Třeba jen déšť

Třeba jen déšť

Běžím. Běžím a je mi zima. Déšť naléhá na mou tvář, chce ji stékat.
Studí. Ale nebolí. Vzduch je čerstvý ale mraky jsou tak šedé.
Jsou tak nízko.
Bojím se, že mě přitlačí k zemi a proto utíkám.
Zem není ještě tak zablácená.
Voní deštěm, až mě bolí nos.
Dech je tak čistý, zalykám se vzduchem.
A pak už mi nezbývají síly, jenom jdu.
Šedé je nebe a šedá je zem.
Dech je mi víc než cokoliv jiného.
Jdu a polykám ten pocit;
kdy ulice jsou prázdné a nikdo mě neposlouchá.
Svou existenci si užívám jen já a v krku mi zní vzdálená píseň.
Ale přitom zpívá jen déšť.
Jdu a ruce mám podél těla, stékají po nich kapky.
A tvoje oči. Až teď jsem tě zahlédla.
Taky jdeš v dešti. A dýcháš vzduch.
Na druhé straně ulice, v protisměru.
Voda se odráží a šplouchá nám pod botama.
Ale ty mi nevadíš. Vidím tě zdálky.
A najednou nemám pocit, že jsi nevítaný host.
Jsi to ty a tvé ruce jsou stejně studené jako ty moje.
Možná, abychom se chytili.
Tak pojď, těším se, až se střetneme.
Třeba půjdeme za ruku.