirudo." řekla a muž byl uzavřen ve štítu.
Katsuro lehce dopadl na nohy a Leiko se na něj zamilovaně podívala.
„To je můj Katsuro-kun." řekla a objala ho.
„Au, au, au, tam jsem zraněný." řekl Katsuro a jemně Leiko odstrčil „Teď znič ten štít a odneseme ho k tomu bistru."
Leiko zničila štít, omráčila muže a s Katsurem si ho dala okolo ramen. Už chtěli jít, ale zastavili je nějací lidé, zřejmě místní policie i když na to moc nevypadali.
„Stůjte. Nikam se nepůjde. Zabili jste sedm členů naší organizace. Musíte se zodpovídat." řekl jeden z nich.
„My jsme ninjové z Konohy. Tito muži nás napadli. Nevěděli jsme, že patří k místní policii." řekl Katsuro a pomyslel si.
„Kdo tady mluvil o policii. Jsme místní organizace, která to tu vede." řekl muž a vytáhl katanu „Budete se muset zodpovídat."
„Sutoon Dageki! (Úder kamene)" zařval někdo a vrazil muži s vytasenou katanou obrovskou ránu.
Byl to Michio. Jeho pěsti teď byly proměněné v tvrdý kámen.
„Máte smůlu. Jsou to mí studenti. Trestat je můžu jen já." řekl a srazil poslední dva muže k zemi „To bychom měli."
Najednou se ozval potlesk. Teprve teď si Katsuro, Leiko a Michio všimli, že je lidé pozorují a v tuto chvíli jim tleskají vděčností.
„Děkujeme!" zařvalo několik lidí.
Michio mírně zrudl a pomalu došel ke svým studentům Jeho ruce se vrátili do normálu.
„Myslím, že se vrátíme k bistru." řekl a dal si zraněného muže na záda.

Etsuko a Yukiko zrovna byly v lese na cestě k pramenům.
„Mám ho." řekla najednou Etsuko „Přímou linkou asi dvěstě metrů, po cestě nevím."
Dívky se rozběhli po cestě. Za necelou minutu už viděli dotyčného zločince. Šel úplně v klidu jako by nevěděl, že by něco udělal. Yukiko hrábla do jednoho pytle a vytáhla z něj dřevěnou hlavu s krátkými slepenými vlasy a lidským obličejem. Na jejím čele byl obrázek podobný kunai. Yukiko vyšvihla hlavu už připojenou nitěmi do vzduchu.
„Ichi Atame: Kunai." řekla, ústa hlavy se otevřela a vystřelila na Kaemona několik malých kunaiú.
Kaemon se otočil a odrazil všechny kunaie svým kunaiem.
„Čekal jsem, že příjdete, ale nečekal jsem takové malé děti." řekl s úsměvem Kaemon.
„Nepodceňuj nás." řekla Etsuko „Máme početní výhodu."
„Ale, málem bych zapomněl." řekl Kaemon a z keře za dívkami višel prodavač z bistra „Dovolte, abych vám představil svého staršího bratra Asogiho."
„Kruci." zanadávala Etsuko „Divím se, že na to naši senseiové nepřišli dřív."
„Ti dva ninjové jsou už mrtvý. Stačilo trochu jedu v jejich sake." řekl Asogi a vytáhl ze svého kimona wakizashi.
Asogi vyrazil na Yukiko. Etsuko po něm hodila kunai, který Asogiho zranil na rameni.
„Měl jsi štěstí." řekla a vytáhla několik menších kunaiú.
Rozběhla se k Asogimu, pak vyskočila do vzduchu.
„Kunai.." nedořekla, protože se vedle ní objevil Kaemon.
„Zapomněla si na mě." řekl a chystal se Etsuko odkopnout.
„Nii Atame: Doku. (Druhá hlava: Jed)" řekla Yukiko a druhá fialová hlava vypustila z úst na Kaemona kouř jedu „A ty na mě."
Etsuko se kouři vyhnula, dopadla na větev stromu a znovu se odrazila.
„Kunai Shigure." řekla a vyhodila kunaie.
Všechny kunaie ale Asogi odrazil. Nevšiml si ovšem, že Etsuko má v ruce ještě jeden kunai. Etsuko ho hodila a trefila Asogiho do levého stehna. Potom jemně dopadla na zem.
„Přesná trefa." řekla vesele.
„Ale tvoje poslední." řekl Kaemon.
Stál za Yukiko a u krku jí držel kunai. Etsuko se na něj zlostně dívala, takže si nevšimla, že se k ní přiblížil Asogi. Srazil jí na zem na břicho a šlápl na hlavu. Pak špičku wakizashi dal na její levé stehno.
„To máš za ten kunai ty d..."
„Ichi Atame: Harinezumi! (První hlava: Ježek)" zařvala Yukiko.
Z hlavy, která vystřelovala kunai vylezli Senbony a teď se hlava točila a mířila na Asogiho. Ten se mu jen taktak vyhnul. Kaemon pustil Yukiko a rozběhl se k bratrovi. Hlava se znova k němu blížila
„Skrč se." řekl Kaemon, utvořil pečetě a dal si ruku před pusu „Katon: Goukakyuu no Jutsu."
Z pusy vyletěl velký proud plamenů, utvořil kouli a spálil hlavu na popel. Pak rozhořčený Kaemon došel k Yukiko. Chytil jí pod krkem a vztekle s ní hodil o strom. Yukiko okamžitě omdlela.
Etsuko se pomalu postavila a vytáhla kunai.
„Musím ušetřit síly, takže musím přestat používat Taka-Me (Oko jestřába)." pomyslela si a její oči se vrátili do normálu.
Než ovšem stihla něco udělat Kaemon a Asogi na ní zaútočili a opět jí složili na zem. Teď do ní začali kopat i když už omdlela. Z křoví ale vyletěli dvě šály a svázali je. Pak z něho vyšla Otome.
„Cože? Jak je možné, že ještě žijete?" zeptal se Asogi.
„Zdá se, že pojem klony vám moc neříká." řekla Otome „Jen jste nám ubrali zbytečně chakru."
Asogi rychle přesekl šálu a Kaemon jí spálil.
„Tak pojď holčičko." vyzval Kaemon Otome.
„No pánové, musím vám předem říct, že máte docela smůlu." řekla upřímně „Jak vidíte nikdo tu není, mí studenti jsou omráčení, takže vám můžu ukázat význam svého jména, to proč jsem neodtknutá a pak oba zemřete."
Otome se pousmála a začala pomalu vytahovat ruce z rukávu.

Etsuko se začala pomalu probouzet. Otevřela oči a přímo před ní byla utrhnutá Kaemonova hlava s tváří skřivenou bolestí. Etsuko zaječela a posadila se a začala od hlavy couvat.
„Konečně si se probudila." přivítala jí Otome „Už jsem myslela, že jsi mrtvá."
„J-jak je Yukiko?" zeptala se trochu vystrašeně Etsuko.
„Už se vrátila na místo setkaní." řekla Otome „Chtěla tě odnést, ale já jsem řekla, že počkám než se probereš, jestli vůbec."
Etsuko se rozhlédla. Už se stmívalo. Etsuko se pomalu postavila a vydala se po cestě do bistra.
„Počkej a co ta hlava?" zeptala se Otome.
„Co jste si utrhla, to si taky snězte." řekla Etsuko a pokračovala dál.
„I díky by postačilo." řekla potichu Otome.
Z jednoho rukávu vyletěla šála a omotola se okolo hlavy. Druhá vytáhla pytel. Společně dali hlavu do pytle a ten pak uvázali u pasu.

Etsuko šla naštvaně do bistra. Byla zklamaná, ale ještě víc naštvaná, že první její pořádna mise dopadla pro ní naprostým fiaskem. Když došla až k bistru, všichni už tam stáli. Dokonce i Otome tam byla. Leiko, Katsuro a Yukiko už měli obázaná zranění. Nobuovi ruce zase vypadali jako odumřelé. Jediný, kdo vypadal nezraněný byli senseiové a Hiroki.
„Etsuko jsi v pohodě?" zeptala se Yukiko.
„Jo." zamumlala Etsuko.
„Už jsme tu všichni, tak vyrazíme." řekl Michio.
„Je pozdě. Co kdybychom tu raději zůstali přes noc?" zeptala se Otome a podívala se na Michia „Mohli bychom si zajít do horkých pramenů."
Michio úplně zrudnul.
„T-to j-je d-d-dobrý n-nápad." zakoktal „Co myslíte?"
Všichni rádi souhlasili a vyrazili směrem k horám, jenom Etsuko zacukaly koutky úst.
„Teď jsem tam byla. To mi Otome-sensei dělá naschvál." pomyslela si Etsuko.
„Pojď už Etsuko." zavoval Hiroki.
Etsuko se zhluboka nadechla, uklidnila se a vydala se za ostatními.