Výcvikové středisko 14

Postava celá v černém se objevila nedaleko velkého domu, na kterém byli znaky dvou mocných klanů. Byl to velice starý dům, ale udržovaný. Rozhodně tu někdo musel žít, když se ten dům už dávno nerozpadnul. V kilometrovém okruhu byli v pravidelných vzdálenostech umístěny ochranné pečetě, které zamezovali vstup všemu nevítanému. Postava se přiblížila k ochranné bariéře složila několik pečetí, asi nějaké vstupní heslo a prošla bariérou.
„Vidím, že tvá mise byla asi úspěšná, když jsi už zpět,“ ozval se hlas směrem z jednoho stromu. Postava sebou trhla úlekem, ale nic neříkala a šla přímo do domu. Tam si odložila, sedla na židli a začala ustavičně přemýšlet. Osoba co na ni předtím mluvila si sedla naproti ní a opět promluvila:
„Tak asi mise neproběhla dobře. Můžu aspoň vědět co se stalo synovci?“ Černovlasá dívka sebou trhla a podívala se na muže naproti ní a řekla:
„On už zase bojoval… Proti sto dvaceti hledačům… Zase se zlepšil…“ Muž se na ni udiveně podíval. To nebyla vůbec špatná zpráva, tak vůbec nechápal proč se najednou chová takhle. Určitě se muselo něco špatného stát. Podíval se jí do očí a naznačil jí, aby pokračovala. Ta se jen nadechla, už to nechtěla déle prodlužovat, tak se rozhodla to ze sebe rychle vysypat:
„Dostal dvě plné dávky séra… A pak úplně zdivočil. Nedívala jsem se co se stalo, když dostal tu druhý tak jsem musela zmizet.“ Muž byl chvíli v šoku, ale pak se hned postavil a šel něco hledat do jednoho svitku, který se jmenoval „Sbírka lékařských znalostí klanu Uzumaki.“ Nechvíli do něho zamyšleně hleděl, když pak zavolal na dívku, aby se šla něco podívat. Ukázal jí na článek s názvem „Výtažek z Ďáblova dechu“ a poodstoupil aby se mohla lépe podívat. Ve svitku stálo:
…Tato dávná a velice nebezpečná rostlina se v dávných dobách používala u tajných záškodnických skupin pro vyvolání obrovského vzteku. Zasažené oběti se stále kontrolovali, ale začali projevovat jistou nenávist vůči svému okolí…Dívka si to pročítala a hledala cokoliv o dávkování, až v další odstavci objevila co hledala a čeho se obávala.
…Obětem byli vždy podávány dávky v přesných intervalech k uchování jejich stavu. Kdyby se intervaly snižovali nebo byli podány dvě dávky po sobě, tak by vysoce vzrostla agresivita společně s nenávistí ke své rodině… Dívka sebou trhla. Znala účinky tohoto séra, ale nevěděla že se může stát něco takového. Muž se ji snažil utěšit, objal ji a řekl jí konejšivě:
„Díky té druhé dávce bude nenávidět rodinu, ale jen dočasně, než mu budeme muset podat další dávku…“ Dívka se rozplakala a odvětila:
„No jo, ale dávky mu podáváme každého půl roku, už deset let. Jestli potká někoho z nás, tak nevíme co s námi udělá.“ Muž zakroutil hlavou a řekl:
„Neudělá s námi nic. Nezapomínej, že jsme na něho použil tajnou techniku klanu Namikaze k potlačení vzpomínek na nás. I kdyby nás někde potkal, tak si nás nedokáže nikam zařadit a budeme mu připadat jako obyčejní lidi co někam cestují.“ Dívka sebou trhla a posadila se. Stále byla v šoku a vypadala jako kdyby ji něco stále ničilo.
„Děje se něco?“ optal se hned muž.
„Já nevím jak dlouho to vydržím… On je můj milovaný muž a po letech se mi splnil můj sen a mohla sem se za něho provdat. Ale nevím jak dlouho vydržím ještě být bez něho! Už deset let jsem s ním nemohla mluvit a to všechno kvůli tomu jeho úkolu! Ani neví jestli mu to vyjde. Vím že je pro něho jeho otec důležitý, i já ráda bych ho viděla ve společnosti jeho nejbližší rodiny, ale způsob kterým to dělá se mi nelíbí. Je to zbytečně moc zdlouhavé. Žádnou další dávku mu už nedám. Má poslední půlrok, aby dokázal oživit svého otce. Když to nedokáže, tak ho prostě bude muset nechat jít dál a začít se věnovat své vlastní rodině!“ Mladá žena ze sebe vychrlila všechny ty věci, které jí ztrpčovali život. Za to se na ni muž nemohl zlobit.
„Vím jak je to pro tebe těžké… I já bych rád viděl svého synovce více než jen při podávání dávky. Přece jen jsem jeho strýc Yo Sanjo Uzumaki….

Nad zemí Nového začátku svítilo její vlastní slunce, které otepluje celé okolí, ale dnes nebylo jasno jako vždy, ale bylo zataženo a vypadalo to jako kdyby se mělo každou chvíli rozpršet. Tým Tři společně s Osarem stál u vězení. No spíš už všichni leželi na zemi, protože byli všichni splavení a unavení. Jejich mistr jim tam poslal osmdesát hledačů, které museli zavřít do cel. Příšerám se to ale vůbec nelíbilo tak museli používat část svých sil na každého pekelného služebníka.
„Víc už toho nezvládnu, ještě že už všichni jsou ve svých celách,“ postěžovala si Vivi. A podívala se po zbytku lidí, kteří leželi okolo ní. Věděla moc dobře, že to bude fuška, ale když vidí celý tým na kolenou tak si nechce ani představovat jak musí vypadat jejich Mistr. Když nikdo nijak nereagoval, tak se zkusila zeptat na to co ji tížilo celou dobu:
„Myslíte si, že je v pořádku? Už se měl dáno vrátit…“ Tentokrát celý její tým sebou trhnul a Lufin hned reagoval:
„Ty máš pořád zbytečný strach. To jsi ještě za tu dobu co tu jsi nepřišla na to, že Naruto je mnohem silnější než my všichni dohromady? Proto je taky náš mistr…“
„Ale kdyby byl opravdu v pořádku, tak by se tu ukázal s poslední dávkou hledačů nemyslíš?“ zastal se Vivi Gamatafen. Tím se strach o jejich mistra ještě zvýšil.
„To nemůžete mít víru v muže, který nás všechno naučil?“ ozval se Bellamy, kterého už přestalo bavit to neustále poslouchat.
„Neměli bychom někoho poslat, na shromaždiště na hranicích Bleskové země, aby se podíval po Narutovi?“ vyjádřil své obavy. Zako zakroutil hlavou a řekl:
„Nemyslím si že by jsme tam něco našly. Jestli prohrál, tak jeho tělo hledači odtáhli sebou, a jestli vyhrál tak tam stejně nebude.“
„Někoho tak silného by hledači porazit nedokázali. I kdyby měli obrovskou přesilu, prostě se mi to nechce líbit, že by prohrál,“ řekl Wiper. V tom zafoukal silný vítr a před nimi se zjevil jejich mistr. Jeho oděv byl místy potrhaný a ušpiněný od krve. První kdo stihl zareagovat byl Osar, který se zeptal:
„Jsi v pořádku? Co se tam stalo?“ Blonďák se na něho jen podíval takovým nepřítomným pohledem a řekl:
„Nestalo se nic co by stálo za řeč. Dnes a zítra si dejte volno a hned ten další den začneme se zkoušením vašich zkušeností v boji proti pravým hledačům. Doufám, že všichni projdete.“ Všichni na něho udiveně hleděli. Doufali že jim vysvětlí kde byl, ale ničeho se nedočkali. Tak rezignovaně odešli až na Osara a Vivi.
„Je tu už Sasuke?“ zeptal se a podíval se směrem k staršímu nijovi.
„Ano už tu je. Právě je se svým klanem,“ odvětil Osar a jakmile uviděl výraz ve tváři Vivi, tak ještě dodal: „Jsem unavený, tak mně omluv, půjdu si odpočinout.“ Jakmile to dořekl tak zmizel v bílém kouři. Vivi se dívala mladému Uzumakimu do očí a řekla:
„Kde jsi byl? Proč jsi mě nenechal jít s tebou? Aspoň bych o tebe neměla takový strach!“ Blonďák se jen usmál. Byl rád že si o něho dělá někdo takové starosti.
„Stejně by jsi mi tam nebyla nic moc platná. Objevilo se tam dalších čtyřicet hledačů. To byla ta věc co mě zdržela. Jsi spokojená?“ zeptal se jí Naruto. Dívka nevěděla co by na to měla říct. Tak jen kráčela vedle něho skrze celou vesnici. A poslouchala vše co se Narutovi přihodilo na misi. Dozvěděla se vše, až na to že po něm někdo střílel nějaké divné šípy. Když byli už skoro před domem Vivi, tak si Naruto vzpomněl na Sasukeho.
„Promiň Vivi, ale už budu muset jít. Ještě se musím jít zastavit za jedním přítelem,“ oznámil jí blonďák. Hned jí došlo za kým má v plánu jít.
„Moc jsem si s tebou užila jak to setkání Kage tak tu dnešní procházku. Budu moc ráda, když si to zase někdy zopakujeme,“ ozvala se Vivi a začala se k němu pomalu naklánět až ho políbila. Naruto jí to chtěl opětovat, ale najednou ho děsně začalo bolet srdce. Nevěděl co se to děje, tak se od Vivi odtrhnul a zmizel. Dívka tam ještě několik chvil stála v údivu a přemýšlela co udělala špatně. Když si uvědomila že lidé, kteří chodí okolo na ni civí, tak raději vešla do svého domu a poddala se tam svým myšlenkám.

Naruto se objevil před vstupem do ulice klanu Uchiha a neustále přemýšlel. Nemohl přijít na to co se mu stalo, když políbil Vivi.
„Takhle bolí jedině zlomené srdce. Což znamená že jsi do někoho zamilovaný, ale Vivi to určitě nebude,“ ozval se mu v hlavě hlas jeho věčného společníka. Blonďák se zamračil a ve svých myšlenkách oponoval lišce:
„Nemyslíš že bych o tom musel něco vědět? Ale asi budeš mít pravdu. Něco je tu špatně, to už cítím dlouho.“ Své myšlenkové rozhovory s liškou si nechal na potom a šel se raději podívat za svým kamarádem. Ani nemusel jít daleko. Už z dálky uviděl hlouček příslušníků klanu, jak sedí kolem jednoho obrovského stolu, pěkně venku na čerstvém vzduchu a o něčem debatují. Vůdce vesnice tedy zamířil k nim. První si ho všimnul Shisui a běžel ho přivítat. To Naruto moc rád viděl. Jak přišel ke stolu, tak všichni z klanu povstali, aby ho pozdravili a jeden z nich běžel ještě pro jednu židli, kterou dal po pravici jejich vůdce Tekkana.
„Co tě sem přivádí, Naruto?“ Zeptal se hned vůdce klanu. Blonďák se znovu usmál a odvětil:
„Chtěl jsem tě informovat o tom, jak proběhlo setkání Kage a také o jedné akci, která se bude konat za tři dny a také jsem se chtěl pozdravit se Sasukem.“ Jmenovaný se na něho udiveně podíval a pozdravil se s ním. Naruto ale uviděl výraz v jeho tváři a tak se hned zeptal:
„Znám tě dost dlouho na to, abych už okázal odhadnout že tě něco trápí. Nechceš mi říct co se děje?“ Sasuke to tušil. Trošku se usmál nad pomyšlením že ho Naruto stále tak dobře zná. Pokynul svému příteli aby si sednul a řekl mu:
„Konečně jsme se dozvěděli o tom co se stalo po vyhlazení Akatsuki. Vím o radě a nesouhlasím s jejich postavením vůči tobě. Zachoval bych se úplně stejně jako ty, ale stejně tě musím poprosit, abys pomohl své bývalé vesnici. Když už tak aspoň pro tu hrstku lidí, které máš rád.“ Naruto moc dobře věděl že s tímhle zase začne. Proto začal mluvit směrem ke všem Uchihům, aby jim řekl své zprávy:
„Setkání Kage bylo velice plodné. Požádali mně o pomoc pro všech pět velkých vesnic. Chtěli štíty, které by je mohli ochránit proti hledačům. Slíbili mi za to, že mě přijmou jako šestého Kage. Nakonec jsem teda souhlasil, ale nevytvořil jsem štíty nad vesnicemi, ale vytvořil jsem obrovské úkryty velikosti jejich vesnic. Jsem oficiálně kage. Když už mě budete tak chtít oslovovat tak mi říkejte Kaishikage!“ Všichni mu začali gratulovat.
„Tak přece jen pomohl Konoze. Jsem rád že se ti aspoň takhle splnil tvůj sen, že jsi se stal tady Kage,“ pousmál se Sasuke, když mu gratuloval. Potom se Naruto zase nadechnul a pokračoval:
„Za ty tři dny se uskuteční něco jako vyřazovací ceremonie. Každý ze stovky vybraných se postaví jednomu hledači a když ho porazí, tak bude moct jít semnou a bojovat. Říkám vám to, protože bych rád měl nějaké zástupce klanu Uchiha v této stočlenné jednotce, tak doufám že přijdete a budete bojovat ne jen se dívat.“