Svítání - 02.

„Ty, Yoru, náš táta ti asik dává pěkně zabrat při trénování, že jo?“ zeptal se Chiko své kamarádky.
„Hm,“ ozvalo se pouze zpátky.
„Děje se něco vo čem bychom měli vědít?“ ozval se pro změnu Isamu.
„Ani ne,“ zazněla stejně stručná odpověď.
„Tssss, koukni na ni Chiko, už milostpaní nestojíme ani za pořádnou vodpověď. To je teda úroveň,“ ozval se znovu s pořádným odfrknutím Isamu.
„To teda jo. Jestlipak bychom si neměli radějc najít nový kámoše,“ potvrdil mu stejně nakvašeně druhý chlapec.
„To sou jako všichni mužský v klanu Hyuuga tak neskonale otravní?“ zeptala se zlobným hlasem Yoru.

Pro případ, že by ještě pánové dostatečně nepochopili její varování stran její špatné nálady, nakopla pěkně nakvašeně nejbližší kámen na cestě. Odrazil se jí od nohy a s naprostou a perfektní přesností si to zamířil do okna nejbližší výkladní skříně. V příští vteřině se ozval zvuk rozbíjejícího se skla a neskutečné nadávky.

„Páni, padáme odsud,“ zařvala jen Yoru a jí samotné se již za patami prášilo jako sprinterovi při nejlepším závodu jeho kariéry.
„Jo, měli bychom rychle vypadnout, než se tu vobjeví ta blonďatá siréna a schytáme to. Vona je snad ještě horší než náš Sensei a že ta si pro ránu nejde teda daleko,“ přizvukovali jí oba chlapci a pelášili pryč stejně svižně jako Yoru.

A jak předpověděli, tak se i stalo. V příštím okamžiku se před květinářstvím zjevila Ino a jala se osobně ztrestat toto neomalené chování, které navíc zničilo část jejich rodinného podniku. Sice tam již nikdo nestál, ale byla dostatečně rychlá na to, aby viníky stačila zaregistrovat v dálce. Hravě si domyslela, že ten, který to zavinil, pelášil asi mezi prvníma a pěkně svižně. S mírným vrčením se obrátila na podpatku a vracela se do krámu, ale přesto všichni okolo slyšeli, co si zabručela pod vousy.

„Zatraceně Naruto, ten tvůj nevychovanec mi už zase zničil výlohu. To už je letos potřetí. To mi zaplatíš a vsaď se, že tentokrát to bude pěkně mastný. Koneckonců Hokage této vesnice si to snad může dovolit.“

Poté co vešla Ino do obchodu, práskla za sebou dveřmi tak vydatně, že div nevypadli z postarších pantů mezi všechny ty překrásné květiny. Pan Yamanaka jen povytáhl výstražně pravé obočí a ozvalo se varování: „Ty Ino, ty dveře nám nikdo nezničil a taky je nikdo neopraví ani nenahradí, tak s nimi laskavě nemlať.“

Ale no jo furt, pomyslela si pro sebe Ino, a s mírně omluvným úsměvem na tváři promluvila k otci už o poznání příjemnějším tónem: „Promiň tati, to mi jen tak vypadla klika z ruky.“

„Hm, jestli ti takto vypadává z ruky všechno, tak se divím, že tě Sakura vždycky převálcuje na celé čáře. Někdy vážně nevím, holka, která z vás dvou vládně brutálnější silou.“

Ino po této poslední poznámce svého otce probodla hněvivým pohledem. Jakákoli zmínka a její největší sokyni, byť se v poslední době dost spřátelily, jí pořád přiváděla k zuřivosti. Kromě toho se jí také obvykle na jinak dokonalém čele vytvořila nějaká ta vráska. Naštěstí znala Ino svého otce dostatečně na to, aby toto drobné faux paus ponechala bez odpovědi. Místo toho se jala veškerý svůj vztek a zlobu vylít na papír. Rozhodla se poslat Narutovi velmi podrobný a velmi rozzlobený dopis s přesným vylíčením škod, které způsobila jeho dcera jejich podniku.

„Jen počkej, ty se budeš divit,“ brumlala si spokojeně sama pro sebe polohlasem, když zalepovala obálku.

Yoru utíkala tak vydatně a tak rychle, že se svým kamarádům ztratila v davu na ulici. Zadýchaně se zastavila na nejbližším rohu a obrátila se zpátky směrem, odkud právě utekla. Nikdo se za ní neřítil, takže to nebylo asi tak strašlivé. Anebo to místo mne tentokrát schytali Chiko nebo Isamu, napadlo ji škodolibě. Pořád ještě se jí špatně dýchalo a nebyla sto zklidnit svůj dech. Rychlý běh a okamžitě vynaložené úsilí si na ní vybrali svou daň.

„Zatraceně, nebýt toho předchozího děsivého a otrockého tréninku předtím, tak bych to zvládla a zmizela jako pára nad hrncem,“ zahudrala nakvašeně. „Sakra! Zatracenej strejda a ten jeho pitomej trénink.“

Vždycky, když byla Yoru moc unavená anebo moc naštvaná, zapomínala na své slušné vychování a mluvila hovorově. Tím se nakazila od obou bratranců už před dlouhou dobou, ale moc dobře věděla, jak to její vlastní mámě vadí.

„Sakra! Táta mě tentokrát nejspíš přerazí, ať sem dcera Hokage Listové vesnice nebo ne. Počítám, že tak na půl roku se můžu s kapesným rozloučit. Ach jo,“ přemítala pořád ještě nazlobeně spíš sama pro sebe.

Opřela se hlavou o zeď domu za sebou a pokoušela se vymyslet nějakou obstojnou lež, která by jejího otce aspoň na chvíli uchlácholila, když uslyšela vedle sebe ten hlas.

„Ale, ale, kohopak to tu máme. Kdopak je vlastně tvůj táta, maličká,“ zazněl sametový hlas muže vlevo od ní.

Instinktivně se otočila tím směrem, a nežli stihla vůbec otevřít pusu, promluvil muž znovu.

„Ne! To snad není možné, tak on to nakonec dokázal,“ pronesl muž překvapeně.
To už Yoru nevydržela a rozhodla se představit samu sebe: „Příjmení mám po tátovi a zní Uzumaki. Jsem Uzumaki Yoru a ty seš nějak zvědavej, starochu.“
„Hm, tak ty svého otce doopravdy nezapřeš. Jsi stejně nevychovaná jako on, stejně uřvaná jako on a stejně zbrklá jako on. Jen mě překvapuje, že to nakonec dokázal a stal se Hokagem. To se ve vesnici muselo hodně změnit anebo konečně dospěl a zmoudřel,“ promluvil k ní opět muž.

Nastala chvíle trapného ticha, během které si ji muž měřil od hlavy k patě a hodnotil ji. Yoru to bylo dost nepříjemné, protože si připadala pod jeho pohledem, jako by ji rentgenoval. Přesně tak na něho ty jeho červeno-černé oči působily.

„Jak tak koukám na ty tvoje oči, nemusím se ani ptát, kdo je tvoje matka,“ ozval se po chviličce opět neznámí.

To už bylo nad skromné síly Yoru. Nebyla žádný svatoušek, a moc dobře to věděla, ale jestli tu byl někdo nevychovanec, tak ona to rozhodně nebyla. Vždyť ten cizí obejda se ani neráčil představit. Pak znevažuje jejího otce, který je zde Hokagem a nakonec má tu drzost ještě také znevažovat její mámu. Vztek v ní opět vybublal na povrch – to se přihlásila ke slovu liška. Naruto s Hinatou se toho sice obávali, ale až doposud neměli žádný pádný důkaz. Nemohli tedy svá tvrzení nikterak podpořit nebo vyvrátit aniž by přitom nevystavili dceru utrpení a bolesti, což nechtěl pochopitelně ani jeden z nich.

„Jméno mojí matky je vážené všemi lidmi v této vesnici. Je to laskavá, silná a talentovaný kunoichi. Navíc pochází ze vznešeného a silného klanu Hyuuga a ty, ač cizinec, bys o ní měl mluvit s úctou a respektem. Jinak bys tu mohl snadno přijít k úhoně,“ sípěla vztekle jeho směrem a vrzala přitom zuby.
„To snad není pravda,“ zasmál se pobaveným hlasem neznámý. „To štěně tady mi snad vyhrožuje. Přísahám bůh, Naruto, že tvůj potomek je ve všem podstatném po době a ne po Hinatě.“

To Yoru viditelně zaskočilo. Odkud jen ten cizinec může znát její rodiče? A že je znal, pochopila podle toho, s jakou důvěrností vyslovil jejich křestní jména. Konečně se místo planého tlachání soustředila na to, co měla udělat ponejprv. Totiž prohlédnout si neznámého a otipovat své možnosti, pokud má nepřátelské úmysly. Viděla před sebou vyššího muže tmavých středně dlouhých střapatých vlasů. Dále jí uchvátily jeho oči a to konkrétně svými červeno-černými zorničkami. Jeho postavu halil dlouhý černý plášť, takže fyzicky ho moc posoudit nemohla. Kromě výše popsaného si ještě stihla povšimnout, že sebou tahá na zádech úzkou dlouhou katanu. Hm, jediná zbraň, které sem si všimla, takže buďto jsou jeho schopnosti tak mizerné anebo tak vynikající, že víc nepotřebuje.

„Být tebou,“ ozval se opět onen muž. „Vsadil bych si na tu druhou variantu.“
Yoru jen zamrkala a otevřela svou pusu k prosté a jasné otázce: „Snad mi nečteš myšlenky?“
„Víceméně,“ zněla jeho prostá odpověď.
„Jak… jak…“ zakoktala pouze Yoru.
„Od momentu, kdy jsi na mne pohlédla, jsi vězněm mého pohledu. Myslím, že je čas tuto debatu ukončit a vydat se na cestu. Co říkáš?“ řekl pouze muž a zvědavě si ji měřil.

V duchu odhadoval, copak asi Narutova dcera v příštím okamžiku udělá. Nezklamala. Stejně jako by to nejspíš udělal svého času její otec, postavila se i ona do bojové pozice, měřila si ho chladným pohledem a čekala.

„Máš to marné, dítě. Půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne,“ pronesl pouze tichým hlasem.

V příštím okamžiku se cizinec ztratil Yoru z očí, aby se vzápětí objevil hned za ní. Bylo to tak strašlivě rychlé, že nestihla ani jedenkrát mrknout a on už stál přímo za ní. Všude kolem ní zavířil jeho černý plášť a jediné, co ještě zaslechla předtím, než zmizeli, bylo jedno jediné slovo.

„Jdeme.“