Jinchuuriky: Kapitola sedmá - Déšť

Zastavila se v tichosti u brány. Oblohu osvětlovalo světlo z východu, slunce ale mělo daleko k tomu, aby mohlo prohlašovat příchod rána.
Zdálo se, že tu byla první, nevěděla ale, že ji z protější střechy pozoroval blonďatý ninja.
Čeho chce dosáhnout, že je tu tak brzo? Tsss, nevěřím jí!
Zůstal sedět na střeše, nepřestával se dívat na dívku s azurově zelenýma očima.
Chmpf.
Rudovláska mezitím v klidu pátrala očima po okolí. Pak se letmo zadívala ke střechám, blonďáček se okamžitě schoval. V zádech ji mrazil pocit neřečeného znepokojení, nechávala to ale být.
Na chvíli jsem měla dojem, že něco vidím...
Ticho...jsi ve vesnici plný ninjů, je normální, že pobíhají po střechách. To jste snad ve vaší vesnici neměli?
Nejsem si jistá...mám dojem, že...že byly příliš...nevím, něco s nimi bylo. Nemůžu si vzpomenout.
Nejsi náhodou z Deštný? Co takhle, že byly pořád mokrý? A moc dobře se na nich skákat teda nedalo? Zdálo se, že byl dnes Sanbi obzvlášť nevrlý. Jednak tak zněl, jednak za každou větou hlasitě zívl.
A už na mě nemluv, když se snažím spát.
„Nojo,“ povzdychla si Ichimei a zadívala se projednou zase zpět k bráně. „Tak už si pohněte...“
„Spíš by si měl pohnout mistr Kakashi.“
Málem nadskočila, vůbec nepostřehla, že se černovlásek odkudsi připlížil. Ignoroval to a nezůčastněně zůstal civět vedle ní na příchod dalších dvou členů týmu.

Už je tam i Sasuke, mohl bych už teda -
„Naruto...ty špehuješ?“
Tentokrát to byl Naruto, kdo málem vyletěl z kůže, když se za ním ozval nečekaný hlas. Vylekaně se otočil, přičemž málem přepadl přes okraj střechy.
„Kakashi-sensei! Já nešpehuju! To vy se tu plížíte! Co tu vůbec děláte? Sraz je teď,“ poukázal Naruto.
„A v čem je problém?“ Kakashi si blonďáčka zkoumavě prohlížel.
„Nečekal bych vás tu dřív než za půl hodiny.“
„No, s naší misí máme naspěch, vlastně jsme měli vyrazit už včera. A dnes jsem ani nepotkal -“
„Vy...vy vymýšlíte výmluvu, proč jste přišel včas?!“
„Neee, jen vysvětluju -“
„Ha! Z toho se nevykecáte, sensei!“ zaječel Naruto a seskočil ze střechy dolů. Dva další ninjové je už předtím ohromeně sledovali.
„Tohle dělají ti dva pořád?“ Dívka se zmateně zadívala na Uchihu. Ten jen s povzdechem přikývl.
Ó bože, co to je za tým? zaskučela. Jeden nenávidí mě, já nenávidím jeho...druhej je komunikativní asi jako zeď a třetí nás má za pětiletý děti...
Tým dementů...

Všichni čtyři šli tiše po cestě, když se dostali k rozcestí. Kakashi okamžik těkal očima mezi dvěma cestami, než zahl k té více doleva.
„Kakashi-sensei, víte určitě, že jdeme dobře?“ Naruto se rozhlížel okolo – tohle bylo několikáté rozcestí, kterým prošli. Slunce už svítilo, mohlo být asi jedenáct.
„Určitě,“ Kakashi se vesele usmíval, zatímco si to rázoval vepředu.
Nevěřím, že ví, kam jdeme.
Začínám taky pochybovat...už jsme šli přes tolik rozcestí, a on se ani jednou nepodíval na mapu...Hokage by nám ji nedávala, kdyby věděla, že Kakashi-san bude znát cestu.
Rudovlasá dívka se zadívala po krajině okolo. Nalevo byl les, napravo dlouhá pláň se stromy až kdesi u obzoru. Okolo cesty tekla říčka.
Ani nevěděla, co dělala, když se zastavila a ustoupila o několik kroků dozadu. Zbytek týmu se zastavil také, ačkoliv všem se na tvářích zračilo překvapení.
„Co se děje?“
Rudovláska těkala očima sem a tam.
„Tohle místo...tady...“
Achjo, snad na tebe nepůsobí moje vzpomínky? Sanbi si hlasitě povzdychl. No to je teda úžasný. Okamžitě zase všechno moje zapomeň!
„Co tady?“ Naruto si ji prohlížel jako hříčku přírody. Místo odpovědi se ale dívka chytila za břicho. Na okamžik měla pocit, opravdu cítila, jakoby ji něco probodlo. Okamžitě to ale bylo pryč. Vyděšeně těkala očima po okolí. Ten hřejivý den se během pár vteřin proměnil na nepřívětivou krajinu plnou nepřátel.
S největším možným sebezapřením, kterého byla schopná, se na ně nerozkřičela. Vlastně by chtěla křičet. Křičet, že tady není bezpečno, křičet, že na každé cestě číhají nenalezené pasti. Křičet, že by ze všeho nejraději pustila svou paměť do cizího těla, protože ji právě teď bránila křičet. Chtěla by něco říct, ale jen tiše pohybovala rty.
„Ichimei?“
Jakmile k ní to jméno dolehlo, všechny ty pocity, dusivý pocit na krku a mráz v zádech, všechno naráz zmizelo. Vzhlédla. Tři ninjové stáli okolo ní...stáli? Vůbec si nepamatovala, že se sesunula na zem.
„Co se stalo?“ Pracně se posadila a zhluboka se nadechla.
„Říkalas něco o...Akatsuki.“
„O kom?“ obrátila se na šedovláska. Vůbec nechápala jeho výraz. Byly to obavy, nejistota, všechno tohle v jeho tváři.
„Kdo je to?“ Sasuke se zadíval na Kakashiho. „Byla to organizace, ve které byl Itachi, že?“
Šedvlasý ninja si je všechny opatrně prohlížel. Pak s povzdechem probodl nejbližší strom pohedem, který by zabil cokoliv.
„Organizace složená z nukeninů tídy S. Ačkoliv...“ zadíval se na rudovlásku, která ještě chvíli lapala po dechu.
„Co máš společného s Akatsuki?“
„Nevím. Ale moje vzpomínky...chvíli jsem měla pocit, jakobych se měla udusit, jak moc jsem chtěla mluvit a nšelo to, a přitom...jsem mluvila. Je možné, že jsem řekla něco z toho, co bylo zapečetěno?“
„Je,“ přikývl Kakashi.
„Co jsem říkala?“
„Že se kvůli nim nesmíš vrátit. Že nemáme chodit do země Deště. Ale víc nic.“
Rusovláska zklamaně sklopila hlavu.
„Trochu jsem doufala, že bych se dozvěděla něco o své minulosti.“ Docela ráda by se tu ještě válela na cestě, ale časová tíseň, která Kakashimu od rána zářila v očích, ji vyhnala zpátky na nohy.
„Dobře, nepůjdeme dál?“ Usmála se na všechny okolo a jako první vyrazila po rovné cestě. Tři ninjové její náhlou změnu názoru na chvíli s údivem sledovali, než se tiše vydali za ní.
„Co se změnilo, dattebayo?“ Naruto na Sasukeho nechápavě pohlédl. Ten jen upřeně zíral do cesty.
„Neřekl bych, že se něco změnilo.“
Najednou tam už chceš jít?
Nevím...mám chuť tam jít. Nemůžu si pomoct. Cítím, že bych neměla, ale něco mě tam žene.
Pak je to naprosto jednoduché. Asi se z tvých vzpomínek probral kousek tebe.
To nemůžeš vědět. Nevíš, jaká jsem byla předtím.
Ne, nemůžu. Ale vypadáš trochu víc rozhodně než za celou dobu, co trčím v tvým těle.
To zní povzbudivě.

Nad vysokými věžemi se znovu stáhla mračna. Chvíle světla byla pryč, když se země dotkly první kapky deště. Uvnitř nejvyšší veže zněl ze všeho nejvíc popudlivý řev a nadávání jednoho ze spoutaných ninjů. I když to byl jediný případ, kdy se nejednalo o vězně.
„Hidane, buď už ticho.“ Červenovlasý ninja který, právě procházel okolo jeho pokoje, co nejméně zaujatě koukl do pokoje šedovlasého ninji. Ten byl k posteli připoután tak napevno, že se skoro nemohl ani nadechnout. Ne že by to někomu nesmrtelnému dělalo potíže.
„Tak už mě k*rva pusť!“
„Hele, Hidane,“ loutkář se na něj znuděně otočil, „Já mám práci s ostatními. Sám o sobě mi stačí Kisame, který má zlomenou horu žeber a chce taky hned vstát. I když jsi nesmrtelnej a na bolest zvyklej, jestli ti něco blbě sroste, tak to tě bude bolet mnohem víc, tak se laskavě už konečně uklidni.“
„Pche!“ Šedovlasý ninja s pohrdáním prohlásil něco o tom, že se loutkář přehnaně strachuje. Sasori to zaslechl a okamžitě se otočil k odchodu.
„Počkej, k*rva! Nevěřil bych, že seš citlivka,“ zabručel Hidan. „Kdo všechno je ještě v bezvědomí?“
„Všichni kromě Konan, která se probrala asi před dvěma hodinami.“ Sasori musel potlačovat nutkání změnit svůj obvyklý výraz ke konečnému zaujetí při sekání šedovláskovy hlavy. Byl to jediný člen Akatsuki, který ho štval stejným způsobem jako Deidara.
„Všichni? Aji Kakuzu? Che!“
„Itachi tě nikdy do svého genjutsu nechytil, nevíš, co prožívali. I když by to na tebe pravděpodobně mělo jiné účinky...nebo by použil jinou metodu, než jakou obvykle používal.“ Červenovlasý loutkář vyšel ze dveří, neslyšně za sebou zavřel.
Hidan naprosto nechápal, co tím Sasori mínil. Nikdy se mu nestalo, že by ho Itachi chytil v genjutsu. Co asi bylo tak strašného?

„Takže?“
„Hidan...jako vždycky se léčí strašně rychle. Myslím, že mu kosti už srostly, otázkou je, kolik z nich špatně. Kisame se oproti němu léči pomalu, ale polámaná žebra nejsou tak strašná. Konan...je trochu v traumatu, ale dostane se z toho. O stavu ostatních nic nevím, ačkoliv prožívají to samé jako prožila Konan, pravděpodobně v rozsáhlejší míře.“
Loutkář stál u stolu v tmavé místnosti, zatímco sledoval zrzavého muže, jenž neustále přecházel v kruzích okolo. Vůdce se nakonec zastavil, pohled mu spočinul na dveřích.
„Měl bych pro tebe pár lidí k vyslechnutí.“
„Měl jsem dojem, že výslechy jsou vaše obvyklé starosti,“ podotkl loutkář opatrně. Zrzavý muž si hlasitě povzdechl. Ještě nikdy neukázal před žádným členem své organizace únavu, zakazoval si to. Ale teď už začínal nestíhat.
„Každý můj výslech vede k pomalému podrobení jejich myslí. Nikdo z nich nesmí zapomenout nic, proto je nutně postupovat po částech. A to zabírá většinu výslechového času, proto se všichni zajatci stačí vzapamtovávat, až na pár výjmek, které jsou...důležitější. Nicméně, to neznamená, že nezbývá k výslechu ještě spousta dalších.“ Tentokrát pohled muže s rinneganem spočinul přímo na červenovlasém loutkáři. Ten po chvíli přikývnul.
„Dobrá. Zkontroluju ještě jednou ostatní členy a pak půjdu, za kým mi určíte.“ Zatřásl rukávem, který mu skryl pod své záhyby doteď odhalenou ruku, v níž ještě stále třímal jednu z lahviček s jedem. Vůdce pouze přikývl a počkal, až Sasori vyšel ze dveří. Pak se otočil, dvakrát obkroužil tři kruhy na stěně za stolem, než se stěna rozestoupila a on vešel dovnitř jedné z tajných místností. Byla plná archivů, záznanů, které nestačili ninjové Deštně vesnice zničit. Trvalo mu dlouho než tohle střežené místo našel, přesto to bylo něco jako objevit poklad. Právě tady poprvé našel, to, co nyní hledal.
Stěna se za ním zavřela, na stropě se rozsvítilo několik zářivek, jedna z nich po pár vteřinách praskla. Vůdce nevraživě pohlédl jejím směrem, přesto zamířil k naprosto jiné polici. Vytáhl jeden z nejtlustčích svazků. Vlastně si tohle prohlížel náhodou, když vylučoval jeho možné odpůrce v této vesnici po skončení té tiché války.
Zastavil se u jedné z fotek a znovu si přečetl výčet schopností, vlastností a zběžný životopis. Mohl by si to číst znovu a znovu. Nikdy by ho to nenapadlo, nebýt té fotky.
Rudovlasý ninja v tmavé místnosti na vrcholku věže, který právě v tu chvíli žil životem těla svého mrtvého přítele se usmíval stejně, jako se usmívalo tělo pár pater pod ním. Zlověstným úsměvem, který značil přicházející nebezpečí.

„Ztratili jsme se,“ zaúpěl blonďatý ninja, když si prohlížel cedule na cestě a srovnával je s mapou.
„Koukejte, jsme tady! Tady! Na úplným okraji týhle pitomý mapy! Celej den jsme šli zbytečně!“
„Kakashi-sensei...nemůžu uvěřit, že jsem vám věřila,“ zaskučela Ichimei, která posedávala na větvi nejbližšího stromu. Černovlasý ninja jen probodával šedovláska vražedným pohledem; Kakashi je všechny tři ignoroval a zadumaně hleděl na ukazatele.
„Takže musíme...támhle!“ Vítězoslavně ukázal na cestu sahající daleko za obzor, kterou se sem přivlekli.
„Kakashi-sensei!!“
„Měl jsem za to, že spěcháme,“ prohlásil černovlásek, když se odevzdaně usadil ve stínu vedlejšího stromu. Naruto těkal ze všech členů svého týmu sem a tam.
„Myslím, že tohle byl naprosto úmyslně promrhanej čas,“ povzdychla si tiše. Nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Tedy snad až na jednoho z nich.
Proč zas? Sanbi se už úplně probral, zato byl snad ještě víc unuděnej než ona.
Kakashi-sensei to udělal schválně. Záměrně se flákal, jen nevím proč.
Zajímavá teorie. Naprosto bezúčelná.
Neptala jsem se tě, jak moc účelná je.
Neptal jsem se tě, co si myslíš o mém názaru.
Nechtěla jsem vědět, co – ale co, to je jedno. Nemá cenu se s tebou hádat, když si zatvrzele trváš na svým a dáváš fakta typu modrá tráva.
Já vidím skoro všechno modře, pro mě je to naprosto reálnej fakt.
Ichimei si znaveně opřela hlavu o kmen stromu.
Není tu strašný vedro?
Hm, tohle je jediná výhoda zapečetěných démonů. Nic kromě zábavy mi tu nechybí.
Slunce pražilo na cestu, ještě několik hodin se nechystalo zalézt za obzor. Zadívala se na nebe, když v tom ji to napadlo.
Bezmyšlenkovitě začala tvořit pečetě. Napůl nevěděla, co dělá, napůl to věděla naprosto jasně. Kakashi si všiml jejího počínání teprve když dokončila sled pečetí. V příští chvíli se obloha zatáhla, ztamvla a šedé mraky zakryly záři slunce. Během několika vteřin zmizelo světlo do přítmí mraků stvořených z ničeho, teplo nahradilo pokojné ochlazení okolního vzduchu. A za pár dalších vteřin na zem dopadly první kapky deště.
Ichimei překvapeně pustila ruce od sebe a seskočila z větve na zem, když jí po kůži stekly kapky protékající skrz listí stromu.
„Co to sakra – kde se to vzalo, dattebayo! Bylo tak hezky! Co se to děje?“ Blonďáček zamteně zíral na nebe. Sasuke ho ignoroval dál a ještě víc se přimáčkl ke stromu, snažíc se uniknout z dosahu dešťových kapek. Přesto ho otázka náhlého deště z prázdné oblohy mátla stejně jako Naruta.
Jediný, kdo zůstal bez hnutí v dešti byl Kakashi, černým okem probodával provinile se tvářící červenovlasou dívku.
„Tos byla ty, že ano?“
Neodpověděla mu, v té chvíli se pro ni jeho slova ztratila ve změti kapek. Nemohla to vysvětlit, ale měla v jediném okamžiku dokonalý přehled o oblasti všude okolo. Bylo to na ni najednou trochu moc informací. Pak se její vědomí upnulo ke čtyřem objektům, vyzařujícím proti okolí jakousi sílu. Dva body zářili do deště obzvlášť výrazně.
„Ichimei.“
S trhnutím se probrala, když ucítila na svém rameni dotek dlaně.
„Co se -“ Rozhlédla se okolo. Všichni byli na těch samých místech jako před vteřinou. Zdálo se, že to, co měla jako pár minut uběhlo ve zlomku sekundy.
To bylo teda něco, uznal démon s hvízdnutím.
To ty?
Já? Ani omylem! To děláš ty, prohlásil s pobavením.
„Tohle, tenhle déšť, to je tvé jutsu, že?“ Kakasi na ni vypočítavě pohlédl. Nejraději by to popřela, kdyby neřekl další větu.
„Viděl jsem tě dělat pečetě pár vteřin předtím, než se ten déšť objevil z ničeho. Co jsi to udělala?“
„Já nevím...jen jsem...myslela jsem jen na to, že je vedro,“ pípla tiše. „Pak mě tohle...napadlo, nemohla jsem si pomoct a udělala jsem to, ale...tohle jutsu není asi jen o vytváření deště...vidím všechno, čeho se dotknou dešťové kapky, obzvlášť jasně vidím živé lidi.“
Takovéhle jutsu?! Kakashi se rozhlédl okolo. Nemám nejmenší ponětí, jestli je tvořené elementem vody, větru nebo oboumi...ale ani zdaleka, tohle převyšuje všechno, co bych od někoho v jejím věku čekal. Od chuunina vůbec.
„Ichimei, podívej se na mě.“ Červenovláska sebou znovu trhla, pomalu ji už znovu vtahoval vír informací.
„Co?“
„Zruš to jutsu, dokážeš to?“
Bezmocně zavrtěla hlavou.
„Nevím jak. Mám toho v hlavně moc.“ Zavřela oči a protřela si spánky.
„Jen se soustřeď, jen na tuhle jedinou věc. Už máš své vzpomínky, dokážeš to.“
Blonďatý ninja dál pobíhal v dešti, tentokrát se pro změnu radoval, že prší. Černovlasý ninja si jich už všiml.
Rudovlasá dívka pomalu přikývla.
Nevíš náhodou, jak?
Ne, prohlásil znuděně Sanbi pod vidinou návratu parného dne. Ale vím, že na to stejně přijdeš.
Jak tohle můžeš vědět?
Protože to v hlavě máš, jenom to musíš najít.
Hm, díky za pomoc.
Nebudu ti pomáhat kazit takhle skvělý počasí.
Letmo se rozhlédla po okolí. Měla myslet na déšť? Dobře, bude myslet na déšť...ale co dál? Myslet na déšť nestačilo.
Není to déšť...je to jutsu, udělala jsem to já, nemůžu na to myslet jako na přírodní úkaz, nadávala si sama v duchu. Právě, když se chystala to vzdát, když měla dojem, že déšť nezastaví, jí to vyplavalo na mysl stejně nečekaně, jako když vzdávala naděje na den bez pražícího slunce.
Co postřehla bylo, že sled pečetí byl úplně stejný, jen poslední pečeť byla jiná než minule. A tentokrát si je i zapamatovala. Kakashi od ní o krok ustoupil právě ve chvíli, kdy skončila s pečetěmi. Během pár vteřin se kapky zastavily. Ty, které ještě padaly z nebe dopadly, další ale zůstaly vysoko na obloze a pomalu začaly mizet. Už během prvních pár vteřin zmizelo pár míst z mračen, skrz ně tajemným způsobem začalo prosvítat denní světlo.
„Co to zase je, dattebayo? Takhle promněnlivý počasí, kam jste nás to dovedl, Kakashi-sensei?!“
Blonďatý ninja se obrátil ke zbývajícím třem členům týmu, ti ale všichni s podivením zírali okolo. Ichimei nemohla uvěřit, že to dokázala, Kakashi nevěřil, že něco takového je možné a Sasuke neměl nejmenší tušení, jak to udělala.
„HEJ! Co je to s váma zase?“
Tři ninjové si konečně všimli povykujícího blonďáčka.
„Naruto...někdy bych chtěla být taky tak nevšímavá, jako ty.“ Ichimei se po blonďáškovi podívala. Ten se v příští chvíli naštval.
„Já jsem nevšímavej? Jaks to zase myslela?“
„Ale nijak...“

Poznámky: 

Ichimei to nbude mít zrovna jednoduchý xD A myslím, že tu kupa lidí tuší, o co jde, ale...ještě se necháte překvapit xD