Forbidden Love 1. kapitola

Šla jsem domů po dlouhé a náročné misi. Když jsem prošla kolem nějaké uličky, někdo mě zatlačil do ní.
„Co to..“ nestihla jsem doříct, protože mi ten dotyčný zacpal pusu svou rukou.
„Pšš.“ Řekla ta osoba, co mě přimáčkla na zeď a držela mi ruku na puse.
„Sakra, kdo to je.“ Proletělo mi hlavou než jsem opět uslyšela nějaké hlasy.
„Někdo ho hledá.“
Začala jsem sebou mrskat, aby alespoň trošku povolil pevný stisk.
„Buď chvilku v klidu.“ Řekl a já ani nevím proč jsem ho poslechla. Buď to bylo tím, že jsem, už neměla sílu mu déle vzdorovat a nebo to bylo tím jeho hlubokým hlasem, který mě tak okouzlil.
„Nikde tu není, ztratil se nám.“ Uslyšela jsem hlasy ninju, kteří ho hledali.
Pak stisk povolil a já byla opět volná.
„Kdo jsi?“ Zeptala jsem se hned.
„Proč tě to zajímá?“
„No tak třeba proto, že tě polovina vesnice hledá a já nevím jestli tě mám pustit a nebo jestli tě mám zatknout.“ Křikla jsem na něj a zamračila se. Nevím proč, ale to, že jsem mu neviděla do obličeje mě rozčilovalo.
„Hm… Takže ninja.“ Řekl a nahnul se k mému obličeji. V tu chvíli jsem se malinko zarazila. Jeho nebesky modré oči mě propalovali tak, že jsem na místě zamrzla a nebyla jsem schopná pohybu. Když jsem se z toho po chvíli dostala rychle jsem zareagovala.
„A co má být?“ Zeptala jsem se provokativně a ještě se k tomu ušklíbla.
„No nejsi moc malá na to, abys byla ninja. Kolik ti je mrně tak patnáct, šestnáct.“ Řekl a to mě malinko dopálilo.
„Sedmnáct.“ Odpověděla jsem rychle a vrhla na něho naštvaný pohled.
„Promiň sedmnáct.“ Začal se omlouvat a na jeho tváři se objevil usměv. Když jsem se podívala na ruku, kterou sem mu držela paži zarazila jsem. Krev. Poté jsem se podívala tam, kde jsem ho držela, měl tam hlubokou ránu, která nevypadala vůbec dobře.
„Musím ti to ošetřit, nebo se to ještě zanítí a to by nebylo dobré.“ Řekla jsem chytla jsem ho za ruku a táhlo ho k sobě domů.
„Kam to jdeme?“ Zeptal se, když jsme šli, už nějaký ten kus.
„Ke mně domů, tu ruku ti musím ošetřit a poté si rozmyslím co s tebou udělám.“ Řekla jsem a asi jsem ho svými slovy nějak pobavila, protože se začal smát.
„Co je tu k smíchu?“ Zeptala jsem se a otevírala vchodové dveře.
„Nic, vůbec nic.“ Řekl a já se na něj malinko zamračila, ale poté jsem, už začala otevírat i dveře od bytu a rychle je opět za námi zavřela.
„Sedni si do obýváku já hned přijdu.“ Rozkázala jsem a šla jsem do koupelny, kde jsem si vzala lékárničku a šla jsem do obýváku, kde seděl můj host.
„Máš to tu malé, ale pěkné.“ Pochválil mi byt a já se malinko usmála. Teď jsem si ho konečně mohla prohlédnout více. Měl delší blonďaté vlasy, které měl různě rozcuchané kolem opáleného obličeje, které mu zdobily dvě pomněnkově zbarvené oči.
„Mohl….Mohl by sis prosím sundat vrchní část oblečení, abych se dostala k té ráně.“ Zaprosila jsem a on bez jediného slova sundal mikinu a pak i černé tričko. Malinko jsem zalapala po dechu, když jsem si všimla jeho svalnaté hrudi, malinko jsem se začervenala, ale rychle jsem odvrátila hlavu a začala se prohrabovat v lékárničce. Vyndala jsem si desinfekci, vatu a obvaz. Nejdřív jsem mu ránu pomocí vaty a desinfekce vyčistila. Hodně jsem se divila, když držel a neřekl ani slovo. Nakonec jsem to obvázala čistím obvazem a vše co mi zbylo jsem uklidila zase zpět do lékárny.
„Hotovo.“ Řekla jsem a poté jsem šla lékárnu uklidit na své místo, když jsem se vrátila zpět, už měl na sobě černé tričko a začal si víc prohlížet můj byt.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se mě, ale byl ke mně pořád zády.
„Ren, Shizuko Ren.“ Odpověděla jsem a on se na mě konečně otočil.
„A ty?“ Zeptala jsem se, když se k tomu neměl.
„Jméno není důležité nebo se mílím.“ Řekl a přiblížil se ke mně blíž.
„Já ti řekla to svoje teď je řada na tobě.“ Nedala jsem se a poté se šibalsky usmála.
„Uzumaki Naruto.“ Když řekl svoje jméno, ztuhla jsem a nevěděla jsem co mám dělat.
„Bojíš se?“ Zeptal se, když viděl mou reakci.
“Měla bych?“
„Není důvod.“
Pohlédla jsem mu do očí a snažila se v nich najít nějaké emoce, city cokoliv.
„Co dělá nukenin jako ty právě ve Sněžné vesnici?“ Zeptala jsem se a Narutův pohled se změnil z veselého na tvrdý a chladný.
„Vždyť to víš sama nebo ses mi za celou tu dobu nepodívala do hlavy.“ Řekl a mě přejel mráz po zádech.
„Jak to víš?“ Zeptala jsem se , ale nijak jsem svoje udivení nedávala najevo.
„Mám svoje myšlenky chráněné, takže vím, že se mi chce nikdo podívat do hlavy, ale ty ses mi do ní dostala bez problému, úžasné Kekei genkai.“ Řekl a malinko se usmál. Já jsem si povzdechla, ale nějak jsem to dál nerozebírala.
„Odpovíš mi, protože já jsem se ti do hlavy nekoukala je to pro mě dost nepříjemné hrabat se někomu do soukromí.“ Řekla jsem a posadila jsem se na pohovku. Naruto se na mě podíval a já čekala co mi řekne.
„Nic jen tu procházím, ale jak jsem si všiml máte tu dost lovců, kteří chtějí odměny.“ Odpověděl a já se tomu malinko zasmála.
„A ty se divíš, za tvou hlavu je dost vysoká suma, kterou si žádný lovec nenechá ujít.“ Odpověděla jsem a poté se podívala ven, kde právě padal nov sníh.
„No ty zřejmě ano.“ Řekl a já se odvrátila od okna a podívala se na něj.
„Jsem po misi, takže mám dost peněz, abych se uživila a podle toho co jsem o tobě slyšela, bych tě asi neporazila.“ Řekla jsem a usmála se na něj.
„Podle čeho usuzuješ.“ Řekl a tentokrát se on na mě šibalsky usmál.
“Jsi syn čtvrtého hokageho, tvůj sensei byl Hatake Kakashi a trénoval tě jeden z legendárních sanninů.“ Řekla jsem a pokrčila ramena.
„Ale to pořád neznamená, že jsem silnější než ty.“ Řekl a opřel se rukama o pohovku vedle mé hlavy.
„Chceš snad říct, že bych s tebou měla bojovat?“
„Ne to sem tím říct nechtěl, jenom mě nesuď podle toho kdo mě trénoval a čí jsem syn Ren.“ Řekl a ještě víc se ke mně přiblížil.
„Vadí ti to.“ Řekla jsem a odvrátila jsem od něho pohled.
„Ne mělo by.“ Řekl a na jeho tváři se objevil usměv.
„Jestli chceš můžeš se jít vykoupat a přespat tu. Stejně teď jak to vypadá tak se blíži sněhová bouře a to není moc dobře.“ Řekla jsem a zároveň se koukala ven.
„Jasně mrně.“ Řekl chytil mě za bradu a poté jen tak lehce políbil a odebral se do koupelny. Já se asi tak po pěti minutách z pamatovala z toho co se teď stalo a sáhla jsem si na rty. Byl to sice jenom okamžik, ale přesto mi to připadalo jako hodina. Zatřepala jsem hlavou a šla se převléknout do volného černého trika a bílých úzkých kalhot.
Když přišel zpátky sedl si opět na pohovku a díval se na ně jak připravuji jídlo a čaj.
„Místo toho, abys na mě koukal mohl bys mi pomoct.“ Řekla jsem a poté jsem se na něj podívala.
„Odkdy chlap vaří.“ Řekl a já se na něho zkoumavě podívala.
„Chlap, je ti na nejvýš dvacet.“ Řekla jsem a dál se věnovala přípravě rýžových chlebíčků.
„Dvacet jedna, ale to neřeš.“ Řekl a poté vstal a šel ke mně.
„Tak s čím bych ti mohl pomoci.“ Řekl a já se nad tím malinko usmála.
„Mohl bys zamíchat tu omáčku a poté dát vařit vodu na čaj.“ Odpověděla jsem a dál se věnovala své činnosti.
Když jsme to všechno dodělali a poté to dali na stůl. Společně jsme se usadili a začali jíst.
„Máš to výborný.“ Pochválil mi to Naruto a já se na něj usmála.
„Co teď budeš dělat, máš nějaký cíl, kterého chceš dosáhnout?“ Zeptala jsem a poté si dala do pusy další rýžoví knedlíček.
„Jo mám.“ Odpověděl a já zvedla zrak, abych se mu mohla zpříma podívat do očí.
„Chci zachránit Konohu před Danzouem.“ Odpověděl a já se málem udusila knedlíčkem.
„To nejde Naruto, moc dobře víš jak je chránění. Nikdo se k němu nedostane.“
„Ne sám, ale s tvojí pomocí možná jo.“ Řekl a to mě malinko udivilo.
„Takže jsi sem přišel, abys mě našel?“
„Přesně tak.“
Pak jsem, už nemluvila a dala jsem se opět do jídla.
„Proč potřebuješ moji pomoct.“ Nevím proč jsem to řekla, ale dost mě to zajímalo.
„Ani nevím proč jsem vyhledal tebe, ale zkrátka i když tě znám jenom pár hodin, věřím ti.“ Odpověděl a já se nad tím pousmál.