Stínový ninja 14

„Kamisori happa!“ (ostré listy), zazněl nějaký mužský hlas a Sakomo přestal cítit takovou bolest.
„Sebyooshi shokushu!“ (poutací úponky), pokračoval hlas. Shinobi z Trávové v něm poznal jednoho ze svých kolegů učitelů, Denziho. Paralyzován elektrickým útokem padl na zem, a neviděl co se děje, protože útočníci byli za jeho zády.
„Taiyoo hari,“ (sluneční paprsek) uslyšel další hlas, jemný, ale rázný.
To byla Suzuna, také jeho kolegyně. Ucítil značné horko, a pak kus za ním to bouchlo. Následná tlaková vlna s ním kutálela a on se jí jen bezmocně nechal unášet. Popáleniny, které měl po celém těle, ho nesnesitelně pálily. Ale jen na chvíli, protože ho za chodidlo chytil jeden úponek. Paralýza pomalu pominula, ale stále se nemohl hýbat. Denzi a Suzuna k němu přišli a Denzi ho opatrně posadil. Suzuna byla mladá, krásná kunoichi s černými vlasy, které nosila spletené do copánků. Nosila modrá trička, a zrovna teď na sobě měla jedno v blankytně modré barvě, a k tomu světlounce hnědé kalhoty. I když nestále nosila uniformu jounina ,vypadala jako malé děvčátko. Denzi byl špinavý blonďák přibližně stejného věku jako Suzuna, ale na rozdíl od ní nosil tmavé oblečení. Zrovna teď měl pod jouninskou vestou černé triko a šedé kalhoty.

„Jsi v pořádku? Vypadáš příšerně.“ starala se Suzuna.
„Jo,“ podařilo se mu ze sebe dostat.
„Podle toho jak mluvíš to tak nevypadá,“ poznamenal Denzi.
„Taky bys takhle vypadal, kdyby tě zasáhli nějakým silnějším Raitonem,“ řekla Denzimu Suzuna. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Já…zjistil jsem…co…chystají…,“ dostal ze sebe s obtížemi Sakumo. Neměl žádná viditelná zranění, ale evidentně měl nějaké vnitřní zranění.
„Počkej chvíli,“ požádala staršího ninju dívka, „pomůžu ti. Kuchiyose no jutsu!“ na zemi se objevila typická přivolávací pečeť, a pak se objevila podivná fialová rosolovitá hrouda, bez jakýchkoli náznaků končetin, obličeje, nebo čehokoli tak typického pro živé tvory.
„Máme tu vnitřní zranění,“ oznámila Suzuna hroudě.
„Rozumím,“ řekl slabý hlas, který nevycházel odnikud, a pak se hrouda rozplynula. Oba muži chvíli vyjeveně zírali na místo kde, byla hrouda. Jako první se vzpamatoval Denzi.
„Nezdá se ti, že ti to kuchiyose nevyšlo?“ zeptal se opatrně.
„Ne to tedy nezdá,“ zněla odpověď.
„Kam to…teda zmizelo?“ zeptal se Sakumo, a náhle pocítil, že mu je mnohem lépe. I jeho popáleniny začaly pomalu mizet.
„Ono to nezmizelo. Jen se to rozptýlilo,“ vysvětlila kunoichi.
„Rozptýlilo?“ nechápali oba. Jen si povzdychla.
„Zatímco většina shinobi přivolává velké a mocné tory, náš klan upřednostňuje velmi malé tvory, kteří jsou ale stejně mocní,“ dodala.
„Jak můžou být malí, a stejně mocní?“ nechápal Denzi.
„Jsou to mikroorganismy,“ řekla, jako by se tím vysvětlovalo vše.
„?“ stále nechápal mladý ninja.
„Myslím, že vím, kam tím míříš,“ pochopil starší z ninjů, který se teď už cítil naprosto skvěle.
„Správně,“ kývla Suzuna. Mikroorganismy se lehce dostanou do těla, a můžou je různě ovlivnit. Tihle, co jsem právě přivolala, pomáhají s regenerací buněk a léčbou. Samozřejmě, kdybych chtěla, můžu přivolat mikroorganismy, které způsobují, nebo urychlují smrt.“
„Už to chápu,“ ozval se potom Denzi. „Jsi skvělá. Musím říct, že jsem rád, že jsi na naší straně. Nerad bych umřel na něco neviditelného,“ pochválil ji.
„Ano, to buď. A děkuji,“ usmála se.

Ozvalo se PUF! a před nimi se znovu oblevila fialová hrouda.
„Podej informace,“ požádala ji Suzuna.
„Hai. Vnější popáleniny byly většinou lehkého charakteru. Ty jsem vyléčilo úplně. Těžší popáleniny byly převážně na hrudníku. Ty jsou zahojeny též, ale nechalo jsem tam část sebe, aby to šlo lépe. Vnitřní zranění byla velmi rozsáhlá a vážná, převážně popáleniny, ale i několik vnitřních krvácení. Ty jsou zastaveny, popáleniny napraveny. Nutností ale bylo nechat tam větší část mě. Bude to potřeba ještě několik dní, možná i týdnů, než budu schopno ho úplně opustit bez rizika, že by zemřel,“ podalo to svým podivným hlasem vyčerpávající popis Sakumových zranění.
„Děkuji ti mnohokrát. Můžeš jít,“ poděkovala a propustila to.
„Není zač,“ odpověděla hrouda a zmizela s pufnutím a v obláčku dýmu.
„Co to říkal o tom, že zůstává ve mně?“ zeptal se podezřívavě Sakumo.
„Musí ti pomoct s léčením. Tvůj organismus byl vážně zraněn. Nemůžeš ho okamžitě vystavit tomu, aby zase normálně fungoval, tak to prostě nejde. Prostě v tobě kouskama zůstane, a až nebudou potřeba, zase zmizí. A není to on, a ani ona. Mikroorganismy jsou bezpohlavní.“
Po rozsáhlé přednášce o jeho zdravotním stavu se ninja cítil podivně unavený, i když to byl i předtím, jenže teď se k fyzické únavě dostavila psychická. A to ho ještě čeká dlouhá cesta a spousta vyčerpávajících povinností.
„Proč na tebe vlastně zaútočili?“ Suzuna si uvědomila, že nezná důvod, proč by se tohle mělo stát. Jejich země byly v neutrálním vztahu.
„Nedostala jsi vzkaz?“ najednou mu došlo, že ho asi nedostal nikdo. Přemítla, jak daleko se jeho klony mohly dostat, než byly zničeny.
„Ne,“ zakroutila hlavou?
„Ani ty?“ zeptal se už celkem zbytečně mladšího kolegy.
„Taky nic. Jestli jsi poslal klony, tak myslím, že jsem žádného nikde neviděl, ani o něm neslyšel,“ potvrdil mu domněnku.
„Zjistil jsem, co mají v plánu. Azumi – sama jsem poslal poštovního ptáka, ale myslel jsem, že by tady mohly stačit klony. Očividně ne.“
„Já to zařídím,“ nabídl se Denzi. „Kuchiyose no jutsu!“ objevil se houf malých hnědých roztomilých zvířátek.
„Co jsou zač?“ nedalo to Sakumovi.
Denzi se usmál. Dvě zvířátka mu mezitím vyšplhala na ramena. „To jsou surikaty.“
„Jsou roztomilý,“ rozplývala jejich společnice.
„Taky se dobře a rychle pohybují pod zemí, a dobře si všímá nepřítele, který je hodně daleko.“
„Tak co je to tentokrát?“ zeptala se jedna surikata.
„Oni umí mluvit?“ nechápala trochu dívka.
„Jistě že ano. Většina zvířat, která se přivolávají, umí mluvit. Vždyť i ta tvoje hrouda to dokáže.“
„To je pravda,“ připustila.
„Takže Sakumo, do toho. Pověz nám, co jsi zjistil.“

***
Stoupali po cestě, která vedla na kraji skály a směřovala k vodopádu. Hučení vody už přehlušilo veškeré zvuky okolí a před malou chvílí zjistili, že se už ani neslyší navzájem. Kuzeho padající voda fascinovala. Padající hektolitry vody, s hukotem řítící se z nesmírné výšky a dole se rozstřikujíc o hladinu vody a kameny a ve vzduchu poletující třpytící se kapičky vody. To prostě bylo úchvatné.

Kyosuke a Kuze byli velmi překvapeni, když zjistili, že cesta se stáčí za vodopád. Mezi vodopádem a jeskyní byla malá mezera, kterou se dalo protáhnout jen, když jste se otočili zády se skalní stěně. Krásná a drsná Nagi je vedla. Po chvíli někam zmizela. Zanedlouho oba mladící přišli na to proč. Ve skalní stěně byl totiž otvor. Spíš tedy jeskyně. Napůl tam vlezli, napůl spadli. Byla dost vysoká a táhla se daleko do skalní stěny. I přes to, že přes vodopád dovnitř neproudilo moc světla, bylo tam poměrně dobře vidět. Rachot vodopádu poněkud utichl. Oba si uvědomili, že jeskyně je plná jezírek, jejichž voda září jemně tyrkysovou barvou. Velitelka jejich skupina přistoupila k nejbližšímu z nich, které bylo o něco výše než ostatní.
„Tady to je. Vchod do skryté Vodopádové.“
„V jezeře?“ podivil se méně chápavý Kyosuke.
„Jo. To jezero nemá normální dno. Jen tam tunel, který vede přímo do Vodopádové. Budeme jím muset proplavat,“ vysvětlovala trpělivě.
„Jak dlouho budeme muset plavat?“ zeptal se Kuze a zamyšleně hleděl na hladinu jezírka.
„Tak minutu, minutu a půl.“
„Tak to bych měl s dechem vystačit.“
„To bys teda měl. Tak. Teď by bylo fajn, kdybys ten svůj nástroj zabezpečil,“ vyzvala ho.

Mladík si ze zad sundal černé oválné pouzdro a postavil ho na zem. „Buď opatrný,“ požádal svalovce. Ten se v odpověď zazubil, a natáhl nad obal ruku. Černou plochu pokryla bílá vrstvička ledu, která se pomalu zvyšovala. Nakonec byla vrstva ledu tlusté několik centimetrů. Vrátil si housle na záda a okamžitě měl nutkání je sundat. Příšerně to studilo.
„Tak jdeme,“ zavelela Nagi a skočila do vody. Následoval ji Kyosuke a za ním Kuze. Čekal, že voda bude hodně studená, ale to se mýlil. Byla poměrně teplá a vyvažovala svým působením na zbytek jeho těla chlad na zádech.

Plavali minutu a půl, jak jim bylo řečeno, a za tu dobu uplavali vzdálenost zhruba dvě stě metrů. Vynořili se uprostřed jezera. Ocitli se v obrovské jeskyni. Přímo naproti nim byla vesnice, která byla na dvou ostrovech spojenými mostem. Po břehu chodila spousta lidí, a bylo k neuvěření, že si nikdo nevšiml tří hlav vyčuhujících z hladiny jezera. Za nimi byl ostrov s obrovským stromem, jehož koruna sahala až ke stropu jeskyně. Mezi větvemi stromu prosvítali paprsky slunce. Jeskyně musela mít nahoře díru. Kromě slunce, které dodávalo určité množství světla, tu zářila voda v jezeře, úplně stejně jako ta jezírka v jeskyni za vodopádem.

Následoval ještě zběžný průzkum okolí, načež znovu vklouzli pod hladinu a zamířili k ostrovu s obřím stromem. Tam si chvíli odpočinuli a pak Nagi rozdala úkoly. Kuze měl zaútočit zezadu, Kyosuke zleva, na levé půlce vesnice a ona sama zepředu, na té druhé, od mostu vedoucí na ostrov se stromem.

První dva, ač neradi, znovu skočili do vody. Plavali kousek od sebe, oba chtěli začít svůj úkol ve stejném bodě, jen Kuze se musel ještě posunout kousek dál.
Na břeh vylezli o pár set metrů dál, aby je nikdo nezpozoroval. Zatímco mohutnější z dvojice kluků zamířil rovně podél břehu, hubenější se rozeběhl nalevo od něj. Neběžel rovně, ale šikmo, aby se pomalu přiblížil k vesnici. Po chvíli vesnici uviděl mezerami mezi stromy. Nebyla tvořena jen jednopatrovými domy, jak se zdálo z jezera. Vyšší budovy byly schovány za stromy, které ve vesnici tvořili něco jako park a směrem ke středu se zvyšovaly. A pak se zase zmenšovaly.

Zatímco po stranách byla obklopena Vodopádová lesem, za ní byla jen zem porostlá trávou. Ideální místo pro boj. Kuze si sundal ze zad pouzdro, odstranil z něj led a připravil se. Vytáhl z kapsy kunai s výbušným lístkem, zapálil a hodil ho blízko k vesnici, ale ne tak, aby trefil nějakou budovu. Otevřel pouzdro a lístek vybuchl. Od místa výbuchu se vyvalil oblak kouře a prachu. V pouzdru byly housle a smyčec. Z vesnice slyšel spěšné kroky a pak dusot nohou běžících k němu. Opřel si housle o krk, přiložil smyčec na strunu a čekal. Po chvíli z oblaku dýmu vyrazil první nepřítel. V tu chvíli začal hrát. Kolem něj se slabě zablesklo, a on věděl, že jeho technika začala působit.

K prvnímu příchozímu se připojili další, a i oni se zastavili, a zírali na to, jak hraje na housle. Ale pak se jim na tváři rozhostil úsměv. Který normální shinobi zaútočí a pak hraje na housle? V jejich rukách se objevili kunaie a shurikeny. Očividně se jim nechtělo plýtvat chakrou. Musel se pousmát. Takhle se ho pokoušeli dostat už nesčetněkrát, vždycky neúspěšně. Na smluvený signál vylétly všechny zbraně naráz. V okamžiku, kdy se ocitly dva metry od něj, se zastavili o neviditelnou stěnu, a vybuchly. Od místa výbuchu se k němu nesly slabé oranžové proužky něčeho, co by se mohlo přirovnat k dýmu, a vstoupili do jeho houslí.

Kuze viděl jejich překvapené výrazy, a hrál dál. Několik z nich složilo pečetě a vrhly na něj vodní techniky. Jedna vypadala jako drak, další prostě sloup vody a podobně. Všechny se zastavily dva metry od něj, přeměnily se tentokrát v modré proužky, které vstoupily do něho samotného. Útoky nepolevovaly. Vždycky když se zastavili, tak na tom místě prostor slabě stříbrně zářil.
Po několika neúspěšných pokusech udolat ho pomocí ninjutsu to vzdali, a dva z nich se rozeběhli přímo k němu. Povzdechl si, protože věděl, že to, co přijde, nebude příjemný pohled. Přesto nepřestával hrát. Oba útočníci se zasekli na stejném místě jako všechny předešlé věci, pak je obklopil oheň a oba zmizeli. K němu mířily dva červené proužky rádoby dýmu, které s ním splynuly. V očích shinobi z Vodopádové se mísil strach se zděšením. Změnil skladbu, a začal hrát o něco rychleji. Opět se kolem něj zablesklo, a on cítil, jak se jeho technika rozšiřuje. Zavřel oči, a vzápětí uslyšel bolestivé skřeky. Jeho technika našla cíl. Zachmuřil se, zmenšil okruh své techniky, takže kolem něj kryla kruh o poloměru jeden metr, a vykročil, nepřestávaje hrát.

Kyosuke dorazil k vesnici jako první. Na rozdíl od Kuzeho, který nezačínal útok přímo, nebo Nagi, která si na přítele počkala, šel Kyosuke přímo do akce. A také na rozdíl od svých společníků, nedbal na to, jestli zabije shinobiho nebo civilistu.
Teď stál na břehu jezera, přímo před vesnicí. Lidé si ho všimli a podezřívavě si ho měřili. Ušklíbl se. Dal si ruku kousek od úst, otočil ji dlaní vzhůru, a mocně do ní foukl. Slabý dech se nad dlaní měnil v mocnou ledovou vichřici plnou sněhu. Budovy a všechno před ním bylo během momentu uzavřeno v ledu. Přeskočil veliký kus ledu, ve kterém byli uzavřeni lidé, kteří byli zrovna v tu dobu před ním, a pokračoval do středu vesnice.
Lidem ze skryté Vodopádové brzy došlo, že byli napadeni. Civilisté utíkali do středu vesnice, kde byly podzemní úkryty, a ninjové spěchali ke břehu, od kterého začal útok. Když ale uslyšeli výbuch za svými zády, rozdělili se, ve snaze chránit vesnici a co nejdříve porazit nepřítele.

Nagi stála přibližně v půli mostu, spojující ostrov s vesnicí, a čekala. Obyčejně bojovala, co nejdříve to šlo, ale teď se rozhodla čekat, až její společníci začnou jako první, a ve vesnici bude zmatek. Pak to bude snadnější, ale o to jí nešlo. Věděla, že neprostá většina ninjů bude ve vedlejší polovině vesnice, a ona tak bude mít mnohem větší soukromí. Soukromí k tomu, aby se osobně utkala s vůdcem skryté Vodopádové vesnice, Shibukim. Spokojeně si všimla, jak část vesnice u jezera je pokrytá ledem, zatímco z druhého konce se valil dým, a byly vidět záblesky.

Shibuki, vůdce skryté Vodopádové stál na vrcholku budovy vůdců Vodopádové, a díval se dolů na vesnici. Spolu s ním tam stáli dva maskovaní ninjové. Před chvílí dostal informace o situaci. I když to byli jen dva útočníci, ovládali až příliš dobré techniky a oni měli ztráty. Už hodnou chvíli přemýšlel, a teď došel k rozhodnutí. Otočil se k jednomu maskovanému ninjovi.
„Povolejte Fu Nomose!“
„Ale pane... ,“ pokusil nenamítnout.
„Toto je stav nouze! Potřebujeme ji!“
„H-hai,“ hlesl ninja a zmizel.
„Pane, je tohle skutečně moudré?“ odvážil se zeptat druhý maskovaný člen jeho ochranky.
„Nevím. Ale zatím nebyl nikdo schopný ty dva zastavit. Je to skutečně riskantní, ale ve vesnici není nikdo silnější než ona, a s její schopností bychom mohli vyhrát.“
„To je pravda,“ souhlasil neochotně Shibukiho společník.
Zhruba za deset minut se maskovaný ninja objevil s mladou kunoichi. Ta měla světle zelené vlasy nad pravým okem sepnuté červenou sponkou, světle růžové oči, krátké síťované triko, přes které měla další, ještě kratší, a tentokrát bílé. Měla krátkou sukni, kombinovanou stejně jako triko, a bílé nárukávníky. Na zádech nesla červenou, válcovitou věc.
„Co chceš,“ vyštěkla.
„Útočí na nás,“ stejně jako ona, se neobtěžoval pozdravit.
„Všimla jsem si.“
„A my potřebujeme tvoji pomoc.“
„Proč bych vám měla pomáhat?“
„Podívej, vím, že jsme se k tobě nechovali dobře…“
„Nechovali dobře?“ přerušila ho a v jejím hlase zaslechl mírný podtón hysterie, „ říkali jste mi zrůdo, příšero, démone, a já nevím co ještě. Navíc jsem se musela odstěhovat na druhou stranu jezera. Řekla bych, že jste se ke mně víc než nechovali dobře.“
„Já to zkoušel napravit,“ pokoušel se ji uklidnit a ospravedlnit se Shibuki.
„Jo. O tvých pokusech jsem slyšela,“ hysterie jí z hlasu úplně vymizela, zas ho měla plný nezájmu.
„Takže bys nám mohla pomoct?“
„Co víš o těch útočnících?“
„Beru to jako ano. Jeden dělá věci jako ty, jen s ledem a ten druhý hraje na housle, a vytváří kolem sebe štít, přes který se zatím nepodařilo nikomu dostat,“ vysvětloval jí schopnosti útočníků.
„Ten první, to je kryokinetik. S tím druhým nevím.“
„Kry-co?“ nechápal vesnický vůdce.
„Kryokinetik. Je to jako hydrokinetik, což jsem já, jenže on umí manipulovat s ledem, zatímco já s vodou.“
„Ono je víc těch těch?“
„Jo. Je hydro, kryo, aero, geo, pyro, elektro a tele.“
„Došlo mi co je aero, geo a elektro. Ale co je pyro a tele? To nemá nic společného se zvířetem, viď?“
„Ne, to tedy nemá. Pyro, je pyrokineze – ovládání ohně a tele je telekineze – ovládání předmětů pomocí vůle.“
„Aha.“
„Tak kam mám jít?“
„Kam chceš ty?“
„Podívám se na toho kryokinetika. Alespoň se po dlouhé době pobavím. Ať tam nikdo nezůstane. Zvládnu to sama.“
„Ale… ,“ chtěl namítnout, ale opět ho přerušila.
„Sama,“ zdůraznila.
Pokrčil rameny. Byla to její věc. Poslal druhého zamaskovaného se zprávou o vyklizení oblasti a Fu vyrazila.

***
Už zase byli sami. Gaaru s jeho sourozenci a Ino s přáteli nechali za sebou. Samozřejmě jejich pomoc nebyla zadarmo. Stálo je to oba svitky, které měli. Takže teď se snažili najít někoho, od koho by je dokázali získat zpět. Už bůhvíjakou dobu pročesávali okolí, a blížili se ke středu arény, ale nikoho nenašli. Nakonec se utábořili v malé jeskyni, kterých bylo ve zdejších horách nespočetně. Všichni tři byli dost unavení. Jak s hledání, tak z předešlé příhody.
Kolem jeskyně byl les, a půlku vchodu schovával keř, takže nebyli skoro vidět. Dopřáli si tedy luxus ohně, který by na nechráněných, nebo hůře chráněných místech nepřicházel v úvahu. Z pěti dnů, už uplynul den a půl, a protože byli poměrně vyčerpaní, rozhodli si dát po zbytek dne pauzu. Chvílemi odpočívali, a chvílemi si povídali. K večeru uslyšeli hlasy.
„Doufám jenom, že to nejsou další potíže,“ řekla unaveně Kasumi, „kdo to dojde zkontrolovat?“ ani jeden z jejích kamarádů se nepohnul.
„Nehlaste se všichni,“ a šla to zjistit sama.
„Takhle se to dělá,“ řekl spokojeně Wataru.
„Jo, jo,“ zabručel Mikuri, „je nejlepší to nechat na ženský, protože když se do toho vrhneš ty, najde ti v tom chyby a pak ti za to ještě vynadá, protože ona by to udělala jinak,“ pokračoval.
„Přesně,“ kývl druhý z chlapců, ale museli přestat, protože slyšeli jak se Kasumi vrací.
„To je jen Ino, Saku a Choji. Utábořili se kousek odsud v křoví,“ oznámila, „takže bych řekla, že problémy nás nečekají.“
Všem třem se ulevilo, a přestali druhou trojici řešit. Až po večeři, kdy se chystali dva z nich spát, a třetí na hlídku, zaslechli z druhého táboru hluk. Protože sestával z rozčilených dívčích hlasů, a ublíženého chlapeckého, rozhodli se tam podívat všichni tři. Opatrně se připlížili k jejich táboru, a zjistili co je příčinou toho hluku.
„Když pořád jíš, a nic neděláš tak se nediv, že dostaneš nakládačku!“ zařvala Ino, a to bylo vše, co potřebovali vědět. Chystali se tedy zpátky, když se v druhém táboře strhla potyčka, a k nim se přikutálel bílý válcovitý předmět. Svitek nebe. Chvíli se na sebe nerozhodně dívali, a pak ho Mikuri sebral a chvatně se odplížili pryč. Během pár chvil zlikvidovali tábor a zahladili stopy.
Pak se začali rychle vzdalovat, aby až tým z Konohy přijde na svou ztrátu, byli co nejdál.