Kakashiho bolest ( 2 díl )

Kakashi chtěl přeskočit na protější strom, větve vedly směrem k chrámu, Obito ho zadržel.
"Počkej ještě malou chvíli, příteli. Než půjdeš, chci ti něco dát," a vytáhl z levé kapsičky svitek, na kterém byl znak Konohy. "Tohle je něco, co by ti mohlo pomoct," vtiskl Kakashimu svitek do rukou, "nesmíš to ale otevřít, dokud si nebudeš opravdu jistý."
Kakashi svraštil čelo: "V čem si mám být jistý ?" řekl zamyšleně.
Pořád stáli na vrcholku vysokého stromu. Zvedl se vítr a cuchal oběma vlasy. Černovlasý chlapec potřásl hlavou: "Lituji, ale to ti prozradit nemůžu. Na to musíš přijít sám," a dotkl se zlehka jeho ramene. "Ale ty na to přijdeš, příteli." dodal s úsměvem a poplácal ho po zádech.
"Děkuji. Obito." Opětoval mu Kakashi úsměv a schoval svitek do jedné z kapes zelené vesty.
Udělal několik kroků zpět a přitom se stále díval Obitovi do očí. Pak se spěšně otočil a rozběhl se k chrámu. Při přeskakování větví si všiml, že už se stmívá. Obloha byla pokryta tmavými mraky, vítr foukal proti němu. Schylovalo se k dešti. Cítil to i ve vzduchu. Na okamžik se zastavil, aby popadl dech. Od chrámu ho dělilo jen několik stromů. Z této vzdálenosti si už mohl budovu zřetelně prohlédnout. Nebyla velká. Kakashi odhadoval, že je vysoká nanejvýš třicet metrů. V její blízkosti nebyly stromy. Zaujalo ho, že chrám nemá žádná okna. Zdobila ho jen léty oprýskaná, tmavá omítka, která kdysi dávno mohla mít vínově červenou barvu. Černou střechu nepravidelného tvaru zdobilo několik nízkých věžiček. Celkově stavba působila pochmurně.
Z myšlenek ho vytrhl tichý hlas. Odhadoval, že přichází od chrámu, nikoho tam ale nespatřil. Napnul uši a na chvíli i zatajil dech, přesto slova nerozeznal. Spěšně proto pokračoval v cestě, počínal si ale obezřetněji než dosud a pohyboval co nejtišeji pro případ, že by to byl jeho nepřítel. Stromů bylo víc, než se zprvu zdálo. Čím víc se k chrámu přibližoval, tím byly stromy nižší a slabší a postupně se měnily v keře. Ninja musel pokračovat po zemi. Neslyšně proto seskočil na travnatou zem a přikrčil se k jednomu keři. Od chrámu ho dělilo jen několik metrů. Zaposlouchal se do hlasu, který byl už zřetelný. Patřil dívce. Kakashi se mírně zachvěl při pomyšlení, že by to mohla být Rin. Hlas jemně zpíval:

Lidská nenávist je věčná,
lidská chamtivost je nevyhnutelná,
lidská dobrosrdečnost je vzácná,
lidská láska je kouzelná.

Ninjovský mír není věčný.
Ninjovská zloba je nebezpečná.
Ninjovský úsvit je krasný.
Ninjovské srdce je nevyzpytatelné.

Při těch slovech Kakashiho zamrazilo. Teď už nepochyboval, komu hlas patří. Oči se mu zalily slzami, srdce divoce tlouklo. Z nebe začaly padat maličké kapičky vody. Pomalu mu stékaly po bledé, mokré tváři, mísily se s velkými, slanými slzami a vsakovaly se do černé roušky.
Položil dlaně na vlhkou trávu a opatrně, velmi pomalu se postavil na nohy. Propletl se hustými keři a stanul před starým chrámem. Díval se do očí půvabné dívce. Vlasy jí mírně vály ve větru, kolem ní poletovaly modrozelené lístky. Okamžik se na sebe dokázali jen překvapeně dívat.
Kakashi se roztřásl, když vyslovila jeho jméno a zamířila k němu. Lístečky pomalu padaly jeden po druhém k zemi. Každý z nich při dopadu změnil barvu. Rin Kakashiho jemně objala a přitáhla ho k sobě. Barevné lístky se rozletěly do všech stran. Nad nimi zářil měsíc se spoustou hvězd. Rin svého přítele pomalu pohladila po tváři a pohlédla do jeho levého, černého oka, které ji smutně pozorovalo.
"Kakashi, stal se z tebe ninja, jakým si vždycky přál být Obito." řekla tiše a usmála se.
Náhle se zarazila.
"Proč pláčeš ? Ninjové přece nepláčou... tohle jsi vždycky říkal, vzpomínáš?"
Kakashi sklopil hlavu. Vzpomínal. Vzpomínal i na to, jak držel Rin v náručí, celou od krve. Neplakala. Musela mít příšerné bolesti, umírala, ale... neplakala. Neuronila ani slzičku. Zato Kakashi plakal. Hořce. Slané slzy bolesti mu neovladatelně tekly. Ani dnes se jim neubránil. Rin mu ale slzičky setřela. "Je to tu podobné, jako před deseti lety. Já a ty. Teď tě ale v náručí držím já." znovu se usmála a dívala se mu přitom do očí. "Naše setkání je radostné... nebyla to tvá vina, žes mne nestihl zachránit." Pohladila Kakashiho po vlasech. "Prožila jsem dobrý život s mistrem, Obitem a tebou, nejúžasnějším ninjou, kterého jsem znala... i když jen krátce," dodala posmutněle.
Rin cítila, jak se Kakashi chvěje. Pohladila jej po rameni.
"Mám pro tebe svitek." řakla najednou a zamířila k chrámu.
"Ne, počkej tady, Rin." ozval se Kakashi a přivolal svého ninja psa Pakuna.
"Pakun ti někoho přivede." usmál se.
Rin se zatvářila překvapeně, ale vysvětlila mu, kde v chrámu svitek najde.
Kakashi se vydal k velkým, obloukovým dřevěným dveřím. Byly celé černé, pokryté ozdobnými ornamenty. Zatáhl za kliku a vstoupil do přítmí hlavní síně, osvětlené jen několika plápolajícími plamínky svíček, postavených ve svícnech, rozmístěných podél stěn. Po celé místnosti vrhaly stíny, které se roztančily, jakmile vstoupil a dovnitř se dostal vítr. Místnost byla velká a prázdná, jen stěny byly pokryty ručními malbami. Když si oči přivykly tmě, pohlédl na pravou stěnu. Byla na ní vyobrazená černá rakev, stojící na bílé trávě, posetá tmavými okvětními lístky růží. Nad rakví klečela černovlasá dívka, zpod obou pevně stisknutých víček jí tekly slzy. Za ní se tyčilo několik tmavých, uschlých stromů bez listí. Úplně nahoře na stěně byl vyobrazený velký, bledý měsíc a spousta hvězd. Přesunul pohled k levé stěně. Rakev na zelené trávě. Barvu měla hnědou a okvětní lístky růží na ní měly světle růžovou barvu. Hlavní postavou byl starší muž se světle bílými vlasy, podepírající se rukama o rakev, hlavu složenou v dlaních. Obklopovala ho skupinka truchlících lidí, kteří také plakali. V pozadí spousta zdravých, silných a kvetoucích stromů. Úplně nahoře bylo modré nebe bez mraků.
Ninja si malby pozorně prohlédl a pak vykročil k otevřeným dveřím naproti. Vklouzl dovnitř malého pokoje, který patřil Rin. Nebylo tam nic, jen malý stolek se zlatým podstavcem. Na podstavci ležel svitek, o kterém mluvila. Spěšně ho popadl, uschoval do kapsy vesty a zamířil k východu.
Když podruhé zatáhl za velké dveře a ocitl se venku, spatřil před sebou Rin a Obita, kteří si vesele povídali...