Hyuuga Naoki - 13.Mise a já

„Naoki-neechan! Co děláš tady? Vždyť máš mít ještě volno!“ zastihl svou mladší sestru Neji, když vcházela do budovy Hokage.
„Ráda tě vidím, Neji-nii. Jak se máš?“ usmála se na něj mile Naoki.
„Odpověz!“ vyzval ji s přísným výrazem na tváři Neji.
„Už jsem v pořádku, a tak jsem se vrátila dřív. Všechno je v pohodě,“ uklidňovala ho Naoki.
„Co ti ale bylo?“ nechápal Neji.
„Dlouhodobé vyčerpání… měla jsem toho moc. Ale už to bude dobrý,“ odvětila Naoki.
„To doufám… teď se jdeš ohlásit Hokage?“ ujišťoval se Neji.
„Samozřejmě. Uvidíme se doma?“ optala se ho Naoki.
„Promiň, ale musím na jednu misi,“ zavrtěl hlavou Neji.
„Tak se opatruj. Uvidíme se pak,“ mávla za ním Naoki.
„Dobře, pá,“ usmál se na ni Neji, a pak odešel pryč.

Naoki se zhluboka nadechla, a pak vyšla po schodech nahoru. Zaklepala na dveře Tsunadiny kanceláře.
„Dále,“ ozval se zevnitř naštvaný hlas.
„Dobrý den, Hokage-sama,“ pozdravila slušně Naoki.
„Naoki?! Co ty tady děláš?“ vyletěla ze židle Tsunade, „Objevili tě? Jdou po tobě?“
„Kdepak, jen mi rovnou dali úkol,“ pokrčila rameny černovláska.
„Jaký?“ zajímalo Hokage.
„Sledovat Naruta,“ prozradila Naoki.
„Posaď se a všechno mi řekni,“ vyzvala dívku Tsunade. Naoki si tedy sedla na židli, před stolem Hokage a v mysli si urovnávala vše, co jí chtěla říct.
„Trvalo mi jenom jeden den, než jsem je našla… narazila jsem totiž na tým Taka a sledovala je až do sídla. Pak jsem tam přišla a probojovala se až k Madarovi. Mluvila jsem s ním a on mě přijal. Pak mě poslal na zkoušecí misi – s týmem Taka pro Killera Bee. Předtím to totiž byla jenom náhrada, a tak jsme ho museli chytit znova. No a když jsme se vrátili, tak jsme ho zapečetili a já jsem pár dní byla s nima v jejich sídle a diskutovali jsme s Madarou o výhodách a nevýhodách toho, že jsem členka Akatsuki a žiju v Konoze. Pak jsme to probrali, ale on mi pořád nevěřil. Zeptala jsem se ho, jak mu mám dokázat svou loajalitu a on mě poslal zpátky s tím, že mám sledovat posledního Jinchuuriki na svobodě. Teď jsem jejich oficiální špeh v Konoze,“ povyprávěla jí Naoki všechno, co mohla a co chtěla. Samozřejmě si víc jak polovinu z toho vymyslela, ale to mohlo být Hokage jedno.
„Jak jsi jim vysvětlila to, že jsem tě pustila z Konohy na takovou dobu?“ optala se jí Hokage.
„Vymluvila jsem se na oficiální výmluvu, kterou jsem použila i tady v Konoze – že jsem se potřebovala vyléčit a na to místo poslala klon. To všechno jen pro případ, že by tady měli stále nějakého agenta, o kterém mi nic neřekli,“ dokončila to Naoki.
„Skvělý přístup… nic jiného, než takové perfektní zvládnutí tvého úkolu jsem ani nechtěla. Jsem na tebe pyšná, Naoki. Nikdo jiný by to tak rychle nezvládl,“ pochválila ji Hokage, která už byla naprosto klidná. A byla šťastná, že má takovou kunoichi na své straně. Nejen proto, že byla tak výřečná. Uměla skvěle hrát a předstírat… a přesně to se Hokage hodilo. Ostatní shinobi z její vesnice byli až příliš přátelští a hodní… ona však ne. Tsunade to někdy rmoutilo, ale v těch chvílích za to byla osudu neuvěřitelně vděčná…
„Nechcete vědět něco o vztazích mezi členy Akatsuki nebo tak podobně?“ pozvedla obočí Naoki.
„Jistěže chci, jen povídej,“ pousmála se Hokage mile.
„Tým Taka moc nezapadá, teda kromě Sasukeho, a pak…“ mluvila a mluvila Naoki. Popsala jí větší část vztahů v oné organizaci a tak podobně. A Hokage byla spokojená.

„Akatsuki teď tedy jdou po Narutovi… prostřednictvím tebe?“ zajímalo Hokage.
„Hai, Hokage-sama, chtějí, abych o něm zjistila absolutně všechno, co by teoreticky mohlo zlehčit jejich plánování a průběh celé akce,“ kývla souhlasně hlavou Naoki, která mezitím vymýšlela své další kroky. Musela působit sebejistě přitom poslouchat obě strany… to nemohlo dobře dopadnout! Ale musela se o to aspoň snažit.
„Musíš Naruta chránit, je ti to jasné?“ prohlásila rozhodně Hokage.
„Ano, to je, ale co mám říct jim?“ nechápala Naoki.
„Musíš vyjít z toho, co se o Narutovi dozvíš a interpretovat jim věci, které jim můžou přijít užitečné, ale ve skutečnosti budou nepodstatné… nechám na tobě, ať si zvolíš co, kdy a jak jim řekneš. Hlavně dávej pozor na sebe i na Naruta,“ naléhala na dívku Hokage.
„Spolehněte se, Hokage-sama,“ mechanicky se uklonila Naoki, „Smím odejít?“
„Samozřejmě. Zatím se moc neobjevuj ve vesnici, ano? Ještě se zotavuješ. Ale nechej nějakou svou loutku, ať Naruta sleduje,“ řekla Hokage.
„Jistěže,“ uklonila se znovu Naoki, a pak odešla. Musela si všechno srovnat v hlavě.
Jakmile se za ní zaklaply dveře, tak blondýnka svěsila hlavu do dlaní. Nemohla uvěřit tomu, že zneužívá tak nevinnou mladou dívku k něčemu tak těžkému, co ji musí vnitřně ničit… jenže ona skutečně neznala nikoho vhodnějšího na tuto misi, než právě ji. V hloubi srdce si jí hluboce vážila a věděla, komu předá své místo, pokud se Narutovi něco stane…

Naoki už byla doma dva dny a nebavilo ji být stále zavřená v domě, a tak se rozhodla, že si vyjde na procházku.
Vydala se do parku, blízko tréninkových placů, protože doufala, že tam potká někoho známého. A skutečně někoho potkala. Jen to nebyla zrovna osoba, s níž by se extra ráda bavila.
„Sakuro?“ promluvila Naoki na svou ‚kolegyni‘ z Akatsuki tiše.
„No?“ pozvedla obočí oslovená. Černovláska by ji nikdy neoslovila takhle, z vlastní vůle… ne pokud by neměla… vzkaz z organizace!
„Přijď kolem půlnoci na hlavu Sandaimeho,“ vyzvala ji Naoki, a pak šla dál. Jako kdyby ji ani neviděla.
„Dobře,“ souhlasila Sakura a šla dál.

Bylo krásné odpoledne… parádní doba na trénink! A Naoki skutečně narazila na toho, koho hledala. Musela se ho nutně přeptat na pár věcí, aby byla informovaná i o tom, na co se nechtěla ptát Sakury.
„Ahoj, Naruto-kun!“ radostně zamávala Naoki na kamaráda, který si procvičoval svůj Rasengan na jakémsi stromě na okraji jeho tréninkové louky.
„Naoki-chan, kdy ses vrátila?“ zeptal se jí nadšeně Naruto, přestal s tréninkem a šel za ní, „Už jsi zdravá?“
„Vrátila jsem se před pár dny a ještě trošku odpočívám, ale jinak už jsem v pořádku… víš, jen jsem se tě chtěla přeptat na pár věcí…“ sklopila oči k zemi Naoki, aby mu dala najevo, že se stydí.
„Klidně se ptej, jsem tu pro tebe,“ usmál se na ni Naruto a pohodlně si sedl pod jeden strom a poklepal na místo vedle sebe. Naoki si vedle něj nejistě sedla.
„Chci mluvit o osobních věcech… možná tě to bude bolet…“ začala Naoki.
„Já to přežiju, ale ty tady praskneš, když mi to neřekneš… tak už se vymáčkni!“ pobídl ji Naruto.
„Chci mluvit o Sasukem,“ prohlásila rozhodně Naoki.
„Aha… takže… ptej se,“ sklopil hlavu Naruto.
„Bolí tě slyšet jen jeho jméno, že?“ konstatovala Naoki.
„Myslel jsem, že máš jasně dané otázky…“ pousmál se lehce Naruto a podíval se na ni s jemně lesklýma očima. Naoki pochopila, jak těžké to pro něj musí být. Jenže potřebovala jeho důvěru, a proto musela kout železo, dokud bylo žhavé.
„Kdepak, tohle je o tvých emocích… chci ti ukázat, že mi můžeš všechno říct, Naruto-kun… jsem tu pro tebe,“ ujistila ho Naoki.
„Děkuji…“
„Nemáš za co děkovat, vždyť i ty jsi tu pro svoje přátele.“
„Snažím se, ale teď… chci to mít rychle za sebou.“
„Proč přesně odešel z vesnice?“
„Chtěl zabít svého jediného bratra, aby se pomstil za klan.“
„A Orochimaru?“
„Slíbil mu sílu.“
„Tušila jsem něco takového… zhroutil se ti svět, že?“
„Víc než to… byl můj nejlepší přítel a v jeden den zničil veškeré mé iluze. Chci si s ním o tom jednou promluvit… proto jsem Sakuře slíbil, že ho přivedu zpět… a stále se o to snažím. Těším se na její úsměv, až se mi to povede.“ Naruto se s nadějí v očích zadíval na oblohu a Naoki jen stěží potlačovala dojetí… a byla zvědavá, co by Naruto řekl na situaci, která vládla mezi Sasukem a Sakurou. Moc potěšený by asi nebyl.
„Ničí tě to,“ namítla Naoki.
„Vím, proto se snažím být rychlý… ale čím jsem rychlejší, tím dál mi uniká…“
„On nebo Sakura?“
„Cože? Jak to myslíš?!“
„Vím, že Sakuru miluješ… a jen kvůli ní se snažíš ho přivést zpátky. Ale až on se vrátí, tak ty budeš šťastný jen na okamžik a víš proč? Protože se vrhnou do náruče, Naruto! On je jí souzený… ne ty. Musíš otevřít své oči a rozhlédnout se okolo sebe. Třeba pak najdeš někoho, kdo bude tvé lásky hoden… už vím všechno, co jsem potřebovala. Děkuji ti za sdílnost, Naruto…“ vstala Naoki a chystala se k odchodu.
„Nemusí to tak skončit!“ bránil své iluze Naruto… ale stále seděl zklamaně a zlomeně na zemi.
„Nejprve o tom přesvědč sám sebe a až pak ostatní, ano?“ sehnula se k němu Naoki a lehce ho políbila na tvář, „Pro štěstí…“ A pak zmizela. A Naruto jen vzpomínal na ten letmý dotek…