Ztracena v domněnkách

Stmívá se…
Blíží se to…
Nejnebezpečnější období dne… Alespoň pro tebe.
Děsíš se jen pohledu na své lože. Ale ono volá, volá tě, abys ulehla a sdílela s ním své myšlenky. Ve dne není čas zabývat se sama sebou. Není chvíle, kdy bys sledovala nitě svých úvah. Ale v noci, sama v posteli, to je jiné. Třídíš si své pocity, myšlenky… Domýšlíš si. Jakmile se ti naskytne taková možnost, ač se snažíš ubránit, rovnou se dostat do ztraceného světa snů, stejně už tvá fantazie vytváří kolem jednoho jediného okamžiku celou pavučinu výmyslů, jedno vlákno nereálnější než druhé.
Jeden Jeho pohled a ty už kolem vytváříš mlhu z otázek. S každou další otázkou a představou se původní skutečnost ztrácí někde v tvé mysli. Už nikdy nebude stejná. Už vždy bude ověnčená tvým dojmem, tvými pochybnostmi a tužbami.
Snažíš se tomu utéct, ale říše snů nechává své brány zavřené. Takže se dál potácíš někde mezi realitou a fantazií, mezi světlem a temnotou. Rozum bloudí v chaosu spekulací. Propadáš se do hlubin domněnek, ztrácíš se v myšlenkách.
Přijde vysvobození?
.
.
.
Ostré světlo pronikne tvými víčky. Postupně začínáš rozeznávat tupé rány…. Někdo buší na dveře. Jsi unavená. Ale máš za sebou další večer. A teď je před tebou celý den bez nějakého domýšlení. Když budeš mít štěstí, dostaneš dlouhou náročnou misi, takže večer akorát přijdeš a usneš.
Pomalu se šouráš ke dveřím. Otevřeš a v nich stojí On. Skvělé. Další várka čehosi, z čeho ve své hlavě uděláš něco úplně jiného. Ale to až večer. Popřípadě zítra večer. Už jsi smířená… Tohle asi nepřestane, dokud nebudeš usínat vedle Něj…
Ano… jsem smířená.