Kikate klan 02. Další útok

Dva ANBU stáli u postele, kde ležela Domono. Nevypadali moc dobře, báli se jí.
„Proč ji musíme hlídat zrovna my? Co když nás zabije tak, jako zabila ty včera v noci.“
„No tak, nech toho, je to jen dítě. Nemusí tě hned zabít.“ Přesto, co říkal, se mu klepali kolena. Oba dva byli včera u té tragédie a viděli tu katastrofu, co Domono způsobila.
Něco slyšela. Dva mužské hlasy, zdály se být blízko. Pomalu otevřela oči a spatřila dva muže v maskách, jak si něco povídají. Chtěla se podasit na postel, ale obrovská bolest jí jako blesk projela celým tělem. Neslyšně zasténala. Byla to strašná bolest. Podívala se na své ruce, které jako jediné části těla nebyly pod peřinou. Byly celé obvázané, ale proč? Co se stalo? Ve vteřině si přehrála v hlavě celý včerejší den. Vzpoměla si a znovu viděla obraz své matky, jak leží na zemi v kaluži krve, obraz svého otce, jak jí umírá v náručí, obraz toho jak jí unáší bratra a obraz svého klanu, jak všichni leží mrtví nebo umírající v strašných bolestech. Po tváři se jí znovu rozlily slzy, začala se chytat za hlavu.
„Ááááááááááááá! Néé to nemůže být pravda!“ ANBU se otočili a viděli dívku jak se svíjí v bolestech a vzlyká nad ztrátou svých nejbližších.
„Napíjte se Domono-san. Udělá se vám líp.“ Jeden z nich vzal skleničku a nalil do ní vodu. Trochu přelil, jak se mu klepala ruka a podal dívce sklenici. Domono nevěděla, co má dělat. Měla takový vztek, že by ninju nejraději zabila, ale musela se ovládnout. Musela to dokázat, protože nechtěla, aby se zní stalo vraždící monstrum. Natáhla ruku a vzala si sklenici.
„Děkuji.“ Podívala se na tu neklidnou hladinu vody, přesně tak se cítila. Vypila to a začala si utírat slzy. Pořád na sobě cítila únavu. Lehla si a v momentě usnula.

„Ty idiote! Přinesl jsi mi to druhé dítě! Já chtěl tu holku a ne toho kluka!“ Orochimaru vstal a pomalou chůzí se přiblížil ke svému poskokovi, který měl přes rameno hozeného malého chlapce v bezvědomí.
„Orochimaru- sama, strašně se omlouvám, nechte mě napravit mou chybu. Vrátím se a přinesu tu dívku.“ Ninja položil chpapcovo tělo na studenou podlahu Orochimarova pokoje.
„Hehe, myslíš si snad, že by jsi mohl sám unést dítě, o kterém právě Sarutobi zjistil, že je Jinchuriki desetiocasého?! Blbče!“ Orochimaru uhodil ninju tak silně, že ho odhodil až do koutu pokoje. V očích měl tu hroznou odpornou touhu zabít. Poskok se klepal strachy když se k němu Orochimaru začal přibližovat.
„Proč si myslíš, že bych ti měl dát šanci? No?“ Chytil muže pod krkem a zvedl jej ze země. Stiskl jeho krk takovou hroznou silou, že nemohl dýchat.
„O-O-rochi-ma-ru.......sama.....“
„Chcípni!“ Stiskl ještě víc. Po pár vteřinách ninja v křečíš zemřel. Orochimaru znechuceně odhodil jeho tělo do druhého rohu pokoje.
„Kabuto, odkliď tu havěť, než mi to tu začne páchnout.“
„Hai, ale co mám udělt s tím klukem? Bude vám pro výzkum něco platný?“ Čtyřokáč si klekl k mrtvole muže a začal ji pomalu likvidovat. Podíval se na svého pána a usmál se.
„Jakákoliv krev Kikate klanu mi dobře poslouží. Vychovám z něj zbraň, která až docílí své pravé síly, zničí Konohu. Ale tím se moje plány nemění. Hahaha, hahaha!“ Jeho odporný smích se rozezníval celým úkrytem jako hudba. Kabuto se jen lehce pousmál a dokončil svou práci. Ještě zbívalo přinést pytel a dát odělené části těla do něj.
„Jdu to odnést.“ Pomalým krokem Kabuto odcházel z Orochimarova pokoje, protože věděl co bude jeho pán dělat s chlapcovým tělem. Náhanělo mu to husí kůži a dělalo se mu špatně jen z pomyšlení na to. Ještě nebyl tak zkušený jako Orochimaru.

Někdo silně uhodil do stolu a postavil se. Vypadal velmi naštvaně.
„Co hodláte udělat s tím, že se Orochimarovi podařilo unést jednoho z nadějným členů tak váženého klanu, Hokage- sama?! Mohli jsme čekat, že to ten zmetek udělá! Jestli odhalí tajemství technik klanu Kikate, je s námi a s ostatními vesnicemi konec. Předpokládám, že víte, jak jsou jejich techniky silné a ničivé. Máme veliké štěstí, že unesl Agakiho a ne Domono!“ Křičel jeden z členů správní rady Konohy. Moc dobře věděl, co bude mít tohle neštěstí za následek.
„Nemohli jsme dělat nic, již zesnulý vůdce klanu nechtěl speciální ochranu, říkal, že si poradí sami. Ale kdo by čekal, že Orochimaru zaútočí tak náhle a nečekaně. Provedl to velmi nenápadně, ale to nic nemění na tom, že nás Mlžná zradila! Účastnili se toho i její ninjové. Spoustu našich zemřelo, jen pro nic za nic!“ Sarutobi neměl slov, strašně ho bolela ta stráta tak skvělých ninjů. Znal některé členy klanu hodně dobře, nekteré až moc dobře a proto ho to tížilo.
„Už jsme poslali speciální tým na prošetření této situace. Měli by se v nejbližší době vrátit a nahlásit nás, co zjistili. Každopádně Mlžná za tohle zaplatí. V tom vás ujišťuji.“ Morino Ibiki se také účastnil rady, protože jako velitel speciálního týmu musel znát všechny podrobnosti a informace. Byl mladý a v této funkci nový, takže ještě nebyl stoprocentní. Měl před ostatními členy trochu trému. Tolik vážených lidí ještě nikdy neviděl pohromadě.
„Tohle je jedna věc, ale jak nám vysvětlíte to, že jste věděl o tom, že Kikate mají Juubiho?!“ Dvě staré papriky se vložili do konverzace.
„Věděl a neřekl jsem vám to, protože by jste tomu dítěti zničili život stejně jako malému Narutovi! Všichni členové by se museli zotpovídat a tak jsem mlčel. Vtrdili mi, že pečeť je dost silná, ale časem se bohužel uvolnila.“ Hokage už neměl sil se dál hádat, zvlášť s těmi dvěma.
„Jak to myslíš?! My jsme Narutovi život nezničili! K zapečetění Naruta došlo dva měsíce předtím, něž se narodila Domono, viděl jsi snad jaká z toho byla katastrofa ne? Když se Kyuubi dostal do vesnice! Chceš si to ještě zopakovat Sarutobi?!“......... se rozčílila, až stoupla ze židle, trochu se jí zatočila hlava. Podívala se na něj zhnuseným pohledem a znovu si sedla. Hokage neměl co říct, možná udělal chybu, ale nechtěl, aby v Domono vesničané viděli odporné monstrum, které zničilo vesnici stejně jako v Narutovi.
„Dobrá, uznávám, že jsem udělal chybu, ale vám dvoum, Komaru, Homuro, se rozhodně zodpovídat nebudu. Pomůžu jak jen budu moct. Nyní musím jít na jiné jednání. Omluvte mě....“
Sarutobi co nejrychleji vstal a rychlým krokem odešel. Zabouchl za sebou dveře a šel chodbou do své pracovny. Otevřel dveře, následně je zavřel a zamkmul. Ve velkých úskostech už ani nemohl dojít ke stolu a začal vzlykat. Nechtěl způsobit vesničanům další bolest a hlavně nechtěl další oběti, chtěl ochránit Domono před bolestí a nenávistí, které si hned po narození prožíval Naruto. Neměl žádné jednání, ale věděl, že by se každou chvíli studem před radou sesypal. Cítil, že udělal chybu a stejně se teď Domonino tajemství prozradilo v nejhorším podání jaké mohlo nastat. Jako Hokage v téhle věci zklamal.

Už před chvílí se znovu probudila, ale už byla plně vědoma toho, že je sama. Bez rodičů, bez brášky bez celé rodiny. Pořád přemýšlela nad tím, jaktože jich tolik zemřelo. Byli silní, všichni byli strašně silní. Ale bylo to nečekané.
Letmo poslouchala, co si povídají ti dva ANBU, kteří jí hlídají. Hlavu měla plnou otázek, na které toužila znát odpověď. Netušila, co se s ní děje. Její srdce se pomalu, ale jistě plnilo nenávistí a bolestí. Jak tak nad tím vším přemýšlela, začala mít strašlivý vztek. Najednou se kolem jejich rukou znovu začala obalovat tak fialová chakra. Ztrácela kontrolu sama nad sebou a nemohla ovládat svoje tělo.
„Co, co se to se mnou děje?!“ Začala se třást, měla vztek, ale nechtěla ho mít. Mezitím se chakra začala tvarovat do zvířecího tvaru. Byla nádherná a zároveň strašlivá. Proudila celým pokojem a propohybovala všechny předměty v místnosti. Jakoby se do pokoje dostal malý hurikán.
„Co je to za odpornou......?“ ANBU se otočil a viděl Domono ve stejném stavu jako včerejší noc. Kolena se mu rozklepala a nemohl se pohnout.
„Shi! Běž rychle pro Hokageho- sama! Rychle! Nestůj tady tak!“ Zavolal druhý ANBU a postavil se před něj.
„Blázníš? Ve vteřině tě to zabije!! Nemůžu jen tak …..!“
„Padej! Dělej jinak to dopadne stejně jako včera!“ Shi ho nenechal dopovědět a výstažně do něj strčil. Druhý ANBU se s těžkostí vypařil. Shi zůstal v místnosti sám. Když se sem dívka převážela, všechny pokoje v tomto patře byly volné. Mohl volně bojovat. Ninja se rozběhl ven na chodbu. Malý tygr se vydal za ním. Věřil, že pod tou vrstvou chakry je skutečně Domono, proto nechtěl bojovat. Stejně by neměl šanci. Utíkal jak jen to šlo, monstrum bylo ovšem rychlejší než on, ale Shi věděl, nebo spíše tušil, že by Domono měla být v té rychlosti neohrabaná v zatáčení a brždění. Běhal z pokoje do pokoje a za ním se kutálela Domono, protože nestíhala brzdit a zatáčet. Prorážela jednu zeď za druhou a pomalu ničila celé patro.
„Fu, fu,fu, fu, fu, fu, fu, fu, fu, fu. Sakra, je moc rychlá. Sice jí zpomaluju, ale málo.“ Shi byl pořádně zadýchaný, ale ještě plný sil. Musel vydržet, protože za chvíli určitě přijde pomoc. Jak tak přemýšlel, vzpoměl si, že musí zase utíkat, ale co to? Nic neslyšel. Žádné bourání ani nárazy.
„Kam se poděla?“ Shi nakoukl do vedlejšího pokoje. Nikde nic.
„Uáááááááááááááááá!!!!“ Rychle se otočil. Za zadu se na něj vrhla Domono. Už viděl jak umírá, před očima mu proběhl celý život.
„To je v pořádku, Shi. Už jsme tu.“ Uslyšel povědomý hlas. Jeho kolega u něj dřepěl a obvazoval mu rány. Podíval se před sebe a viděl celý tým ninjů jak drží malé monstrum. Byl tu i Hokage. Podle pásek, které měli ninjové na ramenech, poznal, že je to pečetící tým.
„Vykonal jste vynikající práci. Děkuji vám. Ale teď musíte jít pryč.“ Hokage poručil dvěma jouninům, aby ho odvedli do bezpečí.

O pár hodin později...

„Už podruhé se mohlo stát, že se uvolní démon, kterého nosí Domono. Mohla z toho být další katastrofa!“
„Nebojte se, pečeť, kterou jsme jí tentokrát dali, je jedna z nejsilnějších. Nemusíme se bát dalšího náhlého uvolnění.“ Hokage už byl v lepší náladě a rozhodně si ji nechtěl nechat zkazit od těch dvou radních.
„To je možné Sarutobi, ale já navrhuji, aby byla Domono pod neustálím dohledem ANBU a speciální jednotky. Jinak nebudu souhlasit s tím, aby se mohla jen tak volně procházet po Konoze!“ Jeden z radních vyložil svůj návrh.
„To nebude žádný problém. Myslím, že tohle je dobrý nápad.“ Všichni souhlasili.