Páni Bijuů 2.série 2

Vložil Chisha_nai_konpaku, Po, 2010-03-01 19:10 | Ninja už: 5890 dní, Příspěvků: 161

„Ty jsi Naruto? Naruto Uzumaki?“ zeptala se Jomei.
Naruto přikývl a sledoval cestu, kterou šli.
„Kam to jdeme?“ zeptal se.
„Jen něco zkontrolovat.“
„Je to daleko? Chtěl bych být co nejdřív zpět.“
Jomei, která byla menší než on se napřímila a sklouzla pohledem k Narutovi.
„ Né je to jen kousek.“odpověděla jako by bez zájmu. Vždyť tam kam jdou, se můžou dostat odkudkoliv. Jenže důležité bylo také, aby nikdo z klanu nezachytil jejich stopu. Musejí ujít aspoň něco málo přes 15 km. To by mohlo stačit na zametení stop. Když se bude snažit, možná všechno proběhne bez povšimnutí.
Přešli most a přes cestu jim skočil zajíc. Skoro o něj zakopli.
„Slyšel jsem, že se dokážete dorozumívat na dlouhé vzdálenosti.“ začal Naruto aby řeč nestála.
Jomei neodpověděla, jen tak klidně stála až se Narutovi zdálo, že vidí rysy její tváře schované pod maskou. Ale když se na ně víc zaměřil, ztratily se mu.
„Ano.“ odpověděla po chvíli a otočila se jako by to tušila.
„Aha.“ povzdechl si.
Chtěl se Jomei ještě zeptat, jestli s někým zrovna komunikuje, ale ta už zase pokračovala.
Od toho mostu Jomei trochu zpomalila. Kráčeli stále podél cesty, která se klikatila. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo….
Postupně ještě zpomalovali, až když postupovali táhlým krokem Naruto to nevydržel a zastavil.
„Děje se něco?“ zeptal se.
Jomei se zastavila a koukla na Naruta. Vážně si o ní dělal starosti a to se ani neznali.
„Jsem v pořádku.“ odpověděla udýchaně. „Měli by jsme pokračovat.“
Naruto se zatvářil nejistě, ale to už se Jomei snažila pokračovat.
Šla pomalu a soustředila se avšak Naruto ji nedal pokoj.
„Opravdu jsi v pořádku?“ natahoval k ní ruku.
„Ticho!“ vykřikla na něj.
Naruto se zatvářil zmateně. Teď mu to došlo. Už dlouho neviděl žádná zvířata. Poslední byl ten zajíc, na kterého skoro šlápli. Od té doby nic. Ani veverka, ani liška. Dokonce ani hmyz, kterého je v lese vždy hojně. Rozhlížel se zmateně po pustém okolí.
„Co se děje?“ otočil se na ni: „Kde to jsme?“
Jomei v tu chvíli nehybně stála a hleděla před sebe.
Naruto ji popadl za ramena a začal s ní třást.
Když se podíval směrem, kam hleděla, nebylo tam nic než jen lesní cesta. „Hej?“ zvolal.
Jomei zatla ruce v pěsti a z úst ji vyšlo jen: „Už.“
Popadla Naruta za ruku a vedla ho dále cestou.
„Co se právě stalo?“
Vedla ho mlčky dál a nevšímala si jeho odporu.
„A jsme tady.“ oznámila Narutovi, když konečně vyšli z lesa.
Objevili se na louce. Tak velké, že nebylo viděl konce. Louka byla místy barevně zbarvená a někdy z trávy vyčuhovaly balvany. Vanul jen mírný větříček a slunce zářilo. Nebe však bylo neklidné. K pozorovatelům se blížila bouře.
„Co? Tady máme něco kontrolovat?“ vyhrkl Naruto sledujíc tu nádheru.
„Jen pojď za mnou.“ řekla klidně.
Jomei procházela tímto místem snad tisíckrát, nikdy však s někým kdo nevěděl, o co jde. Místo mezi zemí živých a zemí mrtvých. Místo, které bylo vytvořeno po domluvě smrti a života. Zde má právo vše žít věčně.
Naruto už vypadal netrpělivě a nervózně, rozhodla se, že už začne.
,,Naruto vidíš to?" ukázala prstem do dálky.
Naruto zamžoural, ale kromě stále blížící se bouře nic neviděl. „Nee, nic.“
„Opravdu?“ zeptala se, i když předem tušila odpověď. Věděla totiž, že nemá možnost vidět to, co ona, protože v takové bouři každý člověk vidí něco jiného. Obzvlášť pak někdo, kdo s ní nemá zkušenost, může vidět Bůhví co. Tahle bouře totiž byla jakási vstupní brána do země mrtvých. Její funkcí bylo buď lidi lákat či odrazovat. Přesně se to neví. Říká se, že ty, koho láká, čeká brzká smrt, ale Jomei na to nevěřila. Ji bouře lákala a pořád ještě žila.
„No tak, Naruto, vidíš to?“ zeptala se znovu.
Naruto už vypadal, že něco vidí, ale odvrátil se a pohlédl na Jomei. Ta se na něj nechápavě podívala.
„Co se děje? Co vidíš?“ zeptala se.
Naruto si narovnal čelenku a podíval se upřeně na Jomei: „Vidím Konohu.“