V jejích rukách [díl čtvrtý]

„SASUKE-KUN!!“ obrátila se s přehlušujícím křikem směrem k domu. Jmenovaný sebou cuknul a pozastavil se. Podlaha ale i přes to zaskřípala a znovu a znovu a znovu! Jeden opatrný krok a mírné přikrčení. Vytasil katanu a nechal ji pohltit modrým světlem, zdálo se, jakoby snad přeřízla linni odporného ticha a nesnesitelného očekávání soupeřů.
„Neříkej mi,“ zasmál se Suigetsu. „-ani ze srandy mi neříkej, že je to past.“ Sasuke se na něj s ostrým pohledem v očích otočil a dvěma prsty naznačil jak se mají rozdělit. Juugo měl jít pravou chodbou, Suigetsu levou a Sasuke rovně. Mysleli si, že jsou tišší a že se do té slibované pasti nechytí, ovšemže zapomněli na to, že soupeři mohou být jako písek.. že můžou být všude.

Sakura nervózně přešlapovala před obrovskými strouchnivělými dveřmi. Nevěděla co má dělat. Jestli tam zůstat a jen nečinně pozorovat okolí, nebo jestli se má odhodlat k tomu, aby vešla do toho velikánského domu, kde na ní ve všech koutech stoprocentně číhá hrůzné nebezpečí. Pravou rukou se praštila do čela a zaklela, zhluboka se nadechla a rozběhla se do rozbořeného sídla. Octla se uvnitř. Chvíli trvalo než si zvykla na temnou až nepříjemnou tmu, která jí objímala jako milenec při vášnivé noci.
Všude na podlaze byly střepy a další překážky, které jí jakoby Bůh házel pod nohy. Cítila něčí přítomnost, podle negativního naladění chakry rozpoznala Suigetsua, pousmála se a šla jeho směrem.
„Suigetsu?“ promluvila tichým hlasem, ale všichni ho slyšeli. Úplně všichni.
„Co tu děláš?!“ zaskřípal zuby těsně vedle jejího ucha.
„Neměla si náhodou zůstat venku?“ přidal se Juugo, který právě procházel vedle nich. Sakura jen protočila očima. Měla štěstí, že byla taková tma, jelikož jinak by schytala pár poznámek z Juugovy strany. Jak Suigetsu, tak i Juugo jí obešli z obou stran a zůstali po jejích bocích.
„Já si poradím sama,“ špitla.
„Neporadíš.“ řekli naráz. „A doufej, že je Sasuke tak zaneprázdněnej, že si tě nevšimnul.“ doplnil Juugo. Sakura se sklidnila a naladila se na vlnu pomalých, tichých kroků. Šli opravdu velmi pomalým tempem, někam kamsi.
„Cítíte to?“
„Yeah.“
„Smrdí to jako,“ opětovně nasála smrad, který jí obklopoval.
„-jako chcanky.“ opět jí někdo doplnil. Byl to Sui. Sakura už chtěla něco připomenout k jeho vyadřovacím způsobům, ovšem on jí do toho opět skočil. „Takže tu musí bejt už dlouho a čekaj tu už dlouho a ani se neodvážili dojít si na hajzl.“ to byla víceméně dobrá a zároveň i špatná zpráva. Jelikož, pokud tu čekali už od rána, museli být vysílení, ale naopak, někteří ninjové jsou vycvičení na to, aby si vyčkali na svůj cíl.
Ozval se mocný, hluboký až mrazivý mužský výkřik. Sakura si instinktivně zacpala uši. Juugo byl od té dobroty a protivníka se zbavil dřív, než stačil Sakuřa rozseknout lebku.
„Tak jo, končí p*del,“ odplivnul si Suigetsu. Sakura vytasila kunai a směrem k Juugovi poslala něco jako myšlenkové poděkování. „Kryju ti záda.“ dořekl a stoupl si za ní. Juugo od nich odběhnul na pár metrů, kde rozmlátil na padrť jednu ze tří stěn. Do domu se dostalo tupé, temné světlo, ale aspoň něco. Sakura poprvé uviděla obličeje svých protivníků. Bylo jich hodně, až příliš. Neútočili jako celek, ale jako jednotlivci, což bylo snad ještě horší než přívalová vlna. Suigetsu jim zvládal stínat hlavy a Sakura drtit paže, jenže čím míň jich bylo, tím to bylo těžší.
„Potřebujeme Sasukeho,“ vydychla Sakura. „Nutně.“

Tam kde byl on, už plály louče. Seděl v obrovské místnosti, kde byl jen stůl, na něm položený svitek, který byl samozřejmě falešný a za oním masivním strouchnivělým stolem seděl další muž, jeden z nejsilnějších mužů ze Suny.
„Tak, co chceš Gaaro?“ vyslovil ledově klidně a dal si záležet na tom, aby jeho jméno vyznělo co nejvíce záporně.
„Tebe Sasuke.“ ušklíbl se a tím mu vrátil jeho chladné vystupování. „Jak jistě víš, jsme s Konohou v míru, takže jejich záměry jsou i mými záměry a to se ani nevyjadřuji k tomu, že Naruto je můj nejlepší přítel a ty si ho zklamal-“
„Hah a je to tu zas-“
„Nechej mě domluvit pitomče!“ vyjel Gaara a vstal ze židle, přičemž se podepřel o stůl. Sasukeho klidný pohled se změnil na velmi ostrý. „Myslím si, že si mohl očekávat to, že se tě budu pokoušet dostihnout. To co se nedávno stalo, otřáslo všemi vesnicemi, co jsou spojeny s Konohou. Zabitím Inuzuki sis podepsal ortel a únosem Haruno sis podškrábnul místo v pekle.“
„Únosem?“ začal se smát. „To, že je na mé straně je jen a pouze jejím rozhodnutím.“ Gaara svraštil obočí.
„Uvědomuješ si vůbec, co tohle všechno může způsobit a kolik válek to může vyvolat?“
„Válek? Kvůli ní?“
„Ano, přesně kvůli ní. Pokud si dobře vzpomínám, Naruto byl do ní zamilovaný a když už mu řekla 'ne', měl ji alespoň jako svou nejlepší přítelkyni.“
„No a?“
„Tobě to pořád nedochází viď?“ Gaara se opět usadil. „Naruto má poslední dobou hlavní slovo ve všem, co se týká akcí na tvou osobu a myslím si, že bude brzy zvolen Kagem. Což pro tebe znamená jediné. Pokud s tebou Sakura bude i nadále, umřeš hned, jak tě Uzumaki potká.“ zavládlo ticho. Sasuke se nebezpečně pousmál.
„Já zemřu až v tu chvíli, kdy mě potká Naruto? Ne teď a tady? Myslíš si, že sem debil?“ začal se smát tím odporně hrozivým smíchem. „Tady vůbec nejde o to, že by mě chtěl Naaruto zabít, už pro něj nic neznamenám. Chce jen vrátit Sakuru a jestli mu jí pošlu.. živou a zdravou, tak mě nechá jít si dál tam, kam já chci.“ stále se smál, pak se odmlčel a prudce vstal z rozvrzané židle. „Zabil by mě jen v tom případě, kdybych ji zranil, což neudělám. Ale dej si pozor abys nezemřel ty, jelikož tví vojáci proti ní momentálně bojují.“ bylo mu to úplně jasné. Představa, že by Sakura zůstala venku, ho totiž opustila hned, když viděl jak si prohlíží vstupní dveře. „Takže my odcházíme, doufám, že nám zajistíš volnou cestu.“
Gaara chvíli mlčel. „Jistě.“ jedním mávnutím ruky dal jednomu ze svých ochránců najevo, aby se všichni stáhli. Sasuke se pousmál a upravil si košili.
„Doufám, že se už neuvidíme.“ pronesl a odešel ze dveří.
„Já víc..“ dodal Gaara.

„Nechte je, je to rozkaz!“ rozeznělo se chodbami a pak, jen hrobové ticho a žádné pohyby.
„Deme.“ rozkázal Juugo, hodil si Sakuru přes rameno a společně se Suigetsem vyběhli z toho proklatého domu, kde na ně už čekal Sasuke. Sakura se postavila na nohy a přiložila si ruku ke spánku, kde si okamžitě začala léčit tržnou ránu. Sasuke ji sjel svým strohým pohledem.
„Jak? Ha?“ nechápal Suigetsu situaci, kde všichni vyvázli.
„Staří známí.“ řekl jen Sasuke. „Vracíme se.“ rozkázal.
„A co ten svitek?“
„Máš chuť ho ještě hledat?“ otočil se na něj Sasuke. Suigetsu jen zakroutil hlavou. Pak se všichni posbírali a rozeběhli se směrem k úkrytu.

Vrátili se až k ránu.
„Až se dáš do pořádku, přijď za mnou.“ nebyla to otázka, nýbrž rozkaz ze Sasukeho strany.
„Hai.“ kývla mi s menšími obavami a šla se omýt. Poté na sebe nasoukala nějaké čisté oblečení, co jí připravil obětavý Suigetsu, najedla se a vydala se směrem k Sasukeho dveřím. Tiše zaklepala a on jen hlasitým zamručením dal najevo, že může vstoupit.
„Sedni si,“ pobídl jí. Učinila tak. On sám ležel na posteli. „Mám kvůli tobě samé problémy.“ Sakura zarytě mlčela. „Naruto tě chce zpátky, což pro mě znamená, že mi po krku půjde celý spojenectví Konohy.“ posadil se a zpříma se na ní podíval. „Víš co to znamená?“
„Ne.“
„Že by pro mě bylo mnohem lepší, kdybych se tě zbavil.“
„Jenže pak by tě Naruto zabil.“ hlas se jí sice třepal, ale tuhle narážku si odpustit nemohla.
„Kdybych to nahrál na někoho jinýho..“ navodil. Její tep vyskočil až závratně vysoko. Konečně si uvědomila, že tohle není její teritorium. „Jenže já tě nechci zabít,.. v tom je ten problém. A Konoha na krku se mi taky nelíbí.“ natočil hlavu a šibalsky se usmál. „Ale vzhledem k tomu, že se mi budeš hodit, jsem vymyslel plán,“ Sakura zbystřila. „Plán, po jehož uskutečnění, tě budou všichni proklínat. Jsi na to připravená?“ zastřel jí zrak.
„P-plán?-“
„Ano nebo ne?!“ zakřičel na ní. „Seš schopná se definitivně vzdát pudů, co tě táhnou do Konohy? Seš připravená zapomenout na Naruta a být ne mé straně? Dokázala bys zabít někoho z přátel z Listové?“ bylo toho na ní moc. „ODPOVĚZ!“přímo zaječel. Nevěděla co má odpovědět.
„J-já-“
„Pokud ne, tak vypadni!“ jeho chování se změnilo. Za těch pět minut, co spolu byli, byl čím dál tím ostřejší a ostřejší. „A už se nikdy nevracej!“ V očích jí pálily slzy.
„Dobře,“ řekla.
„Hm?“
„Jsem na to připravená.“ rozvázala si ochranou čelenku se znakem skryté vesnice a hodila ji na zem. Usmál se. Teprve teď začal boj mezi jejím rozumem a srdcem..