Dostat druhou šanci 02

Na nic nečekala a rychle opustila okolí budovy. Byla si celkem vědoma tázavých, místy posměšných pohledů obyvatel této vesnice, když se promenádovala po ulici v tomto poněkud zajímavém odění.
Vlastně jí bylo, ostatně jako vždy, jedno co si ostatní myslí. Po čase jí ale začalo vadit, že se za ní každý otáčí. Nejspíš si mysleli, že je to nějaký blázen.
Raději zrychlila tempo. Za nějakou chvíli dorazila na celkem poklidné místo. Byl to jakýsi park. Moc nad tím nepřemýšlela, hlavní bylo, že našla lavičku. Celou cestu z nemocní šla totiž bosky.
Sedla si a poslouchala to ticho. Až teď si uvědomila, že ji někdo musel zachránit. Jako by se jí splnilo ono přání. Jenže nad ním nemělo cenu ani uvažovat. Stejně nedokáže změnit svůj osud. „ Lovci“ ji najdou ať bude kdekoli. Na jednu stranu má ale výhodu – určitě si myslí, že je teď mrtvá. Možná ji však nedorazil jen proto, aby se mohli dál „ bavit“. Byla to hnusná hra, kterou žila už asi třetím rokem. Neslyšela o nikom, kdo by vydržel tak dlouho.
Nezdálo se, že by tu seděla nějak dlouho, ale i přes to se začínalo stmívat. Vlastně tu opravdu nemusela být až tak dlouho, netušila totiž kolik bylo hodin když se sem dobelhala z nemocnice. Nemocnice! Uvědomila si, že ji už asi někdo hledá. Znovu se v ní ozval jistý hlas, který velel „ uteč“. Snažila se ho uposlechnout jenže ouha, tohle neměla dělat. Ozvala se nedoléčená zranění a dívka se skácela k zemi. Poslední, co byla schopná vnímat byly ruce, které ji v momentě zachytily, a tak uchránily před nepříjemným dopadem na zem.
Ale ne! Zase se ocitla tady. Jako by jí to nestačilo. Sice se na místa tohoto typu dostala tak třikrát nebo čtyřikrát, ale i tak si vůči nemocnici vytvořila určité antipatie. Její myšlenky se upínaly k naději, že rychle nadobro vypadne. Pokusila se pohnout. V ten moment sykla bolestí a rozhodla se, že tohle ještě hodnou chvílí zkoušet nebude.
„ Tohle bych být tebou nedělal,“ ozval se celkem chladný mužský hlas odněkud z rohu místnosti. Otevřela oči a snažila se pootočit hlavu ve směru toho narušitele nočního klidu. K její smůle bylo v pokoji dost šero a navíc nemohla ani pořádně zaostřit. Jakmile uplynuly zhruba dvě minuty hrobového ticha, pomalu se zvedl z křesla a kráčel přímo k ní.
Čím byl blíž, tím ho mohla vidět ostřeji. Byl celkem vysoký. Měl šedé vlasy, které vypadaly jako by jen tak ledabyle drželi tvar onoho zvláštního účesu. Do obličeje mu nešlo skoro vidět. Přes tvář měl nasazenou masku a jedno oko mu zakrývala čelenka.
Znak na kovovém plíšku dívce napověděl, že se nachází v Konoze. Ostatně, mohlo ji to napadnout i dřív. Procházela se přece v ulicích. Navíc se nacházela zrovna v její blízkosti, když ji ty ho..da našli.
Jakmile se ocitl dostatečně blízko, lehce se nad dívku sklonil. „ Já jsem Hatake Kakashi,“ řekl tentokrát už milým hlasem a i přes masku šel vidět přátelský úsměv. Asi čekal nějakou odezvu z dívčiny strany, ale jelikož se nedočkal, pokračoval dál: „ kdo si?“. Ticho. Nebyla schopná odpovědět, ani ze sebe vydat hlásku. Bylo to dlouho co naposled s někým mluvila. Ze začátku si povídala sama se sebou, jenže postupem času přestala. Navíc teď měla nehorázně sucho v krku. Jako by to byl vycítil a podal jí sklenici vody. Konečně se zbavila toho hnusného pocitu žízně.
Delší dobu se na ni díval, a pak jí došlo, že nejspíš chce, aby mu odpověděla. „ Aya“ a přitom se pokoušela o nejmilejší hlas, jaké dokázala. Pořád ten pohled. „ Jenom Aya,“ dodala tónem, který naznačoval, že víc už mu prostě neřekne.
„ No, já půjdu někoho zavolat, nikam nechoď,“ řekl a s těmito slovy opustil místnost. Při pomyšlení na to, že se nemůže ani pohnout jí ta věta připadala směšná…….