Blouznění 01 - Alkohol, můj společník

Když zavřu oči... Vidím velkou bílou plochu. A na ní... Tečky. Jsou různé. Velké, malé, někdy trochu protáhlé. Mají i různé barvy. Modrou, růžovou, černou, různé odstíny hnědé a červené. Někdy splynou, někdy zmizí. A objeví se další. Náhle oči otevřu a znovu víčka přimknu k sobě. Tentokrát o něco víc. Já... Nechci už ty obrazce vidět. Jenže se pořád vracejí. Copak začínám bláznit? Nebo už blázen jsem? Zatřepu hlavou. Proč? Copak si už myslím, že myšlenky, vzpomínky a pocity jdou jediným zatřepáním vytěsnit z mysli? Nemožné.

Stojím a tupě zírám na bílou stěnu. Ani se nemusím namáhat se zavíráním očí. Tentokrát se ty patvary promítají přímo přede mnou. A už to nejsou jen kruhy. Teď to jsou různé vlny, čáry. Jsou různého typu a také různé barvy. Trochu se zakymácím, ale nespadnu. Opřu se o stěnu a podél ní se pomalu sesunu na podlahu. S ironickým úsměvem se podívám na téměř prázdnou láhev. Několika doušky ji vyprázdním a odhodím.

Sklo cinkne o sklo.
Kolik jsem toho vypila? Netuším. Asi dost. Jenže to je mi jedno. Zvláště teď. Po kolenou dolezu ke skřínce, vytáhnu další tři flašky. Opřu se o to tmavě hnědé dřevo a jednu z nich otevřu. Na jeden zátah vypiji asi čtvrtinu. Normální člověk by už asi byl v těžkém bezvědomí, ale teď je asi žal silnější než nějaký alkohol.
Po tváři mi začnou téct slzy.
Nawaki...
Dane...
Zaregistruji, že je za okny pořádná tma. Do postele se vážně nedostanu, ustelu si na podlaze mezi sklem. Přesto nemohu usnout.
Vzpomínky se v hlavě honí ostošest a nedbají na urputnou bolest.
A srdce. Jedna stará rána se otevřela společně s tou novou, čerstvou. Ztráta nejbližších mne teď bolí dvojnásobně.
Sáhnu tedy po další láhvi saké. Ta ve mně zmizí docela rychle, otevírám tedy tu poslední. U té už ale usínám. Jenže ostré světlo mi připomene, že jsem ani nezhasla. Vytáhnu tedy kunai a hodím po spínači. Netrefila jsem se... Povzdechnu si.
Oči se mi zavřely a nastala tma. Ještě než jsem ztratila vědomí, řekla jsem si, že nazítří odcházím.