Stínový ninja 12

Had, tygr, had. Tři pečetě tvořící jutsu které měly Mikuriho zachránit. „Suiton: Mizu rappa!“ před Mikurim se zvedla vlna vody, dosáhla jednoho metru, zakolísala o dvacet centimetrů a pak vyrazila vzhůru a narostla do správné výšky i tvaru. Ozvalo se syčení a vyvalil se oblak páry od toho, jak se obě techniky střetly. Pára se rozptýlila po celém bojišti a nikdo nic neviděl. Toho patřičně využil Wataru a začal tvořit jednu ze svých iluzí. Ne takovou, jako použil při testech nebo při maskování Mikuriho. Tahle se spíš podobala nočním nebo stínovým klonům. Kasumi a Mikuri ucítili že se zvedají. Pára se rozptýlila a odhalila týmu ze Slunečné tři obří zvířata na kterých stáli jejich protivníci. Wataru stál na medvědovi, Mikuri na mývalovi a Kasumi na slimákovi. Kunoichi z Trávové se tázavě podívala na kamaráda. V jejím pohledu se zračila otázka, jestli to, na čem stojí, je skutečné. Odpovědí jí bylo nepatrné zavrtění hlavy. Medvěd se ladným skokem přenesl slunečným za záda.
„Vypadá to, že jsme v přesile,“ zakřičel Mikuri na ty dolů, „nezdá se vám?“
Na tváři protivníků se mísil strach, vztek a překvapení. Věděli, že jsou v pasti a jen tak neuniknou.
„Dejte nám váš svitek a my vás necháme jít,“ navázal na Mikuriho hladce Wataru.
„Nikdy!“ vykřikla bojovně zrzka.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny jinchuuriki. Iluze medvěda a mývala zvedly tlapu. „Poslední možnost,“ nabídl jim ještě. Ani jeden z těch dole se nehnul. Tlapy začaly rychle padat na trojici. Tlouštík to nevydržel a hodil k medvědím nohám svitek.
„Já věděl že budete rozumní,“ usmál se mile Wataru. Tlapy obou zvířat se vrátily a ta medvědí ještě skryla svitek. Iluze zvířat se otočila dál do lesa. Sluneční se rozeběhli pryč. Jakmile přestala být cítit jejich chakra, zvířata se sklonila v jasném znamení, že mají sesednout. Jakmile stáli všichni tři na zemi, obří zvířata okamžitě zmizela.
„Co to bylo?“ obrátil se na své přátelé stínový.
„Moje iluze. Líbili se?“ zeptal se s úsměvem Wataru.
„Jasně že jo!“ objala ho Kasumi. „Zachránili nás!“
„To teda jo,“ souhlasil s kamarádkou Mikuri. „Co je to vůbec za svitek?“ zajímalo ho. Jinchuuriki se sehnul a sebral ze země stejný svitek, jako byl ten jejich. Všem třem se v obličeji zračilo zklamání.
„No co,“ prohlásila Kasumi, „může se hodit. Ale tenhle budu mít já,“ a sebrala ho kamarádovi z rukou, otočila se, aby ho schovala a když se otočila zpátky, nebylo vidět kam ho dala.

„Takže pokračujem v cestě?“ zeptala se.
„Jasně!“ odpověděli kluci jednohlasně.
Jakmile opustili toto místo, objevilo se několik modrých postav. Jejich rysy nebyly ostré, ale silně rozmazané. Neměly oblečení ani vlasy a ani obličej. Kdyby jste se podívali zblízka, viděli by jste, že to, z čeho jsou stvořeni, se neustále pohybuje. Postavy se dívaly směrem, kterým odešly obě skupiny; pak se rozdělili. Jedni šla na sever za trávovými, druzí na severozápad, za slunečnými.

Po zbytek dne trojice z trávové nikoho nepotkala. Neštěstí nebo bohužel, jak se to vezme. Naštěstí proto, že už nemuseli znovu bojovat, a bohužel proto, že neměli šanci získat svitek nebe.

K večeru se utábořili u potoka, na který narazili. Jejich batohy se válely v trávě vedle praskajícího ohně, nad kterým se pekly tři ryby, které chytili v potoce.

První hlídku si vzala Kasumi. Rozhlížela se, jestli neuvidí nějaké květiny pro své jutsu. Potřebovala je, nemohla si je vytvořit stejně, jako tomu bylo s Hanachiri mai. Na druhé straně potoka našla to, co hledala. Rostlo tam několik bílých květinek s drobnými okvětními lístky. Tím líp, nebude to vidět, pomyslela si a ladně přeskočila na druhou stranu. Utrhla je a sklonila hlavu, aby jí vlasy spadaly dolů. Kvítky utrhala tak, aby jim zůstaly krátké stopky. Pomocí malého množství chakry je připevnila a pak je napojila na svůj chakrový systém, aby nezvadly. Vrátila se do tábora a ostražitě si prohlížela les kolem sebe. Nikde žádný pohyb. Sedla si a upřela zrak do ohně, uši nastražené.

Za hranicemi světla se objevily modré postavy. Kasumi je nemohla slyšet, protože nevydávaly žádný zvuk. Zaměřily se na tělo spícího Watarua.
Hnědovláska se zvedla, aby zkontrolovala okolí. Bleskurychle se schovali za stromy, takže se dívce zdálo, že je okolí stejně prázdné a tiché jako předtím, takže si zase sedla. Postavy se přiblížily. Bylo jich pět. Tři z nich zamířili k Wataruovi. První postava si stoupla do jeho nohou. Tělo jinchuurikiho obklopila chakra a postava zmizela. To samé udělaly ještě dvě. Jedna se dotkla Kasuminých zad a zmizela v ní. Poslední zmizela v Mikurim.
Všichni tři se narovnali a protáhli se. Jejich oči teď byly černé a postrádaly bělmo.
„Konečně někdo, v kom se udržíme,“ pronesl třemi hlasy naráz Wataru. Z jeho nového hlasu běhal mráz po zádech. Mikuri se řezavě zasmál. I jeho hlas byl teď jiný. Byl hrubší, zlejší a strašidelnější. „I tenhle kluk vypadá nadějně.“
„Zato tahle holka není nic moc,“ pronesla osoba v těla Kasumi. Pravděpodobně také žena, protože její hlas byl hlubší a nosový, ale určitě ženský.
„Ale aspoň máš někoho, ne?“ chtěly vědět tři hlasy.
„To jo,“ přisvědčila. „Tak jdeme.“
„Nevezmeme jejich věci?“ zarazilo je Mikuriho tělo. „Třeba v nich bude jídlo.“
„Pořád zapomínám, že je třeba je živit,“ ozvala se trojice v jinchuurikim. Každý popadl batoh a vyrazili.

Wataru se probudil ve vlhké místnosti. Na obličej mu dopadaly kapky vody a kolem něj už byla pořádná louže. Vyšel z místnosti a ocitl se v chodbě, kde byla voda po kotníky. Poznával to tam. Ocitl se tu už několikrát. Před ním se tyčila obrovská mřížovaná vrata, zamčená a přelepená pečetí. Za jimi svítily bílé oči.
„Dlouho ses tu neukázal, Takezo Kensei,“ tvor se pohnul vpřed a ukázal se v celé své kráse. Byl to obrovský bílý pes s pěti ocasy.
„Tak už se nejmenuji, Gobi no Houkou,“ namítl Wataru.
„Já vím,“ zavrčel pes „slyším to, co ty. Ale pro mě budeš pořád Takezo.“
Wataru vzdychl.
„Jako bych to nečekal. Co tady vůbec dělám?“
„Byl jsi vyhozen z vlastního těla do podvědomí.“
„Cože? Jak?“
„Netuším. Ale nelíbí se mi, že má někdo naše tělo.“
„Naše? Snad moje ne?“
Démon propukl v hurónský smích.
„Už čtrnáct let v tobě žiju, takže tohle tělo je naše.“
„Tak dobře,“ souhlasil, i když nerad, Wataru. „Jak ho ale získáme zpátky?“
„Strhni pečeť,“ zněla okamžitá odpověď.
„Tak to teda ne!“ zamítl rázně majitel těla.
„Proč ne?“ psí démon zněl ublíženě.
„Protože bych pak měl pět ocasů, čtyři pracky a tady dole bych byl já.“
„No a?“
„Prostě ne! Proč mi prostě nepůjčíš sílu jako vždycky?“
„No tak jo,“ zamručel neochotně pes.

Jeho tělo se zastavilo. Pak kolem něj vybuchla bílá chakra. Tři modré postavy z něj vyletěly a rozplynuly se. Jeho přátelé, jejichž oči byly stále černé, si ho prohlíželi. Bílá chakra, která ho obklopovala, mu dodávala vzezření psa. Ocas z chakry se míhal sem a tam. Barva jeho duhovek byla bílá.
„Co to sakra…“ uklouzlo té, co ovládala Kasumi.
Chakra kolem jinchuurikiho zmizela. Oči získaly normální modrou barvu.

Trojice ninjů z Konohy, která byla stále v pohybu, se najednou zastavila.
„Sakuro, cítíš to?“ zeptala se dlouhovlasá blondýna.
Růžovlasá kunoichi přikývla. Třetí člen jejich skupiny, hnědovlasý tlouštík, si otevřel pytlík brambůrek a začal se cpát. Vzápětí se ocitl obličejem na zemi. Otočil se a uviděl obě dívky, jak se nad ním tyčí jako bohyně pomsty.
„Jak se můžeš v takovéhle situaci cpát, Chouji?!“ rozčilovala se blondýna.
Její společnice nic neříkala, ale její výraz nabyl ještě větší brutálnosti.

Červenovlasý kluk s tykví na zádech zastavil svůj tým.
„Co se děje, Gaaro?“ zeptal se ho jeho bratr, shinobi v černém s loutkou na zádech.
„Copak jsi to necítil?“ divila se sestra obou chlapců. Byla blonďatá, s účesem jako pampeliška a s vějířem na zádech.
„Démonská chakra,“ uvědomil si loutkář.
„Přesně tak. Jdeme,“ červenovlasý vyrazil směrem, ze kterého cítili tu zlou chakru.

Sakumo odcházel z pošty. Právě poslal Azumi–sama zprávu o tom, co zjistil. Konečně totiž přišel na to, co Oblačná s Kamennou plánují. Vyslal několik klonů aby to řekly jeho kolegům, a teď skákal k místu, kde se konala druhá část chuuninské zkoušky. Jednoho z účastníků se totiž plány obou vesnic úzce týkaly.

Byl už před arénou, když ucítil neobvyklý nárůst chakry. Chakry, která vyzařovala zlo.
Ihned mu došlo, že je za tím Wataru. Ve chvíli, kdy se chystal znovu vyrazit, se před ním se zasvištěním objevilo dvacet ninjů. Všichni měli ochranné čelenky se znakem Kumy. Jeden z nich, pravděpodobně jejich velitel, udělal několik kroků vpřed.
„Dál ani krok,“ přikázal a vytáhl kunai.
„Proč? Nemají se snad všichni velící jounini týmů dostavit do věže?“ Chlápek si odfrkl.
„Kvůli tomu tu nejsme.“
„Tak kvůli čemu!?“
Nebyla to otázka.
„Dostali jsme hlášení, že nějaký ninja s maskou se moc vyptává a ochomýtá se na podezřelých místech. Ty jako jediný v celé vesnici odpovídáš popisu. Takže z rozkazu Raikage-sama jsme tě přišli zabít.“
Celá dvacítka tasila kunaie.
Tak. Sranda začíná, pomyslel si Sakumo a vytáhl ten svůj.

Ve tmě praskal oheň. U něho seděli tři lidé. Dva muži a jedna žena. Žena vypadala jako Kasumi, jen měla starší a ostřejší rysy. Svoje hnědé vlasy měla jen po ramena. Měla na sobě krátké černé triko nad pupík a kraťasy stejné barvy. Tato kombinace a značná upjatost umožňovaly, že byla dokonale vidět její ženskost.
Starší z mužů měl krátké, světle hnědé vlasy a tvář s jemnými rysy. Stejně jako žena, i on měl černé oblečení a taky stejně upnuté, takže byly vidět jeho svaly.
Poslední z trojice, ne víc než osmnáctiletý mladík, měl černé vlasy stačené do culíku, až na dva prameny podél tváří, což mu dodávalo elegantní vzhled. Své jasně modré oči upíral na ženu, která si ho nevšímala. Byl taky v černém, ale na rozdíl od svého společníka neměl svaly.
„Nagi–sama,“ oslovil starší muž ženu.
„Ano, Kyosuke?“ z její odpovědi bylo jasné, kdo týmu velí.
„Co chceš dělat teď? Máš všech pět podstat, já a Kuze–san jsme na vrcholu svých sil. Co bude dál?“ ačkoli on se z mužů zdál ten silnější, nebylo tomu tak. Nezdálo se, že by ji ta otázka zaskočila. Všechno měla promyšlené.
„Vím, kde je Vodopádová,“ začala, „takže prvním krokem bude ovládnutí vesnice, ze které si uděláme základnu. A pak... pak se půjdeme podívat na moji sestřičku.“
„Proč ji chceš vidět? Rodiče jsi přece zabila,“ odvážil se říct černovlasý. Nagi se rozesmála.
„Abych jí mohla říct, že její cíl je zbytečný, Kuze–san. Abych viděla její bolest. A pak ji zabiju.

Z krutosti, která čišela z jejích slov, přeběhl Kuzemu mráz po zádech, i když ji miloval. To se mu stalo až během jejich společných cest. Když ho naverbovala, šel s ní z úplně jiných důvodů. Přesto doufal, že jeho dne se mu podaří zmírnit její krutost a dosáhne toho, aby cítila to, co on.

V místnosti byl slyšet zvuk deště, přicházející zvenku. Oblohu pročísl blesk a prosvětlil jinak temnou místnost. Odhalil tak dva muže v černých pláštích s rudými mraky. Jeden z nich byl poměrně mladý, s bujnou zrzavou kšticí. Kdysi krásný obličej měl plný piercingů a v jeho fialových očích byla vidět jakási momentální netečnost k všemu.

Druhý byl značně starší. Jeho hlavu obklopovala jakási rostlina, která by se dala přirovnat k Aloe Vera. Měl šedohnědé vlasy a žluté oči bez zorniček. V jeho obličeji nešel dobře poznat jakýkoli výraz, protože měl jednu polovinu bílou a druhou černou.
„Slyšel jsem, že Kagetsu zemřel, Zetsu,“ řekl zrzek.
Zdálo se, že tohle Zetsu nesmírně rozrušilo, protože na jedné půlce jeho obličeje byl vidět smutek a překvapení a na druhé hněv a nenávist.
„Jak?“ zeptal se pouze.
Hlas se mu třásl.
„To netuším. Ale jeho mistr byl Bílý Tesák. Musíš se zeptat jeho.“
„Není náhodou mrtvý?“ podivil se rostlinný.
„Pokud vím, tak ne. Jeho Harakiri v Konoze bylo jen předstírané.“
Zetsu na to nic neřekl, jen zmizel v zemi. Pein se podíval z okna. Oblohu prosvítil další blesk. Pak i on opustil místnost.

Tři shinobi z Listové skákali po větvích směrem, odkud cítili démoní chakru. Růžovláska byla v čele, blondýna s hnědovlasým těsně za ní. Ino vyrovnala tempo se Sakurou.
„Myslíš, že to opravdu byl Gaara?“ zeptala se jí.
„Nevím,“ odpověděla jí po pravdě. „Ale je to jediný jinchuuriki na zkoušce, o kterém víme. A je to náš spojenec. Pokud by to byl on, pokusíme se pomoci.“
„Hai.“
Ino zpomalila a Sakura se vrátila do vedení.

Wataru hleděl do černých očí svých společníků. Opět získal kontrolu na svým tělem.
„Takže se osvobodil,“ poznamenal drsným hlasem Mikuri.
„Je to jinchuuriki. Co bys čekal?“ otočila se podobně hrubým hlasem Kasumi na Mikuriho.
„Nevím.“
Oba dva pak vytáhli kunaie. Wataru začal horečně přemýšlet, jak porazit tyhle dva, aniž by zranil své přátele a pravděpodobně jim znemožnil dokončit zkoušku. Kasumiiny rty se roztáhly do širokého úsměvu.
„Skvělé,“ prohlásila.
„Co je skvělé?“ nechápal ani jeden.
„Tahle holka má Fuuton a Doton. S mým katonem to bude skvělá kombinace.“
Doton? Kde ho Kasumi vzala? Nechápal Wataru. Pak si vzpoměl na den, kdy ji potkat a kdy vysála Kabutovi chakru. V tu chvíli mu to došlo.
„Chm,“ poznamenal obyvatel Mikuriho těla. „Tenhle má Suiton a to bude dobře pasovat s mým Raitonem.“
Watara polil pot. Pokud zaútočí naráz, bude těžké všechny útoky vykrýt. A když použijí dvě jutsu, aby se podpořila navzájem, bude to téměř nemožné.
„Katon: Goukakyou no jutsu! Fuuton: Hanachiri mai!“
„Suiton: Mizu rappa! Raiton: Jibashi!“