"Jsi zbytečná, Karin ..."

„Nedělej to!“ můj křik se nesl krajinou, ale k němu se zřejmě nedostal. Pořád stál na samém konci útesu, ruce rozpažené, oči zavřené. Chystal se skočit. Vztahuji k němu ruku, jako kdybych ho i na tu dálku mohla zadržet. Bezmocně křičím, i přes časté pády se stále zvedám a pokračuji dál.
Otáčí se, zřejmě mě zaslechl. Spouští ruce a dělá několik kroků směrem ke mně. Pořád je ale příliš blízko okraje. Už mi zbývá posledních pár metrů. Těsně před ním padám a ztrácím brýle. Rychle po nich pátrám, bez nich jsem slepá jako krtek. Dřív než jsem je stihla nahmatat, nasazuje mi je na nos. Najednou si uvědomuji, jak blízko jsem se dostala. Teď ho jenom dostat od toho útesu.
„Proč jsi přišla, Karin?“ propaluje mě čistě černýma očima. V tuhle chvíli by mě mohl zabít jako kuře a moc dobře si to uvědomuje. Ruku mi pokládá ze strany na krk, gesto téměř láskyplné. Jen kdybych se mu nesnažila překazit plány.
„Ty nemůžeš zemřít. Jsi … jsi poslední ve svém klanu!“ Sakra, jakto, že jsem ze sebe dostala pouze tohle?! Proč mu nedokážu říct pravý důvod, proč nechci, aby zemřel?
„To není ten pravý důvod.“ Mluví stroze, znovu mě zachvacuje strach, tentokrát o můj život. Neměla jsem mu lhát.
„To nemůžeš vědět.“ Do hlasu mi vstupuje vzpurnost, takhle ho ještě víc naštvu. A taky že jo. Pravačkou sahá pro meč, kterým mě už jednou probodl. Ruka mi klouže na tu jizvu, jako kdyby mě mohla ochránit před budoucími zraněními.
„Jsi zbytečná, Karin. Nikdy jsem tě neměl brát do týmu Taka!“ Jako kdyby mi vyrval srdce z těla a zahodil ho. Najednou si připadám bezcenná. Několika slovy zahodil všechny moje sny, pošlapal moje touhy.
„Můžu ti pomoct, Karin.“ S nadějí zvedám hlavu, ale pohled mi klouže k čepeli, lesknoucí se ve slunečním světle. Na tváři se mu objevuje krutý úsměv a vzápětí mi břichem projíždí ostrá bolest. Bezmocná a ochromená padám na bok, s jeho mečem uvězněným v těle. Sklání se nade mnou, ale místo pomoci kopancem osvobozuje zbraň a mě tím převrací na záda.

Sluneční světlo jen váhavě osvětlovalo pochmurnou scénu. Dívčí tělo v tratolišti krve a mladíka s mečem od krve. Ten se sklání nad mrtvou.
„Moje plány bys nikdy nepřekazila. Tenhle svět si tě nezaslouží, jsi příliš jedinečná. A já půjdu za tebou!“
Rozechvěle jí tiskne rty na čelo a narovnává se.
„Nenechám tě dlouho čekat, Karin.“
Z kapsy loví lahvičku s jeden a jediným hltem ji vyprazdňuje. Chvíli pouze pozoruje nebe. Potom se mu podlamují kolena a on klesá do trávy ….