Cesta, která nekončí 18

„Už jste ho vzbudili?“ optal se netrpělivě Hyuuga, když se vrátil z pokoje. Kolem blonďáka mezitím postávala dvojka chlapců, ale nezdálo se, že by uspěli s jejich záměrem.
Oba na Nejiho hodili pekelným pohledem, že by se i grilovaný kuře zaleklo, takže nebyl důvod odpovídat.
„To on navrhl, jít za Tsunade a poděkovat jí, takže ať se to nesnaží zatáhnout!“ pokračoval přísnějším hlasem a začal se mezi Uchihou a Saiem dobývat až k spící růžence. „Uhněte, vyřešim to!“ vyhrnul si rukávy, prokřupal klouby a sklonil se k blonďákovi. Kluci jen netrpělivě hleděli, čekajíc na to, co přijde, a jen na sucho polkli.
Neji se naklonil až k Narutovu uchu a sladce zašeptal: „Ramen s padesáti procentní slevou ve výprodeji!“ A v tu chvíli, i gepard by se zastyděl, když Uzumaki vystartoval zpod peřiny, přičemž stačil přerazit Nejimu nos. Ten se bolestně skácel k zemi, zatínajíc ruku v pěst.
„Temeeeeee!!!“ rozlehl se jeho hlas po celé Hyuuga čtvrti, načež se on sám za blonďákem rozběhl.
„Pořád ta samá písnička, copak neví, jak je na to ten baka háklivej?“ uchechtl se Sai s rukama zastrčenýma do kapes a jen zakroutil hlavou nad Nejiho nízkým IQ.
„Možná chce mít jenom důvod ho zmlátit,“ prohodil nepatrně Uchiha, krčíc rameny.
„Možná.“

„Božínku, věděl jsem, že si s ní toho panáka nemám dávat. Protože nikdy to neskončí jenom u jednoho,“ povzdychl si Jiraiya při pohledu na desku stolu, po jejíž celé ploše ležela rozplácnutá sama pátá hokage s flaškou sake v ruce.
„Ok, hlavně na to musím jemně, vím, jak po ránu vždy bývá nevrlá,“ šeptal si pro sebe a pomalu se na to psychicky, i když účinnější by bylo fyzicky, připravoval, ačkoli se stále trochu klepal strachy.
Když už byl vteřinu od toho jí jemně poklepat na rameno, dveře kanceláře se rozrazily a v nich postávala nám všem známá čtveřice.
„Ohayou, Tsunade – baachan, přišli jsme na návštěvu!“ rozezněl se všem v uších velice pronikavý Narutův hlas. Jiraiya v tu chvíli strnul hrůzou, zatímco si oči tlačil zpátky od důlků.
„Z – z – zvrh-,“ začal Naruto koktat při pohledu na svého, i když teď již vlastně bývalého, mistra, jenž se zdál, jako by se právě vrátil z Jedličkova ústavu. Bohužel, v té samé chvíli ale nestačil zaregistrovat hrůzný pohled ve tváři blondýnky. I když, dá se říci, že i naštěstí.
„Na – ru – to…“ projel všem tělem jako blesk strašidelné, ke všemu velmi známé, skřehotání. Těsně před tím, než si všichni téměř cákli do textilu, přešel jim pohled na zdroj tohoto pazvuku, a vůbec se jim nelíbil.
„Naruto, idiote, já ti říkal, že máš klepat!“ pustil se do svého kamaráda Uchiha.
„Ne – ne – ne – ne – neří – kal,“ špitla trojice paralyzovaná strachem. V momentě se s hrozným křikem vrhla Tsunade přes stůl a přirazila blonďáka ke stěně chodby. Kluci, aby se na to nemuseli dívat, za sebou radši rychle práskli dveřma, postávajíc v kanclu se svatozáří nad hlavou.
„Ohayou, Jiraiya – sama,“ pozdravil zdvořile Neji, přestože byl stále trochuuuuuuu v šoku.
„Heh, brý tro, i když,“ zaměřil se na zvuky vycházející z chodby, podobaly se zvukům padající omítky, zatřískaných prken a malého děcka u zubaře, „asi nebude tak dobrý,“ dodal.
„Jen pro jisté z nás,“ přitkal s úsměvem Sai, nevnímajíc blonďákův křik.
V zápětí se znova rozletěly dveře a dovnitř vešla usměvavá Tsunade.
„Ohayou, kluci, tak, copak potřebujete?“ zasedla za stůl a čekala na důvod jejich návštěvy.
„No, eh…“ zdráhal se Neji, když viděl to předtím.
„My jsme vám přišli poděkovat. Mise, co jste nám přidělila, byly opravdu zajímavé a všechny nás to bavilo. Vážně jsme si to užili,“ sypal ze sebe Sasan sladký řečičky, zatímco se Neji vydal na průzkum chodbou, aby našel Naruta, i když jednu chvíli pochyboval, že ho najde živého.
„Bohužel, zabít ho není tak snadný,“ došlo mu ihned, takže první myšlenku zavrhl.
„Ah, vy jste milí, no, vsadím se, že děvčata si to taky užila. Zeptám se jich na to hned, jak se u mě zas někdy staví,“ pokračovala Godaime, aniž by její úsměv pominul.
Neji mezitím do kanclu přitáhl Narutovo polomrtvé tělo. Každý měl tu čest si ho prohlédnou a získat minimální představu o tom, co se stane, když naštvete opilou bloncku, ještě k tomu, když ji čeká celodenní kocovina.
„Žije?“ mířil k Hyuugovi svůj dotaz Uchiha.
„Jashinžel,“ pípl udýchaně, jelikož jeho tělo táhl do schodů.
„Zas to nevyšlo,“ dodal zklamaně Sai, Sasuke se pobaveně uchechtl.
„Takže… to bylo všechno, nebo máte ještě něco?“ skočila jim do toho ještě Tsunade. Kluci jen zakroutili hlavou a připravili se k odchodu.
„Díky za váš čas, Hokage – sama, už půjdeme a omlouváme se za vyrušení,“ popostrkoval Neji všechny ven, trousíc kolem sebe všemožný racionální kecy a už chtěl zabouchnout dveře, což by se mu i povedlo, kdyby Naruto nevstal z polomrtvých a znova nevrazil dovnitř.
„Zvrhlý poustevník!“ poukázal prstem na Jiraiyu postávajícího vedle Tsunade, který vše jen pobaveně sledoval. Několikrát si zažil to samý, takže měl hned brňavku.
„Ah, můj nejoblíbenější student, jak se máš, Naruto?“ usmál se šťastně a popošel k němu.
„Hej, tak rád tě zas vidím! Jsem tu už ňákou chvíli, jak to, že jsi mě nepřišel pozdravit?“ začal mu hned vyčítat, když si uvědomil, že ho vážně neviděl dlouhá léta.
„Ah, promiň, měl jsem za to, že si chceš užít svůj návrat s přáteli,“ zamlouval taktně, docela se mu to i dařilo.
„Vlastně… když o tom teď mluvíš, nepotkal jsem za celou dobu skoro nikoho známýho. Tsunade – baachan, kde jsou všichni?
Lee, Kiba, Shino, Chouji, Kakashi – sensei a ostatní učitelé? Nebo co Neji, Hyuuga klan je velký, proč je jeho sídlo prázdné jenom proto, že zemřel Hiashi? Co třeba Hanabi? A…“
„Kakashi je na misi, v blízké době by se měl vrátit, bylo to jen na několik dní. Lee, Kiba a Shino mají své týmy a ty trénují, takže pochybuji, že budou mít přílišný čas, courat po vesnici a rozmlouvat s tebou, a Chouji pomáhá při blížících se chuninských zkouškách, vymýšlí nové úkoly.
Mimochodem, i když je to trochu nezvyk, Hanabi a Kiba jsou už asi dva roky spolu, ona je momentálně v Písečné s několika členy jejího klanu. Hyuuga klan už totiž delší dobu v Konoze nesídlí, je rozprostřen po celém shinobi světě, kde působí a spolu s našimi spojenci v ostatních vesnicích nám pomáhá mobilizovat obranu proti útokům a další nezbytnosti. Po tom, co Hinata odešla, se Hanabi stala zastupující hlavou klanu, nevím, jak to bude dál, ani to není moje starost,“ dokončila proslov, během něhož zodpověděla všechny jeho otázky. Naruto se nestačil divit, jen poblázněně mrkal.
„Pane jo, to je bomba, oni už mají své týmy a Chouji? Je až takhle vysoko? Hej, to je mazec.
Aha, já si říkal, proč se po Hyuugách slehla zem, no, Neji má aspoň pro sebe celej bejvák,“ chechtal se, když stačil pobrat všechny informace a dát si je dohromady.
„No jo,“ vydechla Tsun znaveně a z hory papírů si jeden vytáhla.
„A mimochodem,“ vzpomněl si ještě Naru, „jakej má Gaara Kankurou a ostatní v Písečné názor na to, že tu žije Temari? Já vím, je se Shikamarem, ale…“
„Ani jednomu se nelíbilo, že jejich sestra bude tak daleko, ale jestli si Shika a Tem viděl, určitě si je potkal i s jejich malou, no a když se všichni dozvěděli, že je těhotná, tak se shodli, že by pro ni i pro dítě bylo nejlepší žít spolu s otcem dítěte, což se Temari zamlouvalo, ale v poslední době se mi zdá, že se ti dva navzájem zabijou,“ odpověděla dřív, než stačil otázku dokončit, ale byla to uspokojivá informace.
„Jak jinak,“ zachechtal se blonďák a znova se podíval na Jiraiyu.
„Tak hele, mladej, máš pravdu, dlouho jsme se neviděli, takže spolu teď zajdem na ramen a pokecáme jako dva chlapi, co říkáš?“ mrkl na něj starouš šibalsky a vystrkoval ho ze dveří.
„Já tu vidím jen jednoho chlapa,“ zamračil se posměšně Naru a vyšel na chodbu.
„Ale no tak, tebe pořád ta krize identity tvého pohlaví nepřešla? Já vím, že ty za ten svůj handicap nemůžeš, ale…,“ vrátil mu na oplátku, ale to už se měl připravovat na zpětnou reakci.
„Víš ty co? Sotva se vrátím, už mi lezeš na nervy, ty úchyláku!“ vyletěl Uzumaki a pomalu se připravoval na rasengan.
„Ou, tady je někdo citlivka. Tak poď, ty hermafrodite, já tě mám rád i tak,“ popostrkoval ho směrem ke schodišti.
„Já tebe ne!“

„Na to tvoje ‚Dej si, co chceš, platim!‘ ti už neskočim! Zas mi zdrhneš, jako vždycky!“ odmítal Naruto razantně Jiraiyovu nabídku, když spolu zasedli k Ichiraku.
„Nebuď baba, já se změnil, víš?“ dělal na oko uraženýho a zkřížil ruce.
„Jo, píšeš ještě perverznější knížky, co?“
„Přesně tak! Zdokonalil jsem techniky svého průzkumu!“ rozzářili se mu očka a spjal před sebou ruce.
„Hm, já si radši objednám ten ramen,“ protočil oči a sdělil majiteli svou objednávku.
„Mno jo, tak povídej, co jsi celá ta léta dělal?“ změnil Zvrhlík téma.
„Trénoval,“ odsekl s nezájmem.
„Takže máš něco novýho, že jo? Ňákou bombu.“
„Si piš!“ zableskl se mu chrup, jehož bělost získal díky univerzálnímu přípravku, jenž mu věnoval Lee těsně před tím, než odešel, takže byla osvětlená celá ulice.
„Tak to se těším, až mi to někdy předvedeš,“ kýval Jira spokojeně.
„Heh, to nejsi sám,“ zazubil se na něj jeho bývalý žák.
„Ne, nezměnil se, myslel jsem, že jo, ale ne. Je jen silnější, ale jeho duše je stále dětská. To mu závidím. Jako dítě zůstane navždy optimistou, vždycky uvidí to správné.“
„Jo, no… chtěl jsem si s tebou promluvit o…“ začal Jiraiya nervózně. Všiml si jeho pohledu, věděl, že ho chápe. „ Tedy, jestli o tom mluvit chceš.“
Naruto položil hůlky, které si připravil a zhluboka se nadechl.
„Víš, to jen… že by mě nikdy nenapadlo, že už je neuvidím. Ani jednu…“ začal smutně. Jiraiya soucitně přikývl.
„No, možná to není až tak zlý, jak se zdá,“ snažil se ho podpořit, myslíc přitom na fakt, že Naruto i ostatní žijí v iluzi, holky tu přece pořád jsou!
Když ale zachytil jeho nechápavý, až podrážděný výraz, uvědomil si, že měl radši mlčet.
„Jak je podle tebe zlé, když už nikdy neuvidíš toho, koho jsi miloval?“ zadíval se na něj tázavě. Odpověď nedostal.
„Promiň, nechtěl jsem,“ omlouval se v zápětí.
„To je dobrý,“ špitl mu nazpět, téměř neslyšně.
Následovala chvíle ticha, naštěstí netrvala moc dlouho. V tichu se totiž vždycky skrývala bolest a neviditelné slzy.
„Nemůžeš za to, Naruto. Nevěděl jsi, co přijde. Kdyby jo, vím, že bys ve vesnici zůstal, ale odešel jsi z nějakého důvodu a ona ho chápala.“
„Hinata byla první, která ve mně věřila, celou dobu ve mně věřila. Měl jsem ji chránit! Já -,“ než stačil dokončit, co začal, uvědomil si, v čem se právě prořekl. Vyděšeně se na svého mistra zadíval, najednou nevěděl, co by měl udělat.
Jiraiya se nejdřív tvářil překvapeně, ale to spíše vzhledem k Narutovým slovům, než k faktu, že miloval právě ji.
„Buď v klidu, nejsem překvapený, že jsem neslyšel Sakuřino jméno,“ snažil se ho uklidnit úsměvem. To ho ale vykolejilo ještě víc.
„Ty – tys věděl –?“
„Vždycky jsem si všímal tvých pohledů. Ty pravé nepatřily Sakuře, nýbrž…“ vysvětloval. Naruto se nestačil divit. Nikdy by ho nenapadlo, že by řekl něco tak sobeckýho vůči své, podle něj nejlepší přítelkyni, a k tomu, aby na to někdo jako Jiraiya zareagoval tímto způsobem.
„Tak proč jsi mi nic neřekl?“ Jiraiya se zarazil. Nechápal, co tím myslel.
„Proč jsi mi neřekl, že na ni mám zapomenout? Že Sakuře nesmím ublížit? Nebo naopak, že se jí mám se svými city svěřit a být s tou, se kterou jsem být chtěl? Proč jsi mi nikdy neřekl, co mám dělat?“ rozčiloval se, chtělo se mu z toho všeho až brečet, křičet, všechno.
„Jsou rozhodnutí, se kterými ti nepomůže nikdo druhý, ty rozhodnutí musí jít od srdce,“ řekl popravdě a otočil se ke své misce s ramenem. Naruto k němu zoufale vzhlédl. Cítil, že má pravdu, ale nedokázal si to naplno připustit.
„Ani teď mi nic neřekneš? Třeba ‚Buď v klidu, každý dělá chyby‘,“ pokračoval.
Jira se spokojeně usmál. „Nikdy nikdo neřekl, žes udělal chybu.“
Nechápavý pohled jeho žáka se mu opět stal společníkem, doprovázel ho ještě hodně dlouho.
„Já jen chci, abys nikdy nelitoval toho, co jsi udělal… nebo taky neudělal…“