Anděl temnoty - 02.

Itachi seděl na kameni a vypadal jako masa vrostlá do prostoru. Kamenná socha. Výjev, který byl dokonalým klamem pro neškolené oko, ale zároveň smrtící pastí pro každého kolemjdoucího, který si ho všiml. Oči a rty pevně semknuté a bez sebemenších známek pohybu či života. Plně se snažil ponořit do toho, co právě dělal. Podvědomě zaznamenal, jak se jeho partner o něj otřel. Itachi a Kisame seděli k sobě zády, ponořeni duševně do dalšího transu. Takto se členové Akatsuki propojovali pokaždé, když vyjímali démona anebo se nutně potřebovali navzájem spojit.

„Tentokrát tu máme rovnou dva démony na vyjmutí,“ projel imaginárním prostorem rázně Peinův hlas, „takže od všech očekávám naprosté soustředění. Je to jasné?“

Itachi tomu nevěnoval pozornost. Ani rýpání Deidary, ani otrávenému mručení Sasoriho a rozhodně jej nezajímalo podrážděné vrčení, jež vydával Kakuzu. Místo toho se malou částí mysli prokousal ve vzpomínkách do doby, kdy potkal Nyokovu matku. Chlapec jej poslední dobou neustále překvapoval a jeho osobní pokroky ho udivovali, takže nebylo překvapením, že se k ní vracel, byť jen takto. Koneckonců jen díky jeho maličkosti už tu nebyla a jen díky tomu ho měl teď na krku. Pravý horní ret mu sotva znatelně zacukal. Smrad jeden malý, pomyslel si v duchu Itachi. Jak si to setsakra představuje? Zatraceně, po kom je tak umanutý a paličatý? Je jako buldozer, když se za něčím štve. Cílevědomě a bez sebemenší špetky odpovědnosti vůči okolí. Na to, že je mu teprve deset, je až neskutečně asertivní. Sám si ale musel okamžitě odpovědět, že Nyokův současný postup je jen logický, uvážíme-li, odkud pochází jeho genová výbava.

Majiyo...

Zasněné vnitřní povzdechnutí nad minulostí a pomíjivostí tohoto jména jej stálo sotva patrné zakolísání v soustředění. Ihned to vyrovnal, i tak neunikl nevyzpytatelnému pohledu, jež jeho směrem vrhnul Pein. Itachi se na něj nedíval, ale přesto to jasně cítil. Celou svou bytostí vnímal to stravující prověřování, kterému jej právě podroboval šéf Akatsuki. Buď se bude muset vzdát myšlenek na ni, anebo si dá větší pozor. Mohlo by to způsobit víc problémů, než se zdá.

Majiyo…

Itachi si znovu uvědomil, jak byla neskutečná v mnoha ohledech a jak mu změnila svět mnohem více, než vůbec tušil. Tehdy byl mladík sotva odrostlý pubertálním výstřelkům a v tajných misích se pohyboval jen chvíli. Není tedy divu, když jej doslova a do písmene uchvátila natolik, že poprvé a naposled ve svém životě zapomněl na veškeré své zásady a vrhnul se do něčeho slepě a bez zábran. Bylo to neskutečných pár hodin, které ovšem v mnoha ohledech přinesly mnohem víc než celý zbytek jeho dosavadního života.

***** Dlouho předtím *****
„Kdo jsi?“ vydechl jejím směrem Itachi a v levé ruce pevněji sevřel kunaie. „Kdo doopravdy jsi?“ upřesnil vzápětí svou otázku.
Usmála se jeho směrem a on si moc dobře všiml mírně zvednutého pravého koutku úst. „Není důležité, kdo jsem já,“ pronesla pouze, „nýbrž, kdo jsi ty?“ dokončila otázku. Hlavu mírně nakloněnou doleva, levá ruka vypnutá vpřed, prsty ukazující jeho směrem ve všeříkajícím gestu.

Vzduch kolem ní tančil vášnivý tanec. Její modrý přehoz se zlatým lemováním, jež jí doposud halil ramena, se vlnil a kymácel stejně, jako se vlní a kymácejí masy vody v oceánu. Přeléval se z jednoho kousku její kůže na druhý a svým nepatrným dotekem vyvolával Itachimu mrazení v zádech a palčivou bolest v podbřišku. Itachi sám sebe nepoznával. Až donedávna byl hluboce přesvědčen o tom, že má svá divoká léta dávno za sebou a že je plně schopen ovládat své emoce a kontrolovat jednání jimi způsobené. Ostatně kdyby lidé ve vesnici věděli jen polovinu toho, co vše způsobil, pak by mnozí z nich provedli doma řádnou očistu ve všech směrech. Ženské plémě v Konoze by díky tomu nejspíš značně prořídlo, ale kdo může zodpovědně říci, že byl v mládí svatý? Je to už dlouho, co byl takto zmítán prachsprostým pudovým jednáním a ve vlastním nitru se hluboce styděl za chtíč, který ho nyní stravoval. Dokázala v něm vyvolat mnohem víc pocitů, tužeb a přání, než se komukoli předtím podařilo. A přitom jí k tomu stačil jeden pohled doprovázený gestem levé ruky. Jak prosté a přitom geniální. Ne!

Pravá ruka mu automaticky vystřelila vpřed a dlaň se doširoka rozprostřela na břiše. Levá znovu pevněji sevřela mezi prsty kunaie, stejně jako před chvílí. Ne! Přání bývá sice otcem myšlenky, ale on má přeci misi. Musí plnit rozkazy, jež mu byly svěřeny. NE!

„Budu bojovat, proto jsem přeci tady,“ zašeptal. „Ona je jen další cíl, který byl určen k likvidaci. Nic víc a nic méně. Voják musí poslechnout rozkaz a splnit misi.“

Utvrzoval se ve svém vlastním přesvědčení tak dlouho, dokud mu nedokázal opět uvěřit beze zbytku. Pravá ruka poklesla zpět k tělu. Levá se narovnala a kunai v ní se obrátil ostřím ven. Itachi srovnal postoj a soustředěně se zahleděl vpřed. Na ni. Stále tam stála v té samé póze a s tím samým pohledem, jako před chvílí. Usmívala se na něj a on byl do morku kostí přesvědčený o tom, že si ten pohled, stejně jako úsměv, bude pamatovat hodně dlouho poté, kdy už tu ona nebude. Blesk proťal oblohu kus za její siluetou. Itachi rychle mrknul a náhle si uvědomil, jak moc se vše kolem změnilo. Obloha se zatáhla a pozvolna se začal snášet déšť. Vítr zesílil, takže vše kolem se nyní divoce klátilo pod jeho náporem.

Pohlédl na ni a opět úžasem přišel o řeč. Stála tam, kde předtím. Celé tělo jakoby jí vrostlo do země. Vlasy – její dlouhé husté černé vlasy se zuřivě zmítaly všemi směry. Stříbrné masivní náušnice s modrými kameny uprostřed se jí pohupovaly v uších. Šál se vlnil a přeléval podle toho, jak a kterým směrem vanul vítr. Tváře v jinak porcelánově bílém obličeji získaly stejně načervenalý nádech, jaký měly rty. Byla ztělesněným předobrazem jeho nejdivočejších představ a moc dobře to věděla. Ten výjev ho donutil nasucho polknout. Sotva slyšitelné mlasknutí jej ovšem vrátilo zpět do reality. Mozek zavelel zbytku těla, které se uvedlo do pohybu.

„Tak jen pojď,“ zapředla svým medovým hlasem vteřinu předtím, nežli se Itachi rozeběhl jejím směrem.

Prudký dopad těla do bahna a poslední zpomalený pohyb hlavy zakončený hlasitým žuchnutím tamtéž. Celá jeho hlava dopadla do kaluže. Kde se s hlasitým mlasknutím ponořila z poloviny do špinavé a zakalené vody. Prudce oddechoval a snažil se do plic nasát, co nejvíce vzduchu mohl. Jedna-Dvě-Tři-Čtyři-Pět. Přesně do tolika stihl v duchu napočítat, nežli byl schopen obrátit hlavu o pár stupňů doprava. Pořád tam stála, stejně jako předtím. Od jeho útoku na ni uběhlo pár hodin a ona přesto vypadala pořád stejně. Stále stejně krásná. Stále stejně neodolatelná. Itachiho touha a vášeň vůči ní se ještě znásobila. Vystupňovala se až do té míry, že měl teď pocit, který ho musí zaručeně rozervat vedví. Obrátil hlavu zpět a zavřel oči. Jeho unavený a zmučený mozek vyslal poslední signál přední linii, ale bez odezvy. I přes zavřené oči si jasně uvědomoval, že mezitím došla až k němu. Stín jejího těla se mu přelil přes obličej. Sehnula se k němu a rukou se dotkla jeho tváře. Jasně cítil, jak mu kůží proudí do těla nová energie. Otevřel oči a zaklesl se pohledem do ní.

„Proč to děláš?“ zeptal se jí. „Víš, kdo jsem a proč tu jsem, a přesto mi teď pomáháš.“
„Nemusím mít zvláštní důvod,“ odpověděla mu prostě. „Divil by ses, jak dokáže unavit pocit prázdnoty a dlouhého bezcílného putování tímto světem.“
„Kdo jsi?“ zmohl se na stejnou otázku, kterou jí už položil.
„Na tom nezáleží,“ řekla pouze znovu. Pak se sklonila k jeho obličeji, aby vzápětí přitiskla rty na jeho v tichém polibku.

Itachi cítil, jak se mu tělem rozlévá nepředstavitelná únava, ale i nová energie. Svaly zaplavuje adrenalin a celý organismus se plní endorfinem. Když oddálila rty, pocítil špetku zklamání nad tím, že to skončilo. Vymrštil proto ruku a ovinul jí kolem ní. V dlani sevřel její zátylek a donutil ji zastavit se na místě. Itachiho oči se stále víc odebírali do říše spánku, ale i tak dokázal promluvit. „Jméno. Prozraď mi aspoň své jméno.“
Opatrně mu přejela prsty přes spodní ret. Dvakrát - tam a zase nazpátek. „Spi už a otázky si nechej na později.“ To bylo to poslední, co Itachi ještě zaslechl, nežli se odporoučel přesně tam, kam ho poslala. Pak už byla jen tma a ticho.

Hlasitý křik ptáků nedaleko ho vytrhl ze snu. Prudce se posadil a sevřel hlavu do dlaní. Kde to jsem? Kolikátého je? Je den anebo noc? To byly otázky, které mu běžely hlavou rychlostí blesku a jejich hlasitý dupot způsoboval jeho hlavě hotová muka. Ovanul ho chlad a on se zcela automaticky otřásl. Uvědomil si, že cítí palčivou bolest a tak prudce otevřel oči. Seděl na posteli v jemu neznámé místnosti a právě zíral ven otevřeným oknem. Kde to zatraceně jsem? Zeptal se sám sebe již podruhé v krátkém okamžiku. Usilovně namáhal mozek, ale nic se mu zpátky nedostávalo. Vzdal to a místo toho se jal prozkoumat své okolí. Když shlédl dolů, uvědomil si tu pustou pravdu, že je pod přikrývkou zcela nahý. Proboha! Náhle jeho mysl zaplnily obrazce jeho samého v objetí s tou ženou. Jejich těla se proplétala a zmítala v tom nejdivočejším možném tanci, který si lze představit. Vášeň tak silná, že by dokázala spálit vše v okolí na prach. Muselo to trvat docela dlouho, ale stálo to za každou cenu, jíž bude muset zaplatit. Kde ale byla? Prudce se rozhlédl kolem, ale nikde nezaznamenal sebemenší náznak její existence. „Zatraceně,“ cedil skrz pevně stisknuté zub. Vstal a posbíral ze země své oblečení. Když měl vše, vydal se i s hromádkou šatstva k nedalekému stolu. Při přetahování trika přes hlavu si všiml papírku, jenž se krčil v rohu. Na místě ho udržel pouze drobný kamínek, kterým byl zatížen. Hrábl po něm a v příštím okamžiku hltal divoce text, který obsahoval.

„Díky za vše. Nikdy na to nezapomenu, stejně jako na Tebe. Majiyo.“

Itachi zmuchlal lístek v dlani a uvažoval, jak dlouho byl mimo. Kolik mohlo uběhnout asi tak času? Jak dlouho je pryč? Dokážu ji vůbec dohonit? Když pochopil, že jsou tyto úvahy bezpředmětné, zaskřípal divoce zuby. Rychle se dooblékl a lístek strčil do kapsy. Chvíli nato se řítil ven ze dveří. Běžel bez cíle a divoce kolem sebe pátral svýma očima. Za tohle mi ještě zaplatí. Byl jako kotel přeplněný emocemi, který tu zanechala bez pojistky.

Majiyo…

To jméno se mu vrylo to mysli tak hluboko, jak by to byl neočekával. Na druhou stranu nebyla jen výplodem jeho fantazie. Nalézal neklamné známky toho, že tudy někdo před nějakou chvílí procházel. Zlámané větvičky stromů. Ohnutá stébla trávy. Sotva patrné otisky nohou… Tohle vše a mnohem víc. Snažila se maskovat své stopy, ale před jeho zrakem to ukrýt nedokázala. Ne zcela.

„Mám tě,“ zavrněl si pro sebe Itachi. „Signály tu jsou, takže jsi tu byla. Nejsi jen výplodem mé představivosti, ale živou bytostí. Prošla si tudy a zanechala za sebou stopu, takže tě dokážu najít. Najdu tě a pak uvidíš…“

***** Zpět v současnosti *****
„Itachi.“

Zaslechl své jméno ještě jednou, než se plně probral. Otevřel oči právě v okamžiku, kdy se nad ním skláněl Kisame. Pozvedl v němé otázce levé obočí, což stačilo k tomu, aby se jeho parťák s modrou kůží stáhl. Na rtech se mu usadil ďábelský úsměv, když se na Uchihu křenil.

„Ty ses vážně divnej,“ pronesl. „Divím se Peinovi, že tě tak žere.“
„Nežere mě,“ odtušil jen nazpátek. „Pouze shromáždil spoustu výjimečných osobností se specifickými dovednostmi.“
„To je fuk,“ odsekl opět Kisame. „V každém případě tvůj poslední výstup nezůstal bez povšimnutí, jak si možná myslíš. Počítej s tím, že bude chtít vysvětlení, kámo.“

Itachi si až s těmito slovy uvědomil, že ten prazvláštní pocit, který měl před chvílí, se nemálo podobal technikám klanu Yamanaka. Pein mu lezl do mozku a Itachi si nebyl stoprocentně jistý tím, že dokázal ukrýt vše, co muselo zůstat skryto. Sledoval Kisameho vzdalující se záda, na nichž vláčel svou Samehadu, která se tetelila blahem. A najednou si uvědomil zdroj jejího nadšení. Také on totiž konečně ucítil Nyokovu chakru. Muselo na něm ulpět nepatrné množství po jejich posledním setkání. Tak proto se Samehada mlsně olizovala, napadlo ho. Tak proto si jej Pein tak zkoumavě prověřoval, když na sebe strhl svou chvilkovou neopatrností, jeho pozornost. Oba dva moc dobře rozpoznali Nyokovou neobvyklou chakru. To nebylo vůbec dobré. Bude muset něco vymyslet, aby vše napravil. Otázkou zůstává, jestli bude mít dost času.