Nejsilnější Hokage II - Díl čtvrtý: Útěk

Minato kráčel se svým mistrem parkem podél řeky. Slunce jasně svítilo, ptáci zpívali, děti, jenž běhali v parku všeho nechali a zírali s otevřenou pusou na ikonu vesnice.
„Abych nezapomněl,“ vyndal Jiraiya zpod pláště knížku na jejíž obálce byly dvě spoře oděné ženy. „moje nová knížka. Ještě není v prodeji a vím jak je máš rád.“
Blonďák přijal knihu s trpkým úsměvem: „Vůbec nevím, že píšete,“ pomyslel si. „To jsem zapomněl dvacet let života? Za jednu noc? Ne, tohle je dost blbá kocovina.“
„A jsme tady,“ Senin zastavil před místní hospůdkou. „Kakashi tu na nás čeká. Jenom se domluvíme jak to provedeme večer. Jo a abych nezapomněl napsal jsem ti tam i věnování,“ ukázal na knihu.
Kakashi seděl rozvalený na dřevěné lavici. Před sebou měl už dvě vypité flašky saké a třetí zrovna otevíral.
„Mohl jsi počkat,“ zasmál se Jiriya.
„Počkal jsem se třetí,“ Hatake začal rozlívat do tří kalíšků.
„Co to je za otravnýho chlapa?“ řekl si v duchu Minato a přisedl si také. Po přípitku začal listovat v knize na poslední stránku, kde mělo být věnování: „Do večera musíš utéct, jinak zemřeš,“ blonďák zaklapl knihu a podíval se na svého mistra, který se bavil s Kakashim.
Promnul si oči a podíval se opět na poslední stránku. Tentokrát zde byl pouze podpis s věnováním.
„Musím si odskočit,“ položil knihu na stůl a odešel směrem na toaletu. Pomocí teleportace se však ihned dostal ven.
„Co si pamatuju naposled,“ mluvil sám k sobě. „Divnej chlap s maskou, kterej nemohl umřít. Potom žena s Byakuganem a Sharinganem. Naposledy si pamatuju tuhle mrchu. Potom se vzbudím v posteli a mám dokonalý život. Tohle všechno je iluze. Genjutsu! Stačí jenom zastavit proudění chakry,“ Minato se zastavil uprostřed ulice a složil ruce v pečeť a začal se soustředit. Nic se však nestalo.
Namikaze potichu zaklel a vydal se zpět domů. Obyvatelé Konohy mu uhýbali z cesty a mávali na něj. Byl to pro něj velký nezvyk, aby mu obchodníci dávali jídlo zadarmo.

Slunce začalo pomalu zapadat nad obzorem. Blonďák doběhl konečně domů. Zkoušel se teleportovat, ale bůh ví proč to nefungovalo. Jen co vyběhl schody čekala na něj jeho krásná žena.
„Copak? Zapomněl jsi tu něco?“ zeptala se s úlisným úšklebkem.
Minato se jí podíval do očí: „Ano, zapomněl,“ přiznal po chvíli mlčení.
„Smím se zeptat co?“
Blonďák pomalu přistoupil k ženě a pohladil ji po tváři: „Jestli je tohle skutečná realita budou mě mít za blázna. Já jsem si však jistý, že je tohle jenom iluze. I kdyby to byla skutečná realita už tak si z ní nepamatuji půlku svého života a bláznem jsem se stal tak jako tak,“ v hlavě mu bublaly tisíce myšlenek.
„Zapomněl jsem,“ políbil ženu na tvář. „tě zabít!“ v tom ji vrazil prsty do očí. Nic se nedělo. Rudovláska začala řvát bolestí. Spadla na kolena a začala pomalu vzlykat.
Minatovi se rozšířili zorničky ve strachu co právě udělal, když v tom se kolem něho začalo všechno bortit. Realita spadla a ocitl se opět ve starém hradním komplexu.
Yersinia předním klečela v kaluži krve: „Ty parchante,“
Minato se podíval na svoje ruce, které měl od krve. Žena měla vypíchnuté obě oči. Z prázdných důlků tekla krev.
„Na chvíli jsi mě dostala,“ Minato vytáhl kunai. „ale jenom na chvíli,“ krev vystříkla do vzduchu. Žena spadla s podříznutým hrdlem na zem.
Namikaze si zhluboka oddechl a podíval se po okolí. Tělo Kakuza zde však již neleželo.
„k***a,“ zaklel blonďák. V tom se ozvala další řada výbuchů, kterou slyšel už předtím.
„Minato!“ uviděl v dálce přicházet Jiraiyu. „Pohni zadkem!“ zamával na svého žáka.
„Kde jste se tu vzal?“ vyzvídal Namikaze v běhu.
„Poslal jsi dopis, ne?“ zasmál se Jiraiya.

„Tady chvíli počkáme,“ zavelel Sennin před hradem.
„Proč?“ zajímal se blonďák.
„Nehceš vidět ohňostroj?“ jakmile to dořekl přiskočil k nim Hokage v bojovém úboru: „Doufám, že jsem to nepřehnal,“ celý komplex začal postupně vybuchovat až se celý zřítil.
„Nakonec jsi vše zvládnul,“ zasmál se Sarutobi.
„Stalo se mi tam něco divného,“ Minato začal vyprávět celý příběh.

„Já ti radil? Nepamatuji se, že bych byl taky v genjutsu. Do toho se dostávají jenom mladý ucha,“ dobíral si Jiriya svého žáka. „Možná si tvůj mozek vytvořil jistou obranu, že je něco v nepořádku a zprávy ti sděloval přes mojí osobu.“
„To by dávalo smysl… přišlo mi to jako budoucnost,“ snažil se blonďák vysvětlovat svůj zážitek.
„Budoucnost?“ Hokage se od srdce zasmál. „Budoucnost si tvoříme sami svými činy. Ta žena si ve tvé hlavě přečetla po čem nejvíc toužíš a pak ti to dala všechno v genjutsu. Velice nebezpečná technika. Zemřít ve svém snu.“
„Jestli chceš být Hokage budeš se muset ještě hodně snažit,“ zasmál se Jiriya.
„Naučil jsem se novou techniku. Chtěl bych vám ji ukázat,“ Minato zvedl ruku ve které začala vířit chakra.
„To mi připomíná, že tě příští den posíláme na misi do Země Vodních vírů,“ vzpomněl si Sarutobi.
„Tam jsou dobrý zrzky,“ šťouchl Sennin svého žáka.
„Eh, a až přijdu tak mi dáte vlastní tým na učení, ne?“ zasmál se blonďák.
„Vlastně ano, Hatake Sakumo chce, abys učil jeho kluka. Jmenuje se Hatake Kakashi,“ řekl Sarutobi.
„Budoucnost?“ Minato se trpce usmál.