Co dokáže láska?, část XIV.: Roztrhané šaty

Nevěděl, proč měla v ruce syna, ani proč z jejích a synových očí vytékaly krvavé slzy, oba bílí jako padlý sníh. Promnul si čelo a snažil se na to nemyslet. Rozhodl se ale, že o té podivné vteřinové vizi ještě popřemýšlí.

Seděla vzpřímeně na židli a koukala do zdi. Cítila takový podivný klid, v tmavém pokoji, jehož chladnost jí mrazila horké myšlenky. V očích měla prázdný, skelný pohled. Byla unavená. Unavená ze všech těch hrozivých událostí, co se staly. Nedokázala si spojit všechny události, všechny informace, které posbírala. Na to byla až moc vyčerpaná.
I když chtěla v poslední době jen sedět v koutě a plakat nad svým osudem, něco uvnitř ji nakoplo tak, že dokázala plakat jen pár minut. Pak se vzchopila a hlas v její hlavě jí stále opakoval, ať má hlavu vzhůru a bojuje. Na jednu stranu ten hlas potřebovala, ale na druhou stranu... se potřebovala vyplakat.
Na tváři se jí vykouzlil úsměv. Uslzený, nepatrný, shovívavý a v danou chvíli velmi bláznivý, ale přesto úsměv. Po chvíli ale opadl a nahradila je znovu plačtivá maska.
Pocítila znovu ten pocit. Ten pocit, který pocházel z ní, z jejího vnitra. A to ji nejvíc děsilo.
A ještě více než to, že znovu cítí to nutkání znovu hrdě povstat a kráčet s bradou vztyčenou, byla zděšena toho, že to necítí poprvé. Vlastně ji ten pocit provázel celý život. Ta skrytá pýcha, ta osobnost, které nedávala volnou ruku... do té doby, co otěhotněla.
Neklidně poposedla a zvedla hlavu. Měla na sobě stále ony černé šaty, ve kterých večeřela s ním. S otcem jejího dítěte.
Vstala. Nutkání k tomu, co měla v plánu udělat, bylo tak silné, že ani na chvíli nepochybovala o tom, že to je bláznivé.
„Poslouchej, miláčku.“ šeptla si sama pro sebe, vzala za černou látku na svém rameni a silně trhla směrem dolů.

Škubl sebou. Vůbec nepochyboval, co právě slyšel. Svoje sídlo znal až moc dobře, a tak okamžitě vyběhl chodbou k jedněm z dveří. Bublal v něm hněv a srdce mu vzteky bušilo o stošest. Rozrazil a zčásti viděl, co předpokládal.
Tatanari sice stála uprostřed pokoje s roztrhanými šaty, ale v jejím obličeji se neznačilo nic, co myslel, že se značit bude...
V jejím obličeji bylo šílenství.
Zděsil se. Couvl o půl kroku, ale leknutí se mu neobjevilo v obličeji. Zůstal stát na prahu a sledoval, jak to pomatení v její tváři nahrazuje zmatek.

Nutkání odešlo tak rychle, jak přišlo. Náhle si uvědomila, že stojí polonahá uprostřed pokoje, ve dveřích stojí Itachi bílý jako stěna s kamennou tváří a ona že se právě zachovala jako blázen.
Co se to stalo? proběhlo jí hlavou. Rozhlédla se zmateně kolem sebe, ale vše ostatní bylo v pořádku. Jen zrdcadlo, před kterým stála, ukazovalo výjev, kterému nemohla uvěřit.
Aby zakryla, že nevěděla, co dělá, nahodila pohrdavý výraz a svlékla si šaty celé. Když tam stála jen v krajkovém spodním prádle, v ruce cáry drahé černé látky, vysmívačně se ušklíbla a hodila po Itachim zmuchlané potrhané šaty. Jak čekala, Itachi ustoupil o krok dozadu, čímž jí dal možnost prásknout dveřmi. Ještě než tak udělala, uviděla v jeho obličeji náhle uvědomění. Když se znovu ocitla sama v tmavém pokoji, obrátila se zády ke dveřím a svezla se po nich do sedu.

Itachi stál před dveřmi do její komnaty, s potrhanou látkou v ruce, a v hlavě mu svítalo. Měl rozporuplné pocity. Na jednu stranu to čekal, na druhou si to nechtěl připustit... A zároveň jí to přál. Chová se podivně, ochraňuje své dítě, často pláče... Dosáhl, čeho chtěl a co si tak přál. Za chvíli nebude mít žádnou starost. Zabije se, při troše štěstí v těhotenství... A pak už jen bude zbývat porazit její armádu a převzít vládu nad jejím království.
Otočil se na patě a rychle kráčel chladnou chodbou s třemi pocity v srdci – šok, štěstí a žal. Nevěděl, co si o tom má myslet. Vůbec nevěděl.
Došel do svého pokoje, hodil šaty na zem, sedl si na židli u okna a zahleděl se malou škvírkou mezi záclonami a zdí ven. Chvíli se tak díval, pak se ale něco šustlo.
„Co se děje, můj pane?“ ozval se nesmělý, tichý a vlezlý hlas. Byl to ženský hlas.
„Myslím, že problém. Mám ten pocit, Garuhi... Že je z Tatanari šílenec.“