Z povinnosti se láska nerodí - 1. kapitola

Na začátek, bych chtěla napsat pár slov. Tohle je moje první povídka (série), která na téma Naruto vznikla. Není to žádné veledílo, ale budu ráda, když si ji přečtete a napíšete svůj názor. Je tam spoustu věcí jinak než v seriále. Např. Narutovi rodiče jsou naživu, apod. Povídka měla být zaměřená na pár NaruHina, ale určitě budu zapojovat i jiné. Na konec můžu jen poznamenat, že je to strašná kravina .

Válka dvou vesnic

Slunce zapadalo. Poslední paprsky ozařovaly rozlehlá pole posetá těly ninjů. Pach a hrůza byly cítit už daleko od místa bitvy. Mrtvolné ticho narušila jen slabá rána, když kovový kunai dopadl k zemi. Muž, který ho odhodil se zvedl a s očima plnýma bolesti pozoroval spoušť, jež zůstala po bitvě. Bílý plášť s nápisem Yondaime Hokage mu pokrývala spousta krve a blonďaté vlasy měl slepené špínou. Za mužem se ozvalo zakašlání.
„M…Minato!“ vypravila ze sebe osoba ztěžka a zasípala. Čtvrtý Hokage ani na okamžik nezaváhal a rozběhl se ke zraněnému členovi jednotky ANBU. Když uviděl velkou řeznou ránu na jeho hrudi, padl na kolena a pokusil se sesbírat poslední zbytky chakry. Po chvilce se mu u rukou objevilo zelené světlo a on začal zranění léčit. V duchu už ale Minato cítil, že je pozdě. Jako obvykle jeho intuice nezklamala. Za okamžik muž vydechl naposledy. Čtvrtý se zamračil a roztřesenou rukou sejmul ANBU masku, kterou měl ninja stále na tváři. Jakmile Minato uviděl obličej jednoho ze svých nejlepších přátel, zaleskly se mu oči a několik slz si našlo cestu i na zkrvavené tělo.
Tohle musí skončit, pomyslel si Hokage zničeně a vztekle uhodil do čelenky se znakem Vesnice Osudu, ležící těsně u jeho nohou. Pomalu se zvedl a vydal se hledat další živé spolubojovníky.

Nemocnice v Listové praskala ve švech. Lékařští ninjové ani nevěděli, kde jim hlava stojí. Posledních pár dní naspala většina z nich jen pár hodin. Všechno to byl následek poslední bitvy, která po sobě zanechala velkou spoustu raněných. Ani muž, který vyřizoval příjem pacientů toho za poslední noc nic moc nenaspal. Proto se nemůžeme divit, že ho vysoký blonďák, který se přiřítil a okamžitě se začal dožadovat návštěvy Hokage, rozzuřil natolik, že musel spolknout několik prášků na uklidnění. Chlapec chvilku neklidně postával na místě, ale když viděl, že mu zdravotník v nejbližších pár minutách neodpoví, vztekle se vydal pro informace za nejbližší sestřičkou.
„Hej, Ino! Počkej!“
Blondýnka se otráveně otočila. „Co potřebuješ, Naruto?! Hlavně rychle. Mám támhle vzadu několik zlomenin!“
Chlapec se zvědavě otočil směrem, kterým ukazovala a když spatřil starého nervního dědulu s pokroucenou nohou, ušklíbl se. „Někde tu leží můj otec. Nemáš náhodou tušení, kde bych ho mohl najít?“
Ino převrátila oči. „Jistě, že to vím. Má pokoj 312 ve druhém patře. Mimochodem, je tu už od včerejška a celou tu dobu se většina sestřiček hádá o to, kdo mu bude nosit jídlo. Dvě z nich se nám tu ráno popraly.“
Naruto se krátce zasmál, poděkoval a rychle zamířil ke schodům vedoucím do horních pater. Vyběhl do prvního a chtěl pokračovat, jeho zrak v tu chvíli ale upoutala moc pěkně stavěná brunetka. Nenápadně se postavil na okraj tmavé uličky a začal si dívku prohlížet. Z profilu mu byla mírně povědomá, tomu ale nepřikládal moc velký důraz a zkušeně očima přejížděl její moc hezky vyvinuté křivky. Brunetka na sobě ucítila něčí pohled a rychlostí blesku se otočila. Naneštěstí Naruto zareagoval příliš pomalu. Za okamžik byla dívka u něj. Blonďák si ležérně prohrábl vlasy a chtěl se pokusit zachránit, co se dá. Nestihl ovšem ale ani otevřít pusu, protože mu ihned přiletěla taková šlupka, až se mu svět zakymácel.
„Co to…?!“ podivil se a mnul si bolavé místo.
„Proč tu na mě čumíš, Naruto??!“ vyjel na něj moc dobře známý hlas, a když si jmenovaný uvědomil, že je v průšvihu, vyděšeně vykulil oči, .
„Ale Tenten,“ pokusil se zamluvit, co se dalo. „To vůbec není tak, jak to vypadá. Já jenom… ehm… jsem tě s rozpuštěnými vlasy nepoznal. Vážně si nemusíš myslet vůbec nic špatného.“
Naruto dostal ještě jednu výchovnou herdu do zad.
„Co tu vlastně děláš, Ten?“ pokusil se zamluvit trapnou situaci. Dívka se ušklíbla.
„Jdu za Nejim. Při posledním útoku ho trochu potloukli. Asi je ti jasné proč.“
Naruto přikývl, i když mu bylo jasné jen to, že bude mít zítra hodně velkou bouli.
„Co tu děláš ty?“
„To stejné co ty.“ Tenten nadzvedla obočí.
„Ale jdu za tátou a ne za Nejim!“ dodal urychleně. „Tak zatím!“
Brunetka mu na rozloučenou jen kývla a Naruto jí zmizel z dohledu tak rychle, jak jen byl schopen. Vyběhl do druhého patra a poděkoval Bohu, že se z toho dostal tak jednoduše. Pokoj 312 ani nemusel hledat. Přede dveřmi se totiž postrkovaly tři sestřičky zralého věku a snažily se získat klíčovou dírku. Chlapec si odkašlal a slečny polekaně nadskočili.
„Vy musíte být…“ vyhrkla jedna.
„Jo, Naruto Uzumaki. Jdu za tátou,“ upřel na ni svůj pohled a sestřička chvilku vypadala na omdlí. Když otevíral dveře, zaslechl ještě:
„Už začíná být skoro stejně okouzlující, jako ten starší.“
Naruto se sám pro sebe zasmál. Tohle moc často neslýchal. I když byl syn Hokage a svému otci se podobal jako vejce vejci, pořád ho jeho vrstevníci brali jako kteréhokoliv jiného z nich. A někteří ho dokonce považovali za úplného blba.
Vešel do pokoje a první co spatřil byla záplava rudých vlasů. Zalitoval, že ještě chvilku nezůstal venku, protože svoje rodiče zjevně vyrušil při velmi vášnivém polibku.
„Naruto!“ ozval se vztekle blonďatý ninja z postele. „Ještě jsi nikde neslyšel o klepání?!“
Jeho mladší kopie se rozesmála. „Myslím, že ode dneška už radši klepat budu. Člověk nikdy neví, na co může narazit.“
Rudovlasá žena se při jeho slovech usmála. „Myslím, že za pár měsíců už stejně budeme muset klepat i my. Kdy jsi byl vůbec tak dlouho?“
„Zdržela mě ehm.. nehoda na chodbě,“ zamručel Naruto a podrbal se na hlavě.
„Od toho ta boule?“ ušklíbl se Minato. „Myslím, že je mi docela jasné, co zase dělal.“
Kushina se zamračila. „No jistě. Zase šmíroval. To máš po tom perverzním dědkovi. Mám pocit, že tě místo ninjutsu učí sledovat holky ve sprchách.“
„Myslím, že Jirayia ho učí jen to nejlepší,“ začal jí odporovat Minato. „Přece jenom to byl i můj mistr a vidíš, co ze mě teď je.“
„No právě,“ odsekla Kushina. „Ještě teď si živě vzpomínám na ten incident v lázních.“ Pak se ale krátce zasmála a zvedla se k odchodu. „Tak se tu mějte, kluci. A ty, Naruto, přijď na oběd včas. Udělám ti rámen.“
Blonďákův žaludek návrh odsouhlasil obrovských zakručením. „Jasně, mami. Ahoj, mami.“
Minato se na svou ženu jen zamilovaně podíval.
Chovají se jako puberťáci, pomyslel si otráveně jeho syn a obrátil oči v sloup.
Jakmile za Kushinou zaklaply dveře, přitočil se Naruto ke svému otci s úmyslem promluvit mu do duše.
„Co se ti zase stalo? Ani jsi mi neřekl, že je bitva. Myslím, že už mám dost zkušeností na to, abych mohl bojovat. Jsem chuunin a jsem dokonce jeden z nejlepších ninjů ve vesnici. I Ero-sennin to uznal. Nechápu, proč mě nenecháš dokázat to v bitvě. Jsem syn Hokageho a měl bych stát v první linii a ty mě místo boje schováváš ve vesnici, jako pětileté dítě.“ To všechno ze sebe chlapec dostal v rekordním čase a pak uraženě nafouknul tváře a založil si ruce.
Minata jeho přednáška rozesmála. Natáhl se a krátce synovi pocuchal vlasy, které měli už téměř stejně dlouhé a barevně naprosto totožné.
„Vím, jak se cítíš,“ odpověděl klidným hlasem. „A taky vím, že už je ti sedmnáct, i když o tom někdy vážně pochybuju. Rád bych tě viděl bojovat za naši vesnici. Přece jen, pokud máš být příští Hokage, musíš si to nějak zasloužit. I když to papírování je příšerná práce.“ Na chvíli se odmlčel a upravil si příliš utáhlý obvaz na pravé ruce. Pak se zamračil. „Byl bych tě povolal už posledně. A nejen tebe. Přál jsem si, aby se zapojila celá nová generace. Chtěl jsem říct tobě, Sasukemu i ostatním. Potíž byla v tom, že přepadení bylo rychlé a já neměl čas svolávat ostatní. Proto jsem se na místo vypravil jen já a členové ANBU, které jsem měl po ruce. Museli jsme zabránit nepřátelům v útoku na vesnici na vesnici. Můžu tě ale ujistit, že u příštího boje už budeš.“
„Díky,“ oddechl si Naruto. V duchu se obával, jestli Minato vůbec věří jeho schopnostem.
„A tati, ehm… Proč se vlastně bojovalo? Kdo útočil? Ptal jsem se Ero-sennina, ale ten měl zrovna spoustu práce u jezírka (myslím, že se pár holek šlo koupat) a vůbec mě nevnímal.“
Čtvrtý jen vyvalil oči. „Když chceš bojovat, měl bys vědět proč,“ pronesl a káravě se na syna podíval. Naruto ucítil, jak mu hoří konečky uší, snažil se ale udržet nezaujatý výraz. Už zase mu otec musel připomínat, že je lepší myslet a pak až dělat. Po chvilce ho ale nevědomost dostihla a znovu na Minata upřel zvědavý výraz. Ten se pohodlně zabořil do peřin a začal vysvětlovat.
„Vesnice Osudu je velmi malá a leží na hranicích Zvučné Země. Obyvatelé této vesnice nás nenávidí z jednoho prostého důvodu a tím je moc. Kdysi dávno byl součástí Konohy i jeden mocný klan. Jeho členové byli velmi silní, ale také povrchní a jediné o co jim šlo byla vláda na Listovou. Když tehdejší Hokage poznal, že tento klan chystá povstání, nenašel jiné řešení a všechny jeho členy vyhostil pryč z Konohy. Tak vznikla Vesnice Osudu. V posledních pár letech ale žádné spory s vesnicí nebyly a tak jsme si mysleli, že už bude klid. Jejich hněv ale nezeslábl a já se bojím, že pokud nenajdeme nějaké řešení situace, nastanou špatné časy.“
Spousta věcí Narutovi vůbec nešla do hlavy. „Říkal jsi, že je to jen malá vesnička. Jak se jí pak může Listová bát, když má tolik schopných ninjů?“
Minato si povzdechl. „Jak posloucháš, Naruto?! Už jsem jednou řekl, že jsou velmi mocní. A i když jich není tolik co nás, cvičí své bojovníky opravdu tvrdě. Jsou ochotní kvůli pomstě zabíjet a před nějakým časem to opravdu dělali. Musím si promluvit s radními, přestože ty páprdy vážně nesnáším a pak se pokusím uzavřít s Vesnicí Osudu mír.
„Jak se vůbec jmenuje ten klan?“
„Hned jak se dozvíš jméno, bude ti jasné, proč jsou tak mocní,“ odvětil Minato. „Ten klan, který zradil vesnici a otočil s k ní zády je klan Hyuuga.“
Naruto vykulil oči a zakoktal se. „A..Ale vždyť Neji..“
„Neji se k nám připojil ve svých třinácti letech, kdy riskoval svůj život a z vesnice utekl. Ať tě ani nenapadne přemýšlet o něm jako o zrádci.“
Naruto nasucho polkl. Představil si před sebou armádu vytrénovaných Hyuugů s byakuganem a zalitoval, že se do boje tak hrnul. Najednou také pochopil, proč Neji leží jen o patro níž pod jeho otcem.
„Pochybuju, že budou chtít mír,“ řekl a podíval se na otce.
Minato pokrčil rameny. „Myslím, že je musím nějak ukecat. Každopádně je mi ale jasné, že budou mít spoustu uhozených podmínek. Kdysi jsem jich pár znal. Jsou to hrozní puntičkáři.“
„Lepší splnit těch pár uhozených podmínek než válčit, nemyslíš?“ zamračil se Naruto.
„Uvidíme,“ povzdychl si podruhé Minato. „Nečeká tě doma náhodou máma s rámenem?“