Děti úplňku 6: Věštění minulosti II.

Obloha se oblékla do smutečního šatu. Vypadalo to, že možná bude bouřka. A pak se ozvala rána.
Dalo by se to považovat ze udeření blesku. Ale to by se k tomu ještě nesmělo přidat dunění, znějící jako padání několika tun kamení.
Všichni byli na nohou a rozprchli se – dalo by se říct jako splašené slepice – na různé strany. Ale všichni mířili k bráně, ať už to bylo tím či oním směrem. Hradby se hroutily jako led tající na sluníčku. Propukala panika, přítomná u všech těchto událostí. Na několika místech začalo hořet. Ovšem nebyl to normální oheň; tenhle byl černý jako tuš v kalamáři a nedal se uhasit. Amaterasu.
Zvony bily na poplach a ninjové se zmateně formovali k útoku. Co se děje? Kdo to má na svědomí? Nikdo nevěděl, proti komu se bojuje.
Lee byl mezi mezi prvními. Dlouhými skoky předstihl skupinku mladých chuuninů a dostal se k blízkosti brány. Teprve teď pořádně mohl vidět ten chaos.
V tlustých kamenných hradbách byly díry různých velikostí, všude se povalovaly cihly a nebo neohlášeně padaly. Brána byla otevřená dokořán jak orel roztahující svá majestátná křídla. Ale nikde nikdo.
Proběhl otevřenou bránou, v patách měl Tenten, Nejiho a další ninjy. Jen, co první dorazili na planinu, křídla brány se s třesknutím zavřela ostatním shinobi přímo před nosem. Začala se snášet hustá, mléčná mlha. A padaly první rány, doprovázené výkřiky bolesti.
Ninjové před branou znejistěli a otáčeli se směrem křiku. Nepřítel stále nikde, ani stopa. Takže je vevnitř? Ve vzuduchu se vznášela nejistota a mlha houstla.
„Byakugan!“ Neji bedlivě prohlížel okolní krajinu a pak se jeho pohled zastavil na jednom místě. „Madara…“ usykl.
Zazněl zlomyslný smích. Díky mlze se nedalo určit z jakého pochází směru.
„Velmi dobře.“ Ozval se ten nenáviděný hlas. Kolik bolesti a nesnází s ním způsobil, když vydával rozkazy! Zněl bezcitně, krutě a podle.
Celý shinobi svět si oddechl, když Madara padl. Bylo to, jako když ze světa někdo stáhl tlustou deku strachu a všechno zase mohlo svobodně dýchat. Nejistota, bezmocnost, smrt a zrada – to všechno zmizelo.
Ale to, že je teď tady znamená, že nezemřel. A celou dobu kul pikle a má něco za lubem. Ale… jak se to mohlo stát? Vždyť jeho smrt viděla spousta důvěryhodných lidí na vlastní oči!“
„Velmi dobře.“ Opakoval. „Ale jak si poradíte s tímhle?“
Ne důkaz jeho slov mlha ještě zhoustla, tak, že když jste si dali ruku před obličej, neviděli jste ji. Na zmatené ninjy, kteří byli tak šokováni, že se ani nestačili hotovit k obraně nebo útočit, začaly pršet rány.
Bojovat proti neviditelnému nepříteli se nedalo nebo jen velmi těžko. Největší výhodu měli dědicové Byakuganu, kteří svého protivníka rychle vyřídili. Ale když chtěli zlikvidovat další a pomoci tak svým přátelům, začala se zem otřásat pod kroky – nebo pády? – něčeho obrovského. Hyuugové šokovaně pohlíželi na tvora s neuvěřitelnou chakrou, kočičím vzezřením a dvěma ocasy. Nibi no Nekomata, dvouocasý démon.

Lee, který postřehl ve výpadech svého protivníka určitou pravidelnost, zavřel oči – stejně pro ně momentálně neměl využití - a na mysli mu vytanuly rady Gai-senseie, když ho učil boji se zavřenýma očima.
„Zaprvé,“ říkával, „otevši svou mysl a napni všechny zbývající smysly. Za pomoci sluchu zkus zjistit, na jaké straně se nachází nepřítel.“
Vlevo, říkaly mu šu. Přikrčil se.
„Zadruhé, stále kontroluj polohu nepřítele a rychle zaútoč se sílou mládí! Využij momentu překvapení. A takhle to stále opakuj, dokud ho nevyřídíš.“
To, že se kopem trefil do něčeho měkkého a uslyšel výkřik, ho informovalo o zásahu. Systematicky začal zasazovat rány, nedajíc nepříteli čas na oddech a přeskupení nebo novou taktiku.
Tornádem z listové vše ukončil a poslal protivníka k zemi bez známek života. Na tváři se mu rozlil vítězný úsměv, ovšem netrval dlouho.
Nebyl jediný, kdo postřehl změnu. Začalo být dusno jako v parném létě a hůře se dýchalo. A ve vzduchu probleskovaly chakrové částečky, podobné elektřině.
Hrůzný výkřik, skoro nelidský… Lee ztuhl, když okolo něj proletělo něčí tělo, jako hadrová panenka. Dopad a pak už žádný zvuk. Co se to děje? Doklopýtal – spíš o něj zakopl - k tělu, které naštěstí nebylo daleko a po hmatu se snažil poznat, zda to není někdo známý. S hrůzou odhalil pravdu.
„Neji! Neji!“ vyrážel ze sebe zajíkavě. A nedostal odpověd. Ani náznak dýchaní. Kdosi mu urval obě ruce, z ran se valilo množství teplé krve, které mu smáčelo oblečení. Lee začal panikařit a v té chvíli cítil v očích slzy.
Další výkřik bolesti. Ozvaly se spěšné kroky a někdo do Leeho vrazil.
„Kdo… kdo to je?“ po hlase se dalo poznat, že je to Hinata; dýchala velmi přerývavě, jak kdyby byla zraněná.
„Hinato-san, co se to děje?“
„Démon… dvouocasý… je tu…“
Lee nevěděl, co dělat. Dálo se to příliš fantaskní, že by se tu objevil jeden z démonů, které Madara pečlivě střežil a uchovával. Po jeho smrti se socha s démony ztratila, ale višchni byli rádi, že jsou pryč.
„Je tu… je tu…“ opakovala Hinata a padla k zemi. Černovlasý mladík se k ní ihned vrhl a zkoušel tep. Byl slabý, ale byl tam. Ale on vůbec nevěděl, co má za zranění. Nevěděl, co dělat…
Na důkaz dívčiných slov se zem znovu zatřásla.
Mohl cítit přítomnost toho tvora, ta obrovská chakra se nedala jen tak přehlédnout, ale neviděl ho. Nekomata se užuž rozmachovala ocasem, když se na ní něco vrhlo.
„Devítiocasý.“ Slyšel Lee Madarův hlas plný vzrušení.
A skutečně: mlha ustupovala díky prudkému máchání ne devíti, ale šesti ocasů. Naruto, změněný v Kyuubiho, byl oproti Nekomatě sice poloviční, ale jeho obličej brázdila taková zuřivost, že démon ucouvl. Už se s Kyuubim, jehož chakru cítila ve vzduchu, jednou utkala a tak tak, že vyvázla živá. Netoužila po zopakování, z ran se lízala dlouho. Lehla si na zem, břichem nahoru, v ponížené poloze a čekala, co bude.

Ozval se potlesk. Kyuubi-Naruto otočil hlavu a spatřil Madaru se samolibým úsměvem na tváři. Táhle zařval, mohutně se odrazil a vrhl se na něj. Madara ho zastavil holou rukou; Lee zalapal po dechu. Jak to dokázal? Nemohl mít takovou sílu, aby zastavil o dost většího a běsnícího démona, ne? Navíc byl Naruto obalený chakrou, která neměla zrovna léčivé účinky. Tak jak to? Co to bylo za techniku, že přemohla i tuhle živelnou pohromu, byť v tříčtvrteční síle?
Madarův úsměv se rozšířil a luskl prsty. Mlha začala mizet a s tím, jak shinobi znovu viděli kolem sebe, se začaly ozývat výkřiky jejich směrem.
Lee nedbal na souboj jeho přítele ani na problémy ostatních přátel; musel se postarat o Nejiho a Hinatu. Nebo spíše jen o mladou Hyuugu, protože Nejimu už se pomoci nedalo. Nedýchal, bledě fialové oči vytřeštěné hrůzou a po celém těle spoustu ran. Pohled na utržené ruce byl ohyzdný.
Kdežto Hinata stále dýchala, ač trhaně a nepravidelně. Přes hruď se jí táhla krvavá tlustá čára.
„Medik, kde je nějaký medik?!“ křičel Lee.
Mezitím začal souboj. Ninjové, kteří tomu přihlíželi, snad ještě něco takového neviděli. Existovali souboje – některých byli přítomni – kde na jedné straně stál shinobi a na druhé jinchuuriki, ale nikdy, nikdy nebyli tak vyrovnaní. Oba protivníci měli ksvělou obranu, která je kryla před útoky druhého a útoky vysílali se stejnou intenzitou. Vypadalo to, že chtějí jeden druhého unavit. Ale jde unavit ocasého démona?
Brána se znovu otevřela, díky odstranění mlhy šlo již pak nepřítele udolat snadno. Ven začali proudit lidé, kteří s bázní a ohromením pohlíželi na souboj. Nebyl tu jiný nepřátelský ninja než Madara, ostatní byli mrtví. Ale všichni cítili, že je to boj jen těch dvou, jako když je kdysi napadl Pein. Jen by se zbytečně pletli. Navíc – před oním rokem Madara zabil Sakuru. Naruto byl tehdy šílený žalem a chtěl se pomstít. Předběhl ho však dávný rival Uchiha Sasuke a svého příbuzného zabil před očima několika svědků. Stal se hrdinou, ale zaplatil za to. Měl spousty zranění a strávil nějakou dobu v kómatu a přesto, že přežil, nemohl dál být ninjou, protože se u něj objevila těžká nemoc, která se nedala léčit.
A teď měl Naruto druhou šanci k pomstě a nehodlal jí promarnit. Vytrvale útočil a vyhýbal se jeho technikám.
A pak mu to došlo – sharingan Madarovi dovoloval ovládat démona a jen tak si s ním pohrávat. Vůbec pořádně nebojoval, jen se ho snažil unavit a donutit ho přeměnit se do plné formy; a pak shrábnou démona a provést svůj Plán měsíčního oka. Tak takhle… napjal všechny své síly a přeměnil se zpět do lidské podoby. Za tu dobu už zvládl Kyuubiho trochu ovládat.
„Takže ti to došlo? Výborně, možná nebudeš až takový hlupák.“
„Za tohle všechno zaplatíš.“ Zasyčel Naruto a rukou opsal kruh okolo planiny, kde leželo několik mrtvol a nakonec jí namířil na zničenou Konohu. „Bastarde jeden!“
Madara se tiše a hrozivě zasmál. „Myslíš si, že mě dokážeš porazit?“

„Všechno je špatně…“ Lee seděl jako hromádka neštěstí na nemocniční chodbě. Z očí mu tekly slzy a po celém těle měl skrvny od zaschlé krve. Nejiho krve.
Byl konec, konec toho všeho. Madara byl opravdu mrtvý – ale jakou cenu za to zaplatili?
Naruto byl také mrtvý a s ním i Neji, Tenten, Sai, Shikamaru a další a další shinobi i obyčejní lidé. Hinata, Temari, Gai-sensei – ano dokonce i Gai-sensei – Kakashi a celá řada lidí byli zranění, někteří vážně a jiní lehce. Jak se Lee později dozvěděl, bojovalo se na dvou frontách. Jedna před bránou, druhá o kus dál, kde se objevil jednoocasý démon. Díky němu byla taky většina vesnice srovnaná se zemí. A dvě díti dostaly do vínku nejistou budoucnost jako jinchuuriki.
Ale přece – Madara byl mrtvý, démoni zapečetění a nebezpečí bylo pryč. Tak proč necítil nic jiného než smutek a beznaděj? Žádnou radost? Protože…
„Protože tu nejsou a už nikdy nebudou… Tak proč bych tu měl být já? Čím jsem si zasloužil, že žiju a oni ne? Čím? Ještě jednou bych chtěl spatřit je všechny a říct jim všechno. Všechno! Co jsem na nich obdivoval, jak jsem je měl rád…“