Tatíček Šéfík - 43. kapitola - Dejte jim mise!

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně snad ani ty, Uchiho!“ Konan byla vzteky celá bez sebe, to Itachi poznal už jen podle toho, že ho oslovila příjmením, ale ustoupit nehodlal.
„Šetři dechem, za svým tvrzením si stojím!“
Modrovlasá hledala další argumenty a nenapadlo ji nic jiného než hledat pomoc. „Peine! Tak řekni něco!“
Vůdce smutně pokýval hlavou. „Říkám to nerad, ale také s ním souhlasím, má drahá,“ prohlásil sklesle.
„Ale… proč? Můžeš mu to přece zarazit!“
Velitel Akatsuki si svou životní družku přísně změřil. „Kolik bylo tobě, když ses stala kunoichi?“ Obrátil list tak rychle, že chvíli trvalo, než na jeho otázku zareagovala.
„Jenže to s tím nemá vůbec nic společného! Ty, já a Yahiko jsme se museli protloukat životem sami! Neměli jsme učitele, přišli jsme o rodinu…“
„Ano, přišli jsme o ni,“ přikývl Pein. „A ty dvě mohou kdykoli ztratit někoho z nás. A jestliže Akatsuki padne, ony musí přežít! Ať se stane cokoli, Tenshi a Akki musí dál nést hrdě odkaz těch, kteří padli a padnou!“
Itachi se usmál, Vůdcova řeč ho dojala. Ten po něm střelil pohledem a dodal: „Už brzy přijde den, kdy se bude muset rozhodnout o mém nástupci.“
Jeho slova matku obou děvčátek příliš neuklidnila. „A co když je někdo pozná a jejich podobizny se objeví v bingo knize? Co budeš dělat potom?“
„Jsou obě dost chytré na to, aby se nenechaly chytit!“ zavrčel Vůdce vztekle a modrovlasá už mu dál neodporovala.

Tenshi seděla v laboratoři, na stole před sebou kádinky, z nichž stoupaly výpary. Sasori listoval v knize a při tom ji po očku pozoroval.
„Strýčku?“
„Hm,“ zabručel loutkář a neodtrhl zrak od rozečtené stránky.
„Bál ses někdy něčeho?“
To byla otázka k zamyšlení, přesto přemýšlel opravdu jen chvilku. „V životě jsem se nejvíc bál samoty.“
„A už se nebojíš?“ ptalo se děvčátko.
„Zvykl jsem si,“ odpověděl vyhýbavě. Pak se jí zeptal na totéž.
„Já se bojím, že nás se sestrou rozdělí,“ přiznala.
Sasori odložil knihu. „Ten den jednou přijde a pak si každá půjdete svou cestou. Založíte rodiny, přestanete být závislé jedna na druhé. Osud vás rozdělí, ale ty se naučíš to přijímat,“ vysvětlil jí.
„Já ale nechci zakládat rodinu!“ prohlásila vzdorovitě.
Ušklíbl se. „No dobrá, tak dejme tomu, že si k sobě nenajdeš nikoho vhodného pro život. Ale je tu jiná „rodina“, o kterou se musíš postarat. Protože nepochybuju o tom, že moc nad Akatsuki dostaneš do rukou ty.“
Tenshi se zarděla. „To určitě nezvládnu,“ pípla nejistě.
Sasori se na ni přísně podíval. „Mám pocit, že ráda zapomínáš na to, co jsme tě učili. Tvůj život není žádná nevinná hra. Musíš se rozhodovat zodpovědně a v neposlední řadě myslet na to, že tenhle kříž táhnou společně s tebou i ti, které pustíš do svého kruhu důvěry. Pamatuj na to a přestaň s tím podceňováním!“
Dívka sklonila hlavu. „Odpusť mi, co jsem řekla. Vím, že máš pravdu.“
Přikývl. Musí tuhle mladou slečnu naučit, jak si vážit sebe sama.

Akki opatrně nakoukla do žralokova pokoje. Zvědavost jí nedala, aby se za ním opět nevydala.
„Je ti špatně, strejdo Kisame?“
„Jen obyčejný úžeh, srdíčko. Ryba se zas vařila na sluníčku moc dlouho,“ uchechtl se a holčička se také usmála.
„Tak to já jdu dovnitř a budu tě rozmazlovat!“ vypískla a vklouzla do ložnice strýců Kisameho a Itachiho. Vlezla si k němu. „Máš dost horké čelo,“ znejistěla.
„To přejde,“ mávl žralok rukou. „A teď povídej… copak bys chtěla?“
Akki se uchechtla a nasadila nevinný úsměv. „Vyprávěj!“
„Už zas?“ zašklebil se modrý strýček a zkoumavě se na ni podíval. „Poslyš, ten kluk se ti líbí?“
„Ale co tě nemá!“ ohradila se zrzka okamžitě. „Jenom mě hrozně baví poslouchat ty jeho příhody.“
Kisamemu zacukaly koutky. „No, dobrá. Tak dneska vytáhnu historku o tom, jak měl se mnou a Raigou svou úplně první hlídku.“
„Raiga? To je ten morous se zelenými vlasy, co má rád pohřby?“ hádala dívenka.
„Přesně tak,“ přikývl žralok. „No, seběhlo se to tak, že nikdo jiný nebyl k dispozici, a my měli zaučovat kluka. Mlžná potřebovala bojovnou krev, aby ji ostatní vesnice nevytlačily z mapy, víš? No, jenže místo, aby byla hlídka klidná a my jen tiše pozorovali krajinu, jsem musel neustále odhánět Suigetsua od Samehady, protože se s ní strašně rád, no… mazlil. A taky nevydržel chvíli sedět na místě. Bylo to takové šídlo, trochu jako ty.“ Holčička se potěšeně uchechtla. „Jenže potom se Raiga zapomněl a řekl mu, že se k šermířům nikdy nepřipojí. Musel jsem toho malýho chudáčka strašně dlouho utěšovat. Nikdy si nepřál víc, než být jedním z nás.“ Pak se zasmál. „Jenže to se mu tak jako tak nepovede.“
„Proč ne, strýčku?“ podivila se Akki.
Přivinul ji k sobě. „Protože na jeho místo jednoho dne nastoupíš ty!“

Konan dlouho přemýšlela nad vším,co jí Pein řekl. Věděla, že jeho rozhodnutí už zvrátit nedokáže. Snažila se upamatovat na své vlastní dětství. Ano, svým dcerám dala vše, co jim dát mohla, zatímco sama byla tulačka. Mohla si gratulovat ke dvěma tak šikovným potomkům, a přestože před nimi nedávala lásku příliš najevo, měla o obě velký strach. Na druhou stranu… ty dvě měly šarm a zbraně, o kterých se jí nikdy ani nesnilo, na cestě životem se neztratí.

Unavená žena zavzpomínala na doby, kdy byla bez střechy nad hlavou. Trojice hloupých děcek, které se protloukaly, jak se jen dalo. Ona, Nagato a Yahiko.
Vždy se snažila svým dvěma přátelům dělat pomyšlení. Chtěla, aby s ní byli spokojeni. A časem tohle nevinné vnucování přerostlo v náklonnost. Yahiko byl vždy jejím velkým vzorem, ten zrzek se ničeho nebál, na rozdíl od ní. Byl vůdcem jejich malé skupinky. Naproti tomu… mlčenlivého černovlasého chlapce jménem Nagato si příliš nevšímala. Byl tajemný a nevyzpytatelný, bývaly i doby, kdy z něj měla skutečný strach.
Dokud se toulali sami a sháněli si jídlo, šatstvo a nástroje, museli se spoléhat jeden na druhého. Pak ale přišel zlom, legendární ninja, poustevník ze Žabího území, se je rozhodl učit, vychovat z nich ninji. Od té chvíle měli každý den teplé jídlo, střechu nad hlavou a čas jen pro sebe. A tehdy se od sebe začali odcizovat.

Drobná modrovlasá dívenka usedla na práh domu. Yahiko se podíval, chtěl vědět, kdo si k němu přisedl. „Chceš něco?“
„Jen se tu posadím, pokud dovolíš,“ hlesla. Kývl hlavou, bylo mu to jedno. Po chvíli se ozvala. „Poslyš… už… už jsi někdy přemýšlel o tom, že si jednou najdeš dívku? Jaká by měla být?“
Ušklíbl se. Mohlo ho napadnout, že sem přijde s podobnou hloupostí. „Je mi jasný, o co ti jde!“ opáčil. „A můžu ti říct jedno… Nikdo se zbytkem zdravýho rozumu se nebude zahazovat s takovým ufňukánkem!“

Vstala a rozběhla se pryč. Jirayia, její trpělivý učitel, ji našel, jak skládá papírovou růži, byla už celá ubrečená.
„Potíže s chlapci?“ Vzhlédla k němu a přikývla. Pokýval hlavou. „Někdy je naše oddanost odměněna krutostí. A je lépe zaměřit pozornost na ty, které jsme opomíjeli, protože možná právě tam nalezneš odpovědi, které hledáš.“
Sklouzla pohledem k přístavnímu molu. Seděl tam černovlasý chlapec, který házel do moře kamínky. Zabolelo ji u srdce. Nezachovala se k němu pěkně.

„Tady poteče krev! Už to zas udělali! To si snad myslí, že sídlo Akatsuki je holubník?“ Pein se vztekal, když otevřel svou další skrýš a zjistil, že je prázdná. Plný zloby se vydal po schodech dolů, když vtom spatřil Deidaru s krabicí plnou lahviček s podivnými tekutinami, baněk, kádinek a drobných nástrojů, zřejmě nožů, skalpelů a podobných věciček.
„Kdes to sebral?“ Přísně si blonďáčka přeměřil.
Ten se uchechtl. „Ve městě. Jsem hodná dívenka, co má bratra alchymistu…“ Přidal do kroku a za neustálého hvízdání mu mizel z dohledu. Vůdce byl zmaten. Je snad tohle Sasoriho práce? A pokud ne… kdo v sídle by něco takového potřeboval?

Konan si na uklidnění nervů uvařila silný čaj. Rozhodla se, že půjde spát brzy. Neměla starosti jen o dcery. Odhalení Tobiho pravé totožnosti bylo pro ni i Peina opravdovým šokem. Nad Akatsuki se stahovala temná mračna intrik. Musela připustit, že Nagato plno věcí předvídal. Teď už i ona souhlasila s tím, že v pravou chvíli odklidí dcery do bezpečí, a uchrání je tak před Tobiho, vlastně Madarovým, vlivem.
Děsivé myšlenky ji provázely ještě i ve chvíli, kdy se ukládala k spánku.
Dívala se na dveře, které vedly do něčího domu. Tu ulici poznávala. Byla tehdy malé děvčátko a sem přišla pro trochu peněz. Už jako osmiletá byla nadaná zlodějka. Poodstoupila od dveří a podívala se na své ruce. Kde jsou ty časy, kdy byla tak nevinná!
Náhle vyjekla, protože dveře do domu se otevřely a někdo prošel skrz ni, jako by byla pouhý duch. Zamrkala. Byla to Akki, to ona vešla do toho krysího hnízda. Vydala se za ní, dcera dělala stejné pohyby jako tehdy ona. Snažila si vzpomenout, co bude následovat. Ano, teď objeví bankovky, pak se ozvou kroky. A potom…. přiběhne ten opilec s nožem v ruce.
S výkřikem se probudila, její sen skončil ve chvíli, kdy muž hodil kudlu a ta jen o vlásek minula dívčin krk a zabodla se do dřeva.
Pein, který si před malou chvílí lehl k ní, se vzbudil a překvapeně se na ni podíval. „Děje se něco?“
Konan stále ještě lapala po dechu. „Akki,“ zachraplala. „Ten chlap… málem ji zabil.“
Muž po ní střelil pohledem, tohle bylo moc už i na něj. „Ženská bláznivá!“ ulevil si a obrátil se na druhý bok.