Malí gangsteři ze Suny 19

Dovedli je do prázdné kanceláře. Tmavé a neútulné místnosti, kde nebylo nic, jen stůl, židle a nějaké papírování. Poručili jim, aby zde počkali a Kohana s Gaarou osaměli. Nastalo tíživé ticho. Ticho toho druhu, které se vám zarývá do mysli jako jehly do jehelníčku. Jde slyšet každý nádech a výdech…po chvíli i vzdálené kroky. Každým okamžikem se přibližují. Kohana začala nervózně přecházet tam a zpátky…

Kráčel liduprázdnou chodbou jako nějaký stroj, jeho pohyby byly poněkud trhavé. Ještě nikdy nebyl víc vytočený. Nejprve přišel o ženu…potom o naději, když chtěl mít pod svým velením Jinchuurikiho, který plně ovládá svého bijuu. Ale teď se objevilo něco mnohem horšího. Něco, co mu počmáralo jeho důstojnou sochu i stůl. Něco, co se nedalo nazývat člověkem, protože se to kamarádilo s tou nenáviděnou zrůdou. Něco, co chtěl zabít, zničit, protože mu to podrývalo i tak dost těžce získanou autoritu.
Kazekage zaťal ruce v pěst. Zrychlil krok.
A ta malá nepovedená zrůda, kterou stěží nazýval svým synem…Jak dlouho bude pykat za tuto největší chybu ve svém životě? Tak moc se ho chtěl zbavit. A už nikdy se na něj nepodívat. Nenáviděl ho. Kdyby šlo vyměnit jeho život za život své ženy…
Povzdechl si. Už byl skoro u dveří. Přivřel oči do nenávistné štěrbinky. Rukou prudce rozrazil dveře dokořán…

Kohana leknutím nadskočila. Zrovna došla na kraj místnosti, když tu se dveře rozletěly dokořán a přimáčkly ji ke zdi. Nevydala ze sebe ani hlásku.
„Tak tady jsi,“ uslyšela šepotavý hlas, ze kterého se jí naježily chlupy na zádech.
Potichu se vyplazila zpoza dveří a naskytl se jí tak pohled na muže typicky oděného do obleku Kazekage. Bílý, splývavý plášť, modrobílý klobouk a šátek přes obličej.
„Takže jsi zpátky…ze svého malého výletu.“
Gaara na otce hleděl s ostražitým výrazem.
„A vrátil ses bez té holky?“
Chlapec neodpověděl. Nevěděl, zda to má popřít, nebo raději říct pravdu. Ale jeho váhání Kazekageho dovedlo ke správné odpovědi.
„Co bylo tvou povinností? Zbavit se jí hned v tom okamžiku, kdy ses dověděl, že šlo o podvod,“ řekl vůdce vesnice chladně. Shlížel přitom na Gaaru z výšky, jako by byl pouze něco podřadného. Jako na zbytečnou věc. Zbraň, která teď byla všem k ničemu…
„Ale ty jsi jí nezabil…,“ pokračoval Kazekage nemilosrdně. „Neuposlechl jsi svých nařízení. Jsi jen nepoužitelná troska člověka, do kterého jsem vkládal velké naděje. Velice jsi mě zklamal…“
Propalovali se navzájem pohledy, jako by to bylo kdo z koho. Kdo dřív uhne pohledem a tím dá najevo svou porážku. Nenávistné štěrbinky očí zahaleného muže se vpíjely do těch modrozelených, ve kterých se zračil smutek.
„Jsi pouze malá a zbytečná věc, která neumí používat svou sílu! Jsi zrůda…“
Nenadálý pohyb přinutil Kazekageho švihem se otočit. Uviděl malou holku, která na něj odněkud vyskočila.
BUM.…
Zapotácel se a upadl. Rukou si zakrýval obličej. Cítil otupující bolest na svém nose, nejspíš ho měl zlomený. Horká krev mu stékala po bradě. Bělostná rouška se mu zbarvila do karmínové barvy.
Hnědovlasé děvče nad ním stálo s rukama zaťatýma v pěst. Vlasy ji hrozivě povlávaly okolo hlavy.
„Takhle s ním mluvit nebudeš!“ zavrčela jako pes. „Zrůda jsi akorát tak ty!“
S očima rozevřenýma překvapením na ni přimrzl pohledem.
Takže to je ten spratek…
„K-Kohano,“ vyrazil ze sebe Gaara. Hnědovláska však dál nenávistně shlížela na muže, ležícího u jejích nohou.
„Být takhle hnusný na vlastního syna, že tě hanba neobšustne, ty ho*ado!“
Zlost v ní kypěla a vřela. Měla sto chutí do toho krvavého obličeje ještě pořádně kopnout, když jí na mysl vyplynuly vzpomínky na Gaarovo utrpení. Obličej se jí stáhl do zhnusené grimasy. V okamžiku, kdy mrkla, však Kazekage zmizel. Než se stihla otočit, uslyšela zasvištění a vše kolem pohltila temnota.…

Pomalu otevřela oči. Všimla si, že je posazená na židli a má svázané ruce i nohy. Třeštila jí hlava, jako kdyby jí někdo zezadu hrubě udeřil. Nebo nějaké škaredé jutsu. Ze čtyř různých stran na ni dopadalo světlo. Nacházela se uprostřed prázdné místnosti, ve které byly místo stěn zrcadla. Kohana však dobře pochopila, kam jí dali. Tohle byla vyslýchací místnost a ta zrcadla byla vlastně neprůhledná skla. A za nimi určitě sedí nějací lidé a pozorují ji. Za chvíli určitě někdo přijde a bude ji vyslýchat.
Snad to nebude moc bolet…
Minuty ubíhaly a ona se začala cítit značně nesvá. Bylo to nesnesitelné. Jen sedět a čekat jako odsouzenec na smrt…
Na smrt. Co když…co když…?
Neměla odvahu na tuto možnost ani pomyslet.
Skryté dveře, splývající s okolními zrcadly se otevřely dokořán a dovnitř vstoupil pár lidí. Starý muž a mladá žena. Dívce před sebou věnovali kamenný pohled bez jediné emoce a přistoupili k ní. Kunoichi začala tvořit složitou kombinaci pečetí a muž zatím pomalu natáhl ke Kohaně ruku. Ta se snažila co nejvíc na židli zaklonit, ale nebylo to moc platné. Těsně před jejíma očima rozevřel dva prsty a ona byla chycena do hypnózy.

Bylo to jako hnusný sen. Před očima jí míhaly vzpomínky na uplynulé dny. Chvílemi jen vnímala obličej staříka, na kterého upírala vytřeštěný pohled s pootevřenou pusou. Pohybovala rty. Ale jaksi nevědomky. Netušila, co říká. Připadala si jako blázen s vygumovaným mozkem. Na mysl jí vyplula vzpomínka na obrovského pavouka a ona sebou trhla, až se svalila na stranu. Tok myšlenek se přetrhl a ona jako by procitla. Něčí ruce ji ihned začaly zvedat.
„Už mě nechejte na pokoji!“ vykřikla zoufale. „Dejte mi všichni POKOJ!“
Hystericky se snažila vyprostit alespoň jednu ruku, ale nebylo to nic platné. Jediné, čeho dosáhla, bylo sedření kůže na pravém zápěstí.
„Uklidni se, dítě,“ snažil se jí umírnit stařec. Kunoichi jen postávala opodál se stále kamennou tváří.
„Nechte mě být!“ zkusila znova zaječet Kohana a její hlas se od stěn odrazil zpátky.
„Už to nebude trvat dlouho,“ zamumlal shinobi a udělal zvláštní pohyb rukou. Kohana ihned zavřela oči.
Nesmím je otevřít. Za žádnou cenu se nesmím nechat chytit…
Srdce jí splašeně bušilo. Chladné prsty se jí dotkly na několika bodech na jejím obličeji. Víčka přesto držela pevně zavřená. Cítila, jak jí na čele vyrazily ledové kapky potu. Nehty se jí zaryly do kůže a všechno začalo nanovo.… Její duch jako by vyletěl z těla a prolétal nějakou jinou realitou, kde podstatou všeho jsou jen vzpomínky.…

Kap…kap…kap…
Zašustění papíru přerušilo tlumený rozhovor mezi dvěma muži.
Kap…kap…kap…kap…
„Má obrovské štěstí,“ konstatoval po chvíli hluboký hlas.
„No, podle toho, jak se to vezme,…“ opáčil druhý.
Kap…kap…kap…
„Kazekage-sama jí udělí milost, má neuvěřitelné štěstí.“
„Ale bude vyhnána pryč ze země větru. Ta holka je génius. Podařilo se jí přelstít největší autority Skryté písečné a kdyby to dotáhla až do konce, nikdo by si toho ani nevšiml…“
Kap…kap…
„Možná máš pravdu…Byla by z ní opravdu dobrá elitní kunoichi. Ale víš přece jak to chodí. Když se postavíš proti svému vůdci, nikdo nebude tvé chování tolerovat. Ať je ti sedm nebo třicet. V tomhle jsme si všichni rovni.“
Kap…kap…kap…
Místností zazněly kroky a ten otravný zvuk utichl. Kohana se nepatrně zavrtěla.
„Už je vzhůru?“ zašeptal do nynějšího ticha hlas druhého muže.
„Myslím, že ne,“ odvětil hluboký hlas.
„Ona se kamarádila s Gaarou-sama, že?“
„Ano…“
„Jen se divím, že ji nezabil…Jako víš jak to myslím, ne? Nedokáže ovládat toho démona uvnitř sebe. Vymyká se jeho kontrole, jak jsme se o tom už několikrát přesvědčili…“
„Už sklapni,“ uťal jeho slova první muž. Znova se ozvalo šustění papíru.
Kohana pozorně poslouchala.
Takže…mě chtějí vyhostit z vesnice…
Pomalu na ni dopadala závažnost situace. Jako nezvratitelný osud.
Takže…už nikdy neuvidím Gaaru?
„A co bude s jejich klanem?“ zeptal se po chvíli hlas zvědavého muže.
„No o tom právě diskutují…Proč jinak myslíš, že tady trčíme?“ zavrčel ten muž s větší autoritou.
Kohana rozevřela oči dokořán. Na svou rodinu nepomyslela.
Co když je taky vyhostí? Přijdu nejen o kamaráda, ale stanu se i černou ovcí celého klanu?
Do očí se jí nahrnuly slzy. Až teď si uvědomila své sobecké jednání. Čas pomalu plynul a dodával jí dostatek času na to, aby se zaobírala sama sebou. Kladla si sama sobě tolik otázek, ale její mysl byla zmatená a nedokázala přijít ani na jedinou odpověď. Nakonec došla k názoru, že horší už to být nemůže. Ale to se mýlila…
Místností zazněl zvuk rozražení dveří a s dusotem někdo vběhl dovnitř. Někdo Kohanu surově popadl za krk a vyzvedl ji do výše. Vyděšeně zahlížela do obličeje svého rozzuřeného otce.
„Tak tady jsi ty parchante!“ zařval na ni z plných plic a mrštil s ní o zem. Dívka vydala jediné zajíknutí, ale to už ji chytila ruka za vlasy a postavila ji na nohy.
„Ku*va, co sis myslela, že děláš?“
Shodil ji na zem a začal do ní surově kopat. Dívka se jen schoulila do klubíčka a rukama si kryla hlavu.
„Nech mě být, prosím…“ kňučela, ale přes její vzlykot jí nebylo skoro rozumět.
„Ty malá nepovedená ču*ko!“
„Tak dost!“ vložil se do toho jeden z mužů a pokoušel se dívčina otce dostat z místnosti. Ozvala se však rána.
„Vy se do toho nepleťte!“ řičel jako smyslů zbavený Kohanin otec a snažil se okolo něj dostat.
„Pokud se neuklidníte, budeme vás muset omráčit a vyvést,“ zněla klidná odpověď muže s větší autoritou.
Hnědovlasá dívka se mezitím chvěla na chladné podlaze v záchvatu pláče. Pod sebou měla malou kaluž krve. Chtěla umřít. Přijít o ten svůj bezcenný život. Cítila ostrou bolest na žebrech, skoro se nemohla nadechnout. Celý její život se hroutil jako domeček z karet.
Možná je to jen zlý sen…
Možná se probudíme znova u těch lidojedů a znovu utečeme…Schováme se na nějaké krásné místo, kde nás nikdo nikdy nenajde. A nevrátíme se zpátky…
Sípavě se nadechla a vydechla. Způsobovalo jí to nesnesitelnou bolest. Slzy jí tekly proudem po tvářích. Něčí ruce ji posadily a začaly otírat obličej.
„Teď už lituješ toho, co jsi udělala?“ zeptal se jí otcův hlas. Nedokázala přesně určit, z kterého místa vycházel.
„Lituji jen jedné věci,“ šeptla potichu. „Že jsem ho bouchla jen jednou. On by si zasloužil těch ran mnohem víc…“
V místnosti zavládlo ticho. Takové ticho, že by šlo slyšet špendlík dopadnout na zem. A vteřiny ubíhaly…
„Ty nejsi moje dcera, zříkám se tě. Jako se celý klan zřekl nás,“ zasyčel otec se zhnuseným pohledem a vyšel z místnosti. Dívka jen seděla a plakala.
„Stejně jsem tě nikdy neměla ráda! A tobě na mě nikdy nezáleželo!“ chtěla zakřičet, ale z jejích úst se vydral jen přeskakující hlas. Chtěla mu vyčíst ještě tolik věcí, ale neměla na to sílu. V jejím srdci se otevřela hluboká rána. Jediné, co z ní tryskalo, bylo zoufalství.

Za svítání se u východu z Písečné sešly tři postavy. Tmavovlasý muž, vyhlížející jako krutý tyran, mladá hnědovlasá žena s rýsujícím se bříškem a malá dívka, která měla přes hlavu přehozenou kápi. Zkroušeně zahlíželi na místo, do kterého se už nikdy nebudou smět vrátit. Na jejich jediný domov.
Pomalým krokem se vydali na cestu. Teplý větřík je hladil po tvářích, jako by jim chtěl říct, že brzy bude líp. Jako by jim chtěl poskytnout alespoň trochu útěchy.
Kohana se však neustále ohlížela, jako by čekala, že je někdo zastaví. Doopravdy se však chtěla jen rozloučit.
Sbohem, Gaaro…
Tři postavy se ponořily do tmy a zmizeli všem z dohledu…